Číšníka onen podivný host pomalu vyváděl z míry. Měl vypito už sedm litrů jeho nejlepší slivovice a nejenže pořád mluvil zcela srozumitelně a udržel se na nohou, ale právě si objednal další láhev. Intel spočítal prázdné láhve na stole. Vypadalo to, že pokud se bude chtít na Zemi opít, má před sebou dlouhou noc, velmi dlouhou noc.
”Dovolíte jednu otázku?” zeptal se ho číšník, když mu donesl další láhev.
”Jistě,” kývl Intel.
”Z čeho máte žaludek? Z plechu?” nesměle se ozval číšník.
”Nemyslím...” zamumlal Intel a chvíli se zdálo, že o otázce přemýšlí. Potom se ale raději napil z láhve a vypil najednou půl litru tekutiny, kterou by zřejmě v chemické laboratoři opatřili nápisem ”POZOR !!! JED - Žiravina I. stupně”. Intel tiše seděl, přemýšlel a usrkával slivovici. Do lokálu vstoupil mladý a nenápadný muž. Rozhlédl se, a když spatřil volné místo u Intelova stolu, přišel k němu.
”Dobrý den, máte tu volno?” zeptal se nesmělým hlasem.
”Jistě,” kývl hlavou Intel a pokynul cizinci, aby si sedl. Ten tak učinil a objednal si sklenici vody a pivo. Intel cizince pozoroval velice nedůvěřivým pohledem. Potom se podíval do nápojového lístku a počkal si na číšníka.
”Můžete mi přinést taky jednu sklenici vody?” zeptal se ho.
”Hned jsem u vás,” odpověděl mu číšník a vzápětí již stál u Intela a přeměřoval si ho pohledem. Ten člověk rozhodně nevypadal na to, že vypil tolik alkoholu. Správně by měl spíš ležet než sedět a zřejmě by taky mohl mít u palce cedulku se svým jménem. Touto dobou už by se nad ním měl naklánět patolog a nervózně si pohrávat se skalpelem. Číšník přerušil proud svých myšlenek, položil sklenici na stůl a čekal, co se bude dít. Intel si vzal sklenici a celou ji do sebe obrátil.
”Bchch, to to to jje náářez,” stačil říct Intel těsně před tím, než spadl ze židle. Číšník se usmál. Tak to má být, alkohol už začíná působit, konečně je všechno v pořádku, pomyslel si.
”Dobrý den,” pozdravil slušně mutant, který stál ve dveřích lodě. Max si ho zamyšleně prohlédl. Mutant měl více rukou než hlav, ale méně očí než noh. Dále se o něm dalo říct, že co se týče barev, byl tak nějak bez fantazie. Byl nasoukaný v růžových kalhotách s růžovými knoflíky. Pod růžovým sakem se ukrývala růžová košile a na ní visela vázanka, která byla samozřejmě růžové barvy. V saku měl zastrčený růžový kapesník a na hlavě měl růžové brýle, které skvěle ladily se třemi růžovými vlasy. Když se mutant trochu pohnul, Max zjistil, že to, co vypadalo jako jeho růžový kufr, byl ve skutečnosti jeho kolega. Ten odstrčil velkého mutanta a stoupnul si těsně před Maxe.
”Nechceme vám působit žádné problémy,” pronesl skříplavým hlasem.
”Ehm, my vážně dost pospícháme...” ozval se nesměle Max.
”No vidíte a to se v naší sektě nemůže stát. Spěch je přežitek. Víte, my jsme opravdu dobří,” naklonil se k němu vyšší mutant a přátelsky ho poplácal po zádech. Max mu to chtěl oplatit, ale po chvíli tuto myšlenku zavrhl, nemohl totiž přijít na to, kde přesně by mohla být mutantova záda.
”Má to opravdu obrovské výhody,” přidal se k němu menší mutant.
”Hele, prostě nás pusťte, závisí na tom život celé planety,” ozval se Alfréd, kterému mutanti nařídili ležet v koutě.
”Ticho, ty příjdeš na řadu později,” okřikl ho menší mutant, který byl zřejmě vyšší hodnosti a otočil se k Maxovi.
”Naše velká růžová sekta, je synonymem přátelství...” nechal se unášet větší mutant.
”Já nech-”
”... nikde, nikde nenaleznete spokojenější tvory...” pokračoval, aniž si všímal toho, že Max pořád odporuje.
”Mně to absolutně nezají-”
”... ze všech různých galaxií, máme...”
”Sakra, nechte to-”
”...ve svých řadách rasy válečníků...”
”Hmm, poslouchá-”
”... i rasy založené duševně,” dokončil svoji předepsanou část hladce mutant.
”Uvidíte, bude se vám u nás líbit,” řekl malý mutant a pokynul na vyššího mutanta. Ten si vytáhnul ze saka velkou propisku. Maxe dost překvapilo, že nebyla růžová, ale to bylo způsobeno tím, že byla vyrobena ze speciálního kovu. Vyšší mutant k němu přistoupil a dal mu ji před hlavu. Max věděl, že pokud ji zmáčkne, přestane si pamatovat všechny věci a po tom, co znovu absolvuje nástupní kurz k sektě MIP, se k ní s největší pravděpodobností přidá. Najednou spatřil, jak se mutantovi všech pět očí nějak zamlžilo a naplnily se nepřítomným pohledem. Po chvíli trapného ticha se mutant složil na zem. Malý mutant na něj překvapeně zamžoural a vzápětí padl na podlahu i on.
”Ehm...” nervózně se usmál Xyz a přeleštil si svoji železnou ruku.
”Díky,” řekl mu Max a zamyšleně se podíval na dvě zhroucená těla na podlaze.
”Fajn rána,” zhodnotil Xyzův výkon Alfréd.
”Musíme je odtáhnout do jejich lodě a pokračovat v cestě,” poškrábal se na hlavě Max a horečnatě přemýšlel, za kterou část těla je může chytit.
Jsme v docích FMN. Zde parkují všechny útočné i obranné vesmírné lodě. Mezi nimi se proplétá starší muž s bílými vlasy. Ačkoliv se snaží tvářit nenápadně, opak je pravdou. V černém smokingu se prostě na rampu nechodí.
”Říká se, že náš tým je při plnění úkolů nenápadný,” prohodil k prvnímu mechanikovi, kterého potkal.
”O čem to mluvíte?” zeptal se ho vyděšený mechanik a zvědavě si ho přeměřoval.
”Aha, tak to bude asi omyl, promiňte,” odpověděl mu muž a přešel k dalšímu mechanikovi.
”Říká se, že náš tým je při plnění úkolů nenápadný,” zkusil to na něj znovu.
”Prosím?”
”Ne, nic,” zabručel spíš pro sebe odcházející muž a zastavil se u dalšího mechanika, který měl celou kombinézu potřísněnou olejem
”Říká se, že náš tým je při plnění úkolů nenápadný,” zkusil svou větu znovu zopakovat.
”Hele, dej mi pokoj. To už je letos potřetí, co mně otravuješ, Jime. Tvá spojka je u té modré lodi,” řekl otráveně mechanik a ukázal na loď, která stála asi třicet metrů od něj. Muž poděkoval, prohrábnul si svoje bílé vlasy a došel až k modré lodi.
”Říká se, že náš tým je při plnění úkolů nenápadný,” dorážel na mechanika, který na něj už přes hodinu čekal.
”Ano, používáte prý nejmodernější techniku, která je velmi podobná té v našich nových vesmírných lodích,” odpověděl mu mechanik.
”To bych rád viděl na vlastní oči,” odvětil na to muž.
”Tak se podívejte do kabiny,” svolil mechanik a odešel. Jeho úkol už skončil. Muž vešel do kabiny, zavřel za sebou dveře a vložil svůj prst na snímač otisků, který byl zabudovaný na černém kufříku. Ten sejmul otisk jeho palce a automaticky otevřel onen kufřík. Vyťukal na malou klávesnici v něm umístěnou svůj číselný kód sestávající se z tří jedniček a z počítače vyjel malý disk. Muž vhodil disk do mechaniky, na obrazovce se objevila tvář prezidenta federace a z počítače se ozvalo: ”Jime, naše vláda zjistila, že zmizely už tři obydlené planety z naší federace. Nevíme, kdo za touto akcí stojí, ale vy je musíte zastavit. Tato akce je extrémně nebezpečná a mohu tě ujistit, že byla vyslána všechna esa našich bezpečnostních služeb, aby zjistila viníka. A jako vždy: Pokud chytí nebo zabijí tebe nebo někoho jiného z tvého týmu, ministr se bude od všeho distancovat. Tato loď se zničí za pět vteřin. Hodně štěstí Jime.” |
