|
|
Zákon stanoví uvedená omezení reklamy jako povinnosti provozovatelů a nikoliv povinnosti zadavatelů, agentur či jiných subjektů podnikajících v oblasti reklamy. Provozovatelé se ovšem často snaží přenést odpovědnost za dodržování těchto restrikcí na zadavatele, což je podle našeho názoru právně pochybné a v žádném případě nemůže zprostit provozovatele odpovědnosti, která je na něj kladena přímo ze zákona. Smluvní přesun odpovědnosti z provozovatele na zadavatele by byl nesmyslný už z toho důvodu, že na dodržení některých omezení nemá a nemůže mít zadavatel vliv. Podle našeho názoru je tedy jakýkoliv přesun odpovědnosti právně neplatný a je vždy výlučně věcí provozovatele vysílání, aby plnil své zákonné povinnosti.
Zákon stanoví v rozsahu své působnosti tyto povinnosti provozovatelů při vysílání reklam:
§ 6
(1) Provozovatelé jsou povinni dbát na to, aby do vysílání reklam nebyly zařazeny:
a) reklamy, které podporují chování ohrožující morálku, zájmy spotřebitele nebo zájmy ochrany zdraví, bezpečnosti nebo životního prostředí,
b) reklamy určené dětem, nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj,
c) reklamy, v nichž účinkují hlasatelé a redaktoři zpravodajských a politicko-publicistických pořadů,
d) reklamy náboženské, ateistické a reklamy politických stran a hnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
(2) Provozovatelé vysílání jsou povinni zajistit, aby reklamy:
a) byly rozeznatelné a zřetelně zvukově nebo obrazově oddělené od ostatních pořadů,
b) nebyly zařazovány bezprostředně před vysíláním bohoslužeb ani bezprostředně po jejich vysílání.
(3) Provozovatelé jsou povinni zabezpečit, aby zadavatel reklamy nemohl jakýmkoliv způsobem uplatňovat vliv na obsah pořadů ve vysílání nebo na jeho programovou skladbu.
§ 6a
Zařazování reklam do pořadů
(1) Provozovatelé vysílání jsou povinni zajistit, aby reklamy byly zařazeny mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených ze samostatných, v rámci jednotlivého pořadu obsahově ucelených a oddělitelných částí, nebo sportovních přenosů a přenosů z akcí a představení, které obsahují přestávky a s výjimkou audiovizuálních pořadů podle odst. 2.
(2) Držitelé licence k televiznímu vysílání jsou povinni zajistit, aby při vysílání audiovizuálních pořadů byly reklamy zařazeny
a) při vysílání filmového díla nebo díla vyjádřeného podobným způsobem jen pokud trvá včetně zařazené reklamy déle než 45 minut, ne více než jednou během každého dovršeného časového 45minutového úseku. Další přerušení je přípustné, jestliže trvání takového filmu včetně reklamy je nejméně o 20 minut delší, než dvě či více dovršených 45minutových časových úseků. Mezi dvěma po sobě jdoucími přerušeními musí uplynout nejméně 20 minut;
b) při vysílání ostatních audiovizuálních pořadů s výjimkou ustanovení odst. 3, jen trvá-li pořad včetně zařazené reklamy déle než 30 minut a ne více než jednou v průběhu každého dovršeného 30minutového časového úseku. Mezi dvěma po sobě jdoucími přerušeními musí uplynout nejméně 20 minut.
(3) Přerušování pořadů zpravodajských, náboženských a pořadů pro děti reklamou není povoleno.
(4) Práva chráněná autorským zákonem zůstávají nedotčena.
Poznámky:
Zákaz reklamy, která podporuje chování ohrožující morálku, zájmy spotřebitele nebo zájmy ochrany zdraví, bezpečnosti nebo životního prostředí a zákaz reklamy určené dětem, nebo v níž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj - to jsou dvě ustanovení, která se téměř doslova kryjí s obdobným ustanovením právě zákona o regulaci reklamy.
Zákaz reklam, v nichž účinkují hlasatelé a redaktoři zpravodajských a politicko-publicistických pořadů je třeba vyložit s ohledem na účel, který jím byl sledován, tedy na vyloučení možnosti oklamání spotřebitele tím, že osoba známá jako seriozní informátor účinkuje v reklamě. Není rozhodující, zda hlasatel či redaktor je v konkrétním okamžiku v pracovním či jiném poměru v redakci zpravodajství či politické publicistiky. Rozhodující je, zda je obecně znám spotřebitelům jako seriozní informátor, "sdělovač pravdivých zpráv". Tak může být tento zákaz porušen i reklamním účinkováním redaktora či hlasatele, který již přestal ve zmíněných zpravodajských pořadech působit, avšak ještě neztratil u spotřebitele odpovídající image. Kromě možnosti porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání by v tomto případě přicházela do úvahy i aplikace ustanovení obchodního práva o nekalé soutěži.
Zákaz reklamy náboženské a ateistické. Tímto ustanovením se mají nepochybně na mysli reklamy názoru, nikoliv reklamy, používající náboženské motivy či reklamy náboženských předmětů či událostí. V rozhlasovém a televizním vysílání není tedy přípustná pouze reklama, jejímž hlavním účelem je přesvědčovat diváka o správnosti ateistického či náboženského pohledu na svět.
Zákaz reklamy politických stran a hnutí je podmíněn tím, zda zvláštní zákon (zpravidla volební) nestanoví jinak. Takový volební zákon je vydáván před každými volbami a zpravidla upravuje mimo jiné rozsah a formu předvolební kampaně. Z právního hlediska je přitom zřejmé, že v předvolební politické kampani jsou povoleny i metody, které - použity obdobně v hospodářské soutěži - by musely být označeny za nekalou soutěž. Předpisy o nekalé soutěži se totiž vztahují pouze na jednání v soutěži hospodářské a nikoliv na soutěž politickou.
Text zákona:
Provozovatelé jsou povinni:
a) označit zřetelně každý pořad nebo sérii pořadů, které jsou zcela nebo zčásti sponzorovány na jejich začátku nebo konci vhodnými titulky nebo ohlášením,
b) zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány,
c) zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivňovány sponzorem,
e) zajistit, aby nebyly sponzorovány zpravodajské a politicko-publicistické pořady.
Poznámky:
V souvislosti se sponzorováním pořadů ukládá zákon řadu povinností provozovatelům vysílání. Sponzor jako takový, případně agentura, která jej reprezentuje, nemá ze zákona žádnou odpovědnost za řádný průběh sponzoringu. Působnost zákona je i ve věcech sponzorských omezena na rozhlasové a televizní vysílání a nevztahuje se tedy na jiné druhy sponzoringu (ve sportu, v umění apod.).
Povinnost označit zřetelně každý pořad nebo sérii pořadů, které jsou zcela nebo zčásti sponzorovány na jejich začátku nebo konci vhodnými titulky nebo ohlášením se již co do způsobu relativně zvykově ustálila.
Povinnost zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány, je povinností v praxi velmi problematickou. Ideálním stavem samozřejmě je, když sponzorovaný pořad jde naprosto mimo "sféru zájmu" sponzora. Investiční fond sponzorující vysílání westernu nebude mít s tímto ustanovením patrně žádné problémy. Naproti tomu obtížná situace nastá vá tam, kde zboží či služby sponzora nějakým způsobem "účinkují" ve sponzorovaném pořadu. Stejně jako vše v životě, je i tento problém otázkou míry. Podle našeho názoru nelze považovat za odporující zákonu, když výrobky sponzora tvoří např. odměny ve sponzorované soutěži, anebo jsou jako výrobky sponzora ve sponzorském vzkazu uvedeny, aniž by jim byla věnována speciální pozornost. Pokud by však ve stejné situaci byly výrobky sponzora vychvalovány, hodnoceny, doporučovány, jednalo by se pravděpodobně již o porušení citovaného ustanovení zákona. To platí i v situaci, kdy ve sponzorovaném pořadu účinkují výrobky někoho jiného než sponzora.
Pokud se týká povinnosti zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivňovány sponzorem, není možné považovat za protizákonné, když sponzor požaduje, aby ve smlouvě o sponzoringu bylo výslovně stanoveno, kdy sponzorovaný pořad bude vysílán a jaký bude jeho obsah. Z dikce zákona je zřejmé, že zákon vlastně ukládá provozovateli povinnost nepřistoupit při sjednávání sponzorské smlouvy na vyjednávání o otázce obsahu a stejně tak nepřistoupit na ujednání, podle k terého by snad sponzor ovlivňoval obsah pořadu po podpisu smlouvy (při výrobě, při přímém přenosu apod.).
Povinnost zajistit, aby pořady nebyly sponzorovány fyzickými a právnickými osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba, prodej nebo pronájem výrobků nebo poskytování služeb, jejichž reklama není dovolena, je právně komplikována tím, že v zákoně uvedený odkaz na § 6 odst. 1 písm. c) je chybný. Vyjdeme-li ovšem ze zákona o regulaci reklamy, dovodíme, že televizní a rozhlasový sponzoring je zakázán osobám, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba či prodej léků na předpis, omamných, psy chotropních či jiných návykových látek anebo nesportovních a nehistorických zbraní.
V otázce, co je zpravodajským a politicko-publicistickým pořadem, který nesmí být sponzorován, může existovat spor o pořady na hranici tohoto určení (diskusní kluby apod.). Vymezení kategorie pořadu je otázkou teorie televizního vysílání a právníkovi nezbývá než se před závěry této vědy sklonit.