Stařec a moře
Slzy nebe jemně dopadávaly na hladinu
a vytvářely roztomilá kolečka
která se zponenáhla rozplynula v modrém nekonečnu.
Jen temný závoj, proměňující den v noc
zakrýval svým tělem rozmar přírody.
Rybky, jako by cítily napětí
se začaly schovávat v hlubinách
a tak rybář, sedící v křehké skořápce
rozhodil své smutné sítě
aby vzápětí vytáhl zas jen smutek
jenž radost nesdílí.
Tu začal dech přírody zesilovat
a dosud klidná voda bouřit.
Starý muž nečekaje nebezpečí
přitiskl se pevněji
ke své jediné naději.
Ale voda rozlouskla ten oříšek
a jádro vypadlo a přilnulo
k písčitému dnu. Nic víc.
Vše nasyceno touto obětí
ne však z dojetí, se rázem utišilo.
Byl zase klid, jakoby
osud neminul svou lávku. |
