|
Medeski, Martin & Wood End of the World Party (Just in Case)
John Medeski, Billy Martin a Chris Wood nás do nového roku vítají dalším studiovým albem s tak trochu jiným zvukem, několika málo hosty a zvláštním názvem. Bude tento rok skutečně poslední?
Končím poplašné zprávy, od apokalypsy máme pravděpodobně ještě nějaký ten rok pokoj, to jen tato deska nese název End of the World Pary (Just in Case). Na experimenty a novátorské postupy jsme si od MMW již zvykli, ale... Na scénu totiž přichází avizovaný host, producent John King z Dust Brothers, známý především svou spoluprácí s Beastie Boys. Zahoďme tedy všechny předsudky a poslechněme si, jaký je výsledek. Shodneme se na tom, že deska zní více energičtěji, je rozhodně rychlejší, ale je z ní cítit mnohem méně jazzu, než z předchozí tvorby MMW. Pokud jsme se kdysi při poslechu těšili z několika (klidně i v polovině skladeb) hlubokých, loudajících se melodií, tak nyní zamáčkneme slzu v oku maximálně ve dvou případech. Na zvuku je znát, jak se z dříve dominantní basy přesouváme k vysokým tónům elektrické kytary. Taky plechové nástroje byly značně omezeny. Jestli jsem jich na předchozím Uninvisible napočítal osm, počínaje několika typy saxofonů, přes trupety, trombóny a trubky, klarinety konče, tak zde si stejné nástroje, ovšem pouze dva (trumpetu Steva Bernsteina a saxofon Briggana Krausse), sice také poslechneme, avšak společně v jednom jediném tracku. Ani byste nevěřili, že jsem už vyjma Marca Ribota (kytara) vyjmenoval všechny hosty, kteří se na albu spolupodíleli. To je taky oproti již zmiňovanému Uninvisible také několikanásobně menší počet.
Kromě toho, že End of the World Party zní  syntetičtěji, musím na druhou stranu podtrhnout jeho zvukovou čistotu. To, že se příjemně poslouchá je také důsledkem toho, jak budí dojem celistvosti, nevytrhuje nás z nálady nepovedenými skladbami nebo naopak hitovkami. Použil-li John King výrazně větší množství elektroniky, nebál se naopak sáhnout ani po bigbeatu. Velice mu posloužila Ribotova kytara, jíž je deska slušně zaplněna a dokonce ji i sólem finišuje. Je to čistá a kompaktní deska, dle mého jen krapet slabší než Uninvisible, přesto moderní, tak jak Medeski, Martin & Wood vždycky byli.
vik
Blue Note, 2004
|
