| |
 Václav Janča Jak jsem se stal autorem románu.
Začalo to už kdysi dávno, kdy jsem ještě jako dítě školou povinné četl vše, co se mi dostalo do rukou. Díky filtraci literatury příslušnými orgány (psala se padesátá léta dvacátého století) se mi dostávaly do rukou samé výchovné knihy. Díky - snad neposlušnosti knihovníka, či náhodě - zůstaly v městské knihovně i romány z kategorie sci-fi, které byly, jak jsem se v dospělosti dověděl, tehdejšími mocipány považovány za scestné. Přesto však hlavní sci-fi, které jsem jako dítě četl, byly knihy a povídky sovětských a lidovědemokratických autorů jako Jefremov či Lem a jim podobní. K dalším autorům jsem se dostal až v druhé polovině šedesátých let. Psaní mě odjakživa lákalo, ale mohl jsem s ním začít až po odchodu do důchodu. Dřív nebyl čas, musel jsem se starat o živobytí a to mi zabralo příliš času i sil.
Kdo jsem?
Je mi momentálně fyzicky 56, mentálně jsem na tom podtstaně lépe, mám stále pocit, že je mi nejvýše třicet. Ovšem jen to té doby, než mě něco začne bolet. Pak je mi někdy i sto padesát. Až do sedmnácti jsem vyrůstal bez televize, jen na knihách a sem tam filmu v kině. Pokoušel jsem se trochu studovat. Gymnázium, tehdy vznešeně nazývané Jedenáctiletá střední škola, jsem skončil v roce šedesát a pak jsem zkoušel vysokou školu, kterou mi vybrali rodiče. Otec, ajznboňák, chtěl mít syna výpravčím a tak mě přihlásil na VŠ dopravní. Nebyla podle mého gusta a po roce mne tam už neuviděli. Měl jsem po otci i kádrový hrb, takže jsem se uchytil jen jako pomocný dělník. Vydrželo mi to až do vojny. Maminka se shlédla v uniformě a tak mě přihlásila do vojenského učiliště. To dopadlo! Devatenáct měsíců jsem chodil co čtrnáct dní na kobereček k veliteli, kde jsem vždy na otázku: ”Trváte na svém odchodu z učiliště?” vždycky odpověděl: ”ANO, trvám!” Pak armádní činitelé konečně uznali, že se pro armádu nehodím a dovolili mi dokončit vojnu v příhraničním bojovém útvaru. Maminka se ale nevzdávala. Někde se dočetla, jak je práce u SNB krásná a záslužná a podala mým jménem přihlášku. Světe div se, přijali mne a já (blbec) zůstal. Ono mít 1200 hrubého, nebo 2500 čistého byl v roce 1965, pro čerstvě ženatého s dítětem na cestě, rozdíl. Naštěstí, až na několik podivných let, jsem byl v nezávislé funkci vyšetřovatele. Měl jsem po dobu ”normalizačních” let specializaci: požáry, výbuchy, provozní havarie a neplatiče alimentů. Dalo se s tím žít. Po odsloužení svých povinných dvaceti let - na hodinu přesně - jsem s tím praštil a osud mě přivál do cesty počítačům. Začal jsem se učit a stal se ze mne programátor. To mi naštěstí vydrželo až do důchodu. Samozřejmě mám bednu doma na stole a díky tomu jsem mohl začít psát. Zkoušel jsem to i dříve, psacím strojem na papír. Hrůza! Nepochopím, jak dřívější spisovatelé (nedej bože takový Balzac, který to musel psát brkem) mohli psát na papír. Jak přehazovali kapitoly, když se jim něco nelíbilo? A co škrty, změny a úpravy napsaného? To musela být otročina. Díky počítači jsem toho zůstal ušetřen a tak jsem se vrhl na psaní.
Knížka vznikala původně jako krátká povídka. Pak mě napadlo něco přidat. Potom jsem ovšem dostal jiný nápad. Tak vznikla skládačka, odehrávající se přibližně v naší době, t.j. na přelomu století. Pak jsem si usmyslel, že napíšu pokračování po tisíci letech. Zjistil jsem , že dva díly na jedno téma nejsou to pravé ořechové. Tak jsem knížku ”rozstříhal” na kapitoly, ty jsem promíchal a výsledný guláš vám nabízím.
A je na vás, milí čtenáři, aby jste své dojmy z tohoto čtiva vylili na (elektronický) papír a poslali na mou adresu: Václav Janča, Uhlířská 1, 792 01 Bruntál (vjanca@iol.cz)
 Začal jsem psát v parných dnech července 1998, kdy manželka odjela na dovolenou a zanechala mne mému osudu. Námět jsem nosil v hlavě už několik let, ale dokud jsem byl zaměstnán na plný úvazek, nebyl čas na psaní.
Napadlo mne, že psát scifi z pohledu mimozemské civilizace, která se pokouší asimilovat obyvatelstvo naší planety, nemusí být až tak špatný námět. Zvlášt proto, že jsem se pevně rozhodl nepsat nic negativního. Celou knížku jsem koncipoval jako veskrze kladnou. Nenajdete zde žádné honičky (až na jednu malinkou), ani střílečky, nejsou zde mrtví ani ranění. Nestříká krev proudem. Zato lidé i ”lidé” jsou k sobě ohleduplní a laskaví. Snažil jsem se pojmout mimozemskou civilizaci jako naše (zatím zcela skryté, ale existující) přátele. Nějak se stalo, že se mi do původně čisté sci-fi vetřely prvky červené knihovny, takže milovníci lásky si také přijdou na své. Kniha řeší problémy vzniklé v průběhu asi jednoho tisíce let, možná nějaké to století navíc. Aby to nebylo tak jednoduché, příběh obsahuje i slušnou dávku katastrof. Je to moje prvotina a tak buďte při jejím posuzování alespoň trošičku shovívaví. Věřím, že alespoň část z vás vydrží číst až do konce a napíše mi svůj názor. |
|
|
|
