|
TeX při uspořádávání textu nepracuje tak, že by bral slovo za
slovem, či řádku za řádkou. Nejmenší jednotkou, kterou TeX formátuje,
jsou celé odstavce.
Odstavec je načten celý do paměti a není
dále zpracováván, dokud není načtena značka konce odstavce.
Právě v ten okamžik se uplatní parametry odstavce.
Chyby použití parametrů formátování odstavce často vznikají právě proto,
že se zapomíná na to, v jaké posloupnosti se odstavec zpracovává.
Předpokládejme následující větu v LaTeXu:
{\raggedright % zarovnávání textu vlevo
Tento text by měl být na výstupu zarovnán
pouze vlevo. Chceme, aby se tak stalo
pouze v~tomto odstavci, a~ proto zde
ukončíme skupinu.}
Další text je zpracován normálně...
TeX otevře skupinu a nastaví parametry formátování odstavce tak,
aby byl text uvnitř této skupiny zarovnáván pouze vlevo, poté uloží
dvě věty textu, uzavře skupinu a nastaví původní parametry
odstavce.
Poté načte prázdný řádek, který je zpracován stejně jako
příkaz \par; vysází dvě věty textu.
Jelikož však skupina byla ukončena před načtením konce odstavce, nastavení
parametrů uvnitř skupiny ztratilo význam a odstavec bude vysázen
s běžnými parametry.
Aby nastavené parametry zůstaly v platnosti po celou dobu
zpracovávání odstavce, je třeba ukončit odstavec uvnitř skupiny.
Nahradíme-li poslední tři řádky v předchozím příkladě za:
ukončíme skupinu.\par}
Další text je zpracován normálně...
ukončí se odstavec ve chvíli, kdy jsou
parametry odstavce nastavené v uzavřené skupině stále v platnosti.
LaTeX si ukládá některá data, jež bude zpracovávat až později.
Těmito daty jsou zejména argumenty některých příkazů, takzvané
pohyblivé argumenty. Pohyblivé proto, že s daty se nějakým
způsobem manipuluje. Jedná se argumenty těch příkazů, které zapisují
do obsahu, seznamu tabulek atd., tj. data, která jsou
zapisována do pomocného souboru, z něhož jsou později opět čtena.
Jinými daty jsou ta, která se mohou objevit v záhlavích.
Nejvýznamnějšími příkazy tohoto typu jsou popisy obrázků a
tabulek (captions) a veškeré nadpisy. Úplný seznam
lze najít v Lamportově manuálu
(viz Knihy o TeXu a příbuzná literatura).
Co se za tím vším skutečně skrývá? Příkazy, jež se použijí
v pohyblivých argumentech, jsou v průběhu ukládání
plně expandovány.
Někdy je výsledkem takového rozvoje špatný
TeXovský kód, což se projeví až při jeho následném čtení.
Příkazem \protect\cmd je LaTeXu řečeno, aby uložil
\cmd bez expanze, jako \cmd.
Co je to ,,křehký příkaz`` (fragile command)?
To je příkaz, který je během ukládání rozvinut do chybného
TeXovského kódu.
Co je to ,,robustní příkaz`` (robust command)?
To je příkaz, který je během ukládání rozvinut do správného
TeXovského kódu.
Nikdo se (samozřejmě) z takto nepřehledné situace neraduje.
Skupina projektu LaTeX3 při práci na LaTeXu 2e odstranila potřebu
některých ochran, avšak techniky, které jsou jim dostupné
v současném LaTeXu, činí věc poměrně složitou.
Dlouhodobým cílem této
skupiny zůstává odstranění všech ochran.
Funkce příkazu LaTeXu pro sazbu textu v tom tvaru, v němž je uveden ve
zdrojovém souboru (verbatim), je založena na využití změny
kategorie (category codes) jednotlivých znaků. Knuth v této
souvislosti říká:
,,Je potřeba věnovat jistou péči tomu, aby vše
proběhlo ve správném sledu...``.
Kategorie znaku se od okamžiku, kdy je mu přiřazena, nemění.
Proto \verb předpokládá, že je prvním příkazem, který
se dívá na svůj textový parametr. Není-li tomu tak, TeX již přiřadil
kategorie jednotlivým znakům a \verb již nemá šanci
kategorii měnit. Například:
\verb+\error+
bude fungovat (vysází se ,,\error``), ale
\newcommand{\unbrace}[1]{#1}
\unbrace{\verb+\error+}
fungovat nebude (pokusí se spustit příkaz \error).
Proto se také v manuálu LaTeXu tolik naléhá na to, aby se
příkaz verbatim neobjevil v argumentu žádného jiného příkazu.
Tyto příkazy jsou nejen křehké (fragile), ale dokonce zcela nepoužitelné
jako parametr jiných příkazů, bez ohledu na ochranu pomocí
Proč se v LaTeXu užívá ochran (protection).
TeX poskytuje dva primitivní příkazy umožňující konverzi
textu do malých písmen, \lowercase, a velkých písmen,
\uppercase. Tyto příkazy se nepoužívají příliš často, ale
dokáží nadělat v dokumentu zmatek.
Oba příkazy nerozvíjejí text, který je jejich parametrem --
výsledkem příkazu \uppercase{abc} je ,,ABC``, avšak výsledek
příkazu \uppercase{\abc} je \abc ať už
\abc znamená cokoli. Příkazy jednoduše interpretují tabulku
ekvivalentů mezi velkými a malými formami znaků.
Nemají například smysl pro matematiku, a tak
\uppercase{About $y=f(x)$}
dává
ABOUT $Y=F(X)$
což zřejmě není to, co jsme původně zamýšleli.
Stejný problém může vzniknout s názvy prostředí v LaTeXu,
když LaTeX užívá implicitně
\uppercase. Například standardní třídy užívají
\uppercase k nastavení záhlaví podle argumentu příkazů
\chapter a \section, takže kapitola, jejíž nadpis
obsahuje
malou tabulku vyjádřenou pomocí \begin{tabular}
... \end{tabular}, nastaví obsah záhlaví na
\begin{TABULAR}, atd., což je však prostředí, které vůbec
neexistuje.
Při psaní makra je třeba mít na paměti, že
## zastupuje # obdobně jako
#1 zastupuje cokoli, co je prvním argumentem makra.
Definujeme-li a poté použijeme makro:
\def\a#1{...#1...#1...#1...} \a{b}
makro po expanzi dává ,,...b...b...b...``,
což jsme očekávali. Avšak dosadíme-li nyní za ,,...``:
\def\a#1{---#1---\def\x #1{xxx#1}}
\a{b} se rozvine na ,,---b---\def\x b{xxxb}``.
Definuje se zde makro \x, které je ohraničené znakem
b a které nemá žádný argument. Může se to zdát divné,
ačkoli jde jen o zvláštní případ předchozího příkladu.
Chceme-li, aby v \a
bylo definováno makro \x s jedním argumentem, musíme
upravit předchozí makro takto:
\def\a#1{---#1---\def\x ##1{xxx##1}}
\a{b} se nyní rozvine do tvaru
,,---b---\def\x #1{xxx#1}``, neboť #1 bude nahrazeno
znakem `b' a ## bude nahrazeno #.
Pro definici vnořenou uvnitř definice uvnitř definice se
použije ####1, jelikož v každé úrovni je ## nahrazeno #.
V další úrovni je nutné použít osm #, atd.
|
