PhDr. Zde≥ka Ps∙tkovß (1929) je svobodnß spisovatelka a p°ekladatelka. P°elo₧ila kolem stovky knih. PφÜe takΘ rozhlasovΘ a televiznφ hry, p°eklßdß a adaptuje i filmovΘ scΘnß°e. Äije v Praze.

Pootev°en²m oknem pronikala do kuchyn∞ hudba jako tichß ozv∞na. Kdy₧ zavanul vφtr, donesl zvuky z°eteln∞ji. Dalo se poznat, ₧e je to slowfox, foxtrot nebo jitterbug. AmeriΦani hrajou na nßm∞stφ, °ekla si. Byl to u₧ mßlem vÜednφ jev, skoro obden zastavoval na nßm∞stφ americk² nßkla∩ßΦek se zabudovan²m pianinem a bicφ soupravou. Vojßci vytßhli saxofon a trubku... Senzace. Dva t°i pßry se daly dohromady v minut∞. "Gonna take a sentimental journey..." zanotovala si.

V dom∞ bylo ticho. Doktor z prvnφho patra jezdil v od°enΘm populßru n∞kde po obvod∞, pro toho neexistovala ani ned∞le, nato₧ sobota. Jist∞ ho zavolali k akutnφmu p°φpadu, te∩ se ustaviΦn∞ n∞kde n∞co d∞lo. Po mrtvΘm strachu z vßlky kvetly udßlosti stejn∞ bohat∞ jako Üe°φky.

Chvφli se dφvala z okna na ulici. Ze Ükoly za parΦφkem se stala americkß kasßrna. Vojßci snφdali na trßv∞ z ohromn²ch pßnvφ - sßzenß vejce nebo peΦenß ku°ata - zapφjeli je hrnci ΦernΘ kßvy, kterß v n∞kolika dnech provon∞la celΘ m∞sto.

Byly to teprve Φty°i t²dny, co mßma p°ib∞hla z prßce, celß ud²chanß a Φervenß. Na gymnßziu u₧ visφ prapor, nßÜ prapor, volala. Je p°evrat, revoluce, v Praze volajφ o pomoc a k nßm jedou Amerikßni!

Cht∞la vyb∞hnout na ulici hned, ale mßma ji zadr₧ela. Pln² m∞sto je N∞mc∙! I kdy₧ zalezli, jeÜt∞ se n∞kam p°ipleteÜ!

Jen₧e kveΦeru u₧ tßhl k nßm∞stφ kdekdo. ╚ekali a₧ do p∙l desßtΘ veΦer.

Sv∞t se za tu dobu zm∞nil k nepoznßnφ. Vnφmala to p°esn∞. Strach se rozpouÜt∞l jako lßtka v chemickΘm roztoku. Svφtila vÜechna sv∞tla. Kam se tak rychle propadla zimnice zatemn∞nφ?! Touhle dobou se p°ece dvakrßt t²dn∞ vracela od vlaku Φern²mi ulicemi a tmav∞ ÜedΘ papφrovΘ ₧aluzije nepropouÜt∞ly ani prou₧ek sv∞tla.

Zßstup se mnohokrßt zachv∞l v p°edΦasnΘ nad∞ji. U parku se st°φlφ, vyk°ikl kdosi. Jsou tam gestapßci! V ka₧dΘm zßstupu se najde informßtor, kter² vφ mnohem vφc ne₧ druzφ, jako by k tomu dßvno byl p°edurΦen. Prßv∞ tak se najdou jinφ, p°edurΦenφ k hrdinstvφ, t°eba marnΘmu a slepΘmu. Dφvka a dva chlapci se vydali k parku.

Nelezte nikam, varoval je zßstup, odbouchnou vßs jako koroptve. Nechte to Amerikßn∙m, t∞m se vzdajφ sami, a rßdi.

HoreΦka stateΦnosti si zßhy vy₧ßdala ob∞¥. Dφvku s prost°elenou nohou odvezla sanitka, mlßdenci se odplφ₧ili dom∙. Oba pr² zvraceli. To vÜe se odehrßlo p°ed tvß°φ davu jako Φinohernφ v²stup. Dav p°eva°il v laΦn²ch ·trobßch vÜechny novinky.

O p∙l desßtΘ, kdy₧ skoro pohasla nad∞je, se v dßlce ozval tlumen² hukot, zvuk, jak² dosud neslyÜela, aΦkoli za vßlky, p°i nßletech, bylo t∞ch hr∙zn²ch zvuk∙ mnoho. Hlavn∞ houkßnφ sirΘn a hvφzdßnφ pum. Ta, kterß hvφzdß, netrefφ, °φkalo se, jen₧e s tou hvφzdajφcφ pumou padaly i mlΦenlivΘ.

Hukot se blφ₧il a s nφm i pozapomenutß v∙n∞ ΦistΘho benzφnu. T∞ch pßr pßchnoucφch aut, kterß jezdila po m∞st∞, vozilo v kufru pytle d°φvφ.

Pak se v pr∙zoru mezi lidsk²mi hlavami objevil mohutn² tank s bφlou hv∞zdou. Z otev°enΘ kukan∞ vyhlφ₧el americk² vojßk v bφlΘ helm∞. Slßva! Hurß! Nazdar! k°iΦela s ostatnφmi, hrdlo sev°enΘ plßΦem z neuv∞°itelnΘ radosti.

Tanky projely, ale lidΘ se dlouho nerozchßzeli. Rßno u₧ zas byli vÜichni v ulicφch. U kostela stßly opuÜt∞nΘ tanky. LidΘ nesm∞le popleskßvali vojßky po ramenou. Domlouvali se lßmanou n∞mΦinou, jen mßlokdo znal pßr anglick²ch slov. Z kostela dun∞ly varhany. "Bo₧e, p°ed Tvou velebnostφ," zpφvali v∞°φcφ a jφ p°ipadalo, ₧e se kostel t∞mi zvuky nadnßÜφ. Sta°ec na chodnφku podßval AmeriΦanovi krabiΦku naÜet°en²ch viktorek. Vypadaly uboze vedle krabiΦky s hn∞d²m velbloudem, pro kterou AmeriΦan sßhl do kapsy. Ale smßl se p°itom, a sta°ec se rozesmßl takΘ. Ulevilo se jφ...

Hudba ztichla. Zav°ela okno a sßhla pro pouzdro s houslemi. Profesor ji upozornil, ₧e bude v pond∞lφ vyvolßna z houslφ. Nejd°φv toho èevΦφka, a¥ nenφ ostuda, pak teprve Rosamundu. Bo₧e, ten èevΦφk mi dß zabrat, °ekla si, kdy₧ otev°ela noty. Dlouho ladila, aby co mo₧nß oddßlila chvφli, ne₧ zaΦne.

KoneΦn∞ se odhodlala. Aspo≥ prvnφch deset takt∙, °ekla si na povzbuzenφ, ale nebylo to tak zlΘ, jak oΦekßvala. Nasadila k repetici, kdy₧ zadrnΦel zvonek. S houslemi a smyΦcem v jednΘ ruce Üla otev°φt.

Za dve°mi stßl Rus v uniform∞. Na₧ehlen², naleÜt∞n², navon∞n². Zasalutoval a pronesl cosi nesrozumitelnΘho. To je ruÜtina, °ekla si s ·divem, ale neporozum∞la jedinΘmu slovu. PokrΦila rameny. Chvφli se na sebe rozpaΦit∞ dφvali, pak se zeptala: "Sprechen Sie deutsch?"

Panebo₧e, to je hanba, za·p∞la v duchu, dva Slovani a mluvφ spolu n∞mecky! A te∩! Ale Rus nezavßhal a jak₧ tak₧ srozumiteln∞ pov∞d∞l, ₧e je z dislokovanΘ sov∞tskΘ posßdky nedaleko m∞sta a chce si dßt spravit zuby. Nßzorn∞ ukßzal, ₧e chce dv∞ korunky a m∙stek.

Nev∞d∞la o Rusech nic. Kdysi dßvno si v n∞jakΘm kalendß°i p°eΦetla pßr Turgen∞vov²ch povφdek. Nabyla dojmu, ₧e vÜichni RusovΘ ₧ijou na vesnici, lovφ zv∞° a chytajφ ryby. Strach nem∞la. A₧ po t²dnech, a₧ n∞kdy na podzim str²c z Brna napsal, ₧e sest°enici Evu museli zabalit do hadr∙ a p°edstφrat, ₧e mß skvrtit² tyf, aby ji uchrßnili p°ed znßsiln∞nφm.

"V sobotu odpoledne zuba° neordinuje, p°ij∩te v pond∞lφ, t°eba hned rßno," °ekla sna₧iv∞ a dodala: "P°ineste si s sebou zlato, jinak vßm doktor neud∞lß ani m∙stek, ani korunky."

Nic nenamφtal. P°ik²vl, jako by to byla samoz°ejmost, zasalutoval a zmizel.

Nep°ipadalo jφ nijak zvlßÜtnφ, ₧e p°iÜel v sobotu. Za zuba°em zabloudili pacienti i v sobotu a v ned∞li. V p°φÜtφch dnech si na Rusa ani nevzpomn∞la. Ale kdy₧ o t²den pozd∞ji, v tutΘ₧ dobu, zadrnΦel zvonek v p°edsφni, byla si jista, ₧e je to on.

"Aber heute..."

"Ja znaju," vpadl jφ do °eΦi. "Gold," dodal struΦn∞ a poklepal si na kapsu kalhot.

PokrΦila rameny a vybφdla ho, aby tedy vstoupil do Φekßrny. Z ordinace p°inesla vßhy na zlato, dv∞ tenounkΘ mistiΦky, kterΘ se rozechvφvaly pouh²m dechem, a ukßzala Rusovi, aby si sedl.

Z Φekßrny dosud nevyprchal zeln² pach po n∞meck²ch vojßcφch, kte°φ si za stohy papφrov²ch marek a₧ do poslednφ chvφle dßvali spravovat zuby. HrßÜkov∞ zelen² nßt∞r oh²ban²ch chromovan²ch ₧idlφ, na kter²ch si pan doktor tak zaklßdal, od°eli N∞mci sv²mi opasky - "Gott mit uns" - a₧ na kost. U₧ je tam zas ta lesnickß Ükola, °φkal pan doktor a melancholicky vysedßval na stoliΦce v laborato°i. Na klφn∞ dr₧el tlustou knihu Chopinov²ch valΦφk∙ a polonΘz a hloubal nad prstoklady, jen aby co nejvφc oddßlil nßvÜt∞vu dalÜφho adepta "lesnickΘ Ükoly".

Rus mlΦky p°ihlφ₧el jejφm p°φpravßm. NepoΦφtala s tφm, ₧e vyndß z kapsy skuteΦnΘ zlato. NicmΘn∞ se mu sna₧ila vysv∞tlit vßhov² p°epoΦet zlata normßlnφho a zuba°skΘho. Zapotila se z toho v²kladu a Rus jφ mo₧nß ani neporozum∞l. Snad se te∩ zvedne a odejde, pomyslela si, stejn∞ to vypadß jako n∞jak² podivn² ₧ert.

Rus se doopravdy zvedl. Omluvn∞ odlo₧il na st∙l rukavice a brigad²rku, p°ihladil si d∙stojnickou bl∙zu a pak ob∞ma rukama zajel do kapes. Kdy₧ ruce vytßhl, m∞l ob∞ dlan∞ vrchovat∞ napln∞nΘ zlat²mi prsteny. Nikdy nevid∞la tolik zlata pohromad∞. Byly tu masivnφ snubnφ prsteny, na jejich₧ vnit°nφ stran∞ zahlΘdla Üvabachem vyrytΘ inicißly a data. N∞kterΘ byly zdobenΘ bohat²mi ornamenty, v jin²ch byly kamφnky r∙zn²ch barev, velikostφ a tvar∙.

MlΦky si prohlφ₧ela prsteny, zatφm co Rus nehnut∞ dr₧el ob∞ dlan∞ p°ed jejφma oΦima.

Uchopila pinzetu a vybrala dva t∞₧kΘ snubnφ prsteny. Na jednom zahlΘdla dvojitΘ W a rok 1937. DalÜφ inicißly nep°eluÜtila. Kde jsou ti pßni, vyplulo jφ v pam∞ti. Voda je vzala...

Prsteny zvß₧ila, napsala potvrzenφ a Rus nedbale nasypal prsteny zpßtky do kapes. Pak vylovil jeden prst²nek s obdΘlnφkov²m modr²m kamenem a podal jφ ho.

Zavrt∞la hlavou. Äßdn² prst²nek nikdy nem∞la, a tenhle byl moc krßsn². V jeho mod°i jako by se t°pytilo slunce a hrßÜkovß zele≥ ₧idlφ vtiskla drahokamu zvlßÜtnφ odstφn.

Nemohla by p°esn∞ pov∞d∞t, proΦ odmφtla, byly to pocity p°φliÜ slo₧itΘ. Teprve kdy₧ Rusa vyprovodila za dve°e, vzpomn∞la si, ₧e ten prst²nek znß. V obecnΘ Ükole ho nosφvala jejφ spolu₧aΦka EviΦka Polakovß. Mo₧nß to nebyl on, ale byl mu velmi, velmi podobn².