 Něco málo o Básničkách pro kočku
Hned na začátku bych měl napsat varování, že dílka, která píšu, nejsou ani tak poezie, jako spíš básničky. Podle mě je to celkem rozdíl. Uvidíte sami.
Sbírka Básničky pro kočku vznikla na konci roku 1997 jen jako uspořádání takřka všech mých tehdejších básniček do jakýchsi „logických celků“. Konečnou podobu pro tisk dostala v roce 1999, stejně tak jako tuto podobu. Název říká, pro koho akorát tak jsou…
První jsem napsal v listopadu 1992 a poslední v prosinci 1997. Mezi tím samozřejmě nastal dost velkej názorovej i stylovej skok, nemluvě o kvalitě, která pokulhává pořád. Proto jsem dílka zpřeházel, a utřídil do pěti „mystických“ elementárních kategorií.
Doufám, že se vám moje básničky budou líbit aspoň natolik, aby jste nelitovali vynaložených peněz, možná i natolik, abyste vynaložili peníze další. A další, a ještě, a víc, a moc! A já budu nechutně bohatej! A koupím si vinici. Ja cha cha. A z vinice vopici. Ja cha cha… |
|
|
LEGENDA O ROBOTCE (Pavlikovi)
Zkratovala robotka a do pece dána,
robotci po ní zůstali,
ti přicházeli každičkého rána,
a detektorem ji hledali.
I zželelo se robotce dítek,
a plechová kostra se vrátila,
ta slila se v slabý plíšek,
jímž montážní linku polila.
Poznali robotci robotku po plechu,
poznali ji a blikali,
a slabý plíšek v němž majíc útěchu,
Robotím dechem nazvali.
Robotí dechu vlasti naší milé,
vy ocelové pověsti,
ty jsi byl vyroben v montážní hale,
komu mám tebe přinésti.
V ozdobnou ruličku tebe já zavážu,
měděným drátem tě ovinu,
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera robotina,
jíž mile plech tvůj zavoní,
snad že najdeš některého syna,
jenž k tobě obvod nakloní.
KOCOUR (Merče, Petře)
motto: Dej křídla svým ideálům,
rozběhni se, skoč a leť!
Sedával nahoře na střeše,
pozoroval nebe.
Stejně jako když já ráno,
pozoruju tebe.
Kocour v černém kožíšku,
na té střeše spával,
smutně ležel smutně koukal,
jen ocasem mával.
Asi mu tam bylo fajn,
když tam pořád ležel,
chvíli ptáky pozoroval,
pak za nimi běžel.
Jednou jsem ho viděl stát,
na okraji střechy,
dole pod ním byl jen asfalt,
rozžhavené plechy.
Pozoroval ptačí let,
měl moc smutné oči,
jednu chvíli jsem měl pocit,
že snad dolů skočí.
Možná že chtěl taky lítat,
mezi těmi ptáky,
možná že chtěl letět výš,
nad poslední mraky.
Možná že jen dostal chuť,
na kus masa z ptáka.
Teď mám pořád před očima,
jak z tý střechy skáká.
Roztáhnul packy,
měl je jak křídla,
mně hrůzou v žilách,
všechna krev stydla.
Najednou letěl,
volný jak pták.
Bohužel k zemi,
ne do oblak.
Vyhaslýma očima,
díval se šťastně,
a já jsem přemýšlel,
proč skočil vlastně.
Plyne z toho poučení,
jenom nevím jaký.
Nejspíš: Sedni do letadla,
když chceš mezi ptáky. |
