Zß₧itek z prßzdnin

      Po studiu na filozofickΘ fakult∞ UK pracoval jako redaktor Φasopisu SedmiΦka pion²r∙ a Kmen/Tvar. Pozd∞ji se stal ÜΘfredaktorem Φasopisu Ahoj na sobotu. Publikoval °adu povφdek, reportß₧φ a fejeton∙. Jeho prvnφ knφ₧ka Nebojφm se skoro niΦeho (1981) Φerpala ze sv∞ta d∞tφ, ale byla urΦena pro dosp∞lΘ. TΘmatu d∞tstvφ se v∞noval i v dalÜφch dφlech: Docela malß zem∞t°esenφ (1985) a zatφm poslednφm VΦera mi bylo t°inßct (1993).

UΦitelka rozdala papφry a °ekla: "Ud∞lejte si po stranßch linky, ₧ßci. Vlevo to bude linka dvoucentimetrovß," za¥ukala kotnφkem dvakrßt do lavice, "a vpravo staΦφ jeden a p∙l. A ty, èkßcho, se neotßΦej po°ßd na Novßka a nera∩ mu. V₧dy¥ Novßk mß taky uÜi, staΦilo by, kdyby si z nich sundal ty sluchßtka od walkmana."

      Äßci se pono°ili do lavic pro pravφtko a tu₧ku a Zßrybnick² se otoΦil na HlaviΦku a ud∞lal na n∞j opiΦφ obliΦej.

      "A te∩ si nadepiÜte ale potichu, Horßkovß, nebo budu sbφrat ₧ßkovskΘ nadepiÜte si nadpis, kter² znφ: M∙j vesel² zß₧itek z prßzdnin. Za nadpisem se ned∞lß teΦka, to u₧ vφme, Vrßno, deset let, a p°esto ji tam d∞lßme, ₧e?" zastavila se uΦitelka u chlapce a pevn∞ mu stiskla rameno. "Tak₧e Vrßna si teΦku Ükrtne a vÜichni ten nadpis podtrhneme, pod n∞j do zßvorky napφÜeme Vyprßv∞nφ, zßvorku uzav°φt, a Velehrach nßm °ekne, o Φem tato slohovß prßce bude pojednßvat."

      "Bude pojednßvat...," zvedl se Velehrach a oΦima t∞kal kolem, a kdy₧ uΦitelka povzbudiv∞ k²vla, pokraΦoval: "Bude pojednßvat o tom veselΘm zß₧itku z prßzdnin..."

      "No ano," tleskla uΦitelka, aby zahnala Üepot zpßtky do lavic, "a m∞l by to b²t zß₧itek tak do t°φ strßnek. Ale hlavn∞ Malino, u₧ toho mßm dost, to p∞kn∞ zaΦφnßÜ," mraΦila se uΦitelka, "hlavn∞ jde o to, aby to byly zß₧itky za a) pravdivΘ, kterΘ se vßm opravdu staly, a za b) mi nep°etahujte postrannφ linky, kterΘ jste si ud∞lali tu₧kou Φφslo jedna. No ovÜem, Markovß si je ud∞lala tu₧kou Φφslo 3, jak vidφm, tak₧e rychle gumu a vyp∙jΦ si jedniΦku od sousedky."

      V zadnφ lavici n∞kdo nap∙l zvedal ruku a nap∙l se drbal ve vlasech. "Co chceÜ, Gßbore," Üvihla uΦitelka okem a postavila se p°ed kudrnatΘho chlapce, jednoho z p∞ti, kte°φ sem dochßzeli z d∞tskΘho domova na opaΦnΘm konci m∞sta.

      "Prosφm, panφ uΦitelko, a majφ to b²t opravdu pravdivΘ p°φb∞hy, tedy jako myslφm, jestli tam mßme napsat pravdu, nebo jestli to mß b²t p°φb∞h...?"

      "No pravdu, samoz°ejm∞," zvedla uΦitelka oboΦφ, "jde p°eci o zß₧itek, a ten nesmφ b²t vymyÜlen², ten se musφ odestßt." ProÜla se uliΦkou a °ekla: "Nebojte se toho, ₧ßci. Jist∞ jste o prßzdninßch za₧ili mnoho vesel²ch p°φhod. Ka₧d² p°eci n∞kam spadl nebo odtamtud vytßhl kamarßda, n∞kam jste p°iÜli pozd∞ nebo p°φliÜ brzo, n∞co jste ztratili a jinou v∞c neΦekan∞ naÜli, jako to bylo tenkrßt s tou t°φdnicφ, Pa°φzku, kterß se zßhadn∞ objevila v tvΘ taÜce."

      Gßbor se drbal ve vlasech a kousal si pysky a uΦitelka se podφvala na °adu vpravo, na °adu vlevo, a zasmßla se. "O prßzdninßch nenφ nikdy o veselφ nouze, v₧dy¥ i ty se jist∞ rßd sm∞jeÜ, Gßbore, nemßm pravdu? Mßm! A co chceÜ, Kovß°ovß?"

      "Prosφm, kdy₧ jß jsem u₧ dlouho nic veselΘho neza₧ila," t°epala dφvka rukou, "hned t°etφ den prßzdnin jsem dostala ch°ipku a jednadvacßt² den zßn∞t slepΘho st°eva, pak m∞ operovali a za₧ila jsem to nejhorÜφ lΘto, jakΘ jsem za₧ila, a to jeÜt∞ dodnes dr₧φm dietu..."

      "Proboha, Kovß°ovß, to t∞ teda jß i celß t°φda litujeme. Ale nebylo v tΘ nemocnici, nebylo tam s t∞mi d∞tmi na pokoji alespo≥ n∞kdy trochu veselo? Jdi do sebe a zavzpomφnej, v₧dy¥ tam nemusφ jφt jen o hloupΘ vtipy z grotesek, ale i o moudrou, radostnou atmosfΘru nemocnice, v nφ₧ se d∞ti Φφm dßl vφc uzdravujφ, aby mohly jφt dom∙, a jsou z toho veselΘ, proto₧e s ·sm∞vem jde vÜechno lΘpe, ·sm∞v lΘΦφ. No nemßm pravdu? Mßm!"

      Kovß°ovß si zara₧en∞ sedla a Üikmo za nφ zvedl ruku Pokorn². "Panφ uΦitelko, a m∙₧e to b²t veselß p°φhoda se smutn²m koncem? A m∙₧e to b²t o zvφ°atech?"

      "Pokud to nebudou blechy," zahrozila mu uΦitelka, proΦ ne. A vesel² zß₧itek m∙₧e b²t nakonec i s tφm smutn²m koncem, kdy₧ u₧ bez n∞ho nem∙₧eÜ b²t, Pokorn², usmßla se p°ßtelsky.

      "JeÜt∞ prosφm," hlßsil se Gßbor a tvß°il se plaÜe, "m∙j nejsiln∞jÜφ zß₧itek je toti₧ cel² dost smutn², ale kluci se tomu hrozn∞ smßli, kdy₧ jsem jim ho vyprßv∞l, a jß te∩ nevφm, jak² vlastn∞ byl vφc."

      "No dobrß, a o Φempak to tedy bylo," sedla si uΦitelka na prvnφ lavici, dala si nohu p°es nohu a uhladila si lem sukn∞, kter² se neposluÜn∞ vzdouval.

      "Byl jsem na nßvÜt∞v∞ u maminky, vlastn∞ spφÜ na v²let∞... Nic jinΘho jsem u₧ neza₧il, celΘ prßzdniny jsem byl v domov∞, tak₧e jinak nevφm, o Φem bych m∞l psßt."

      "Klidn∞ to napiÜ, proΦ ne, kdy₧ ti to p°ipadß zajφmavΘ", odpov∞d∞la mu nahlas, ale pro sebe si potichu °ekla: Tak vida, ty mßÜ maminku, to jsem ani nev∞d∞la...

      HlaviΦka se naklonil k ZßrybnickΘmu, ud∞lal na n∞j praseΦφ rypßk a jeÜt∞ mu zakviΦel do ucha.

      "Tak te∩ u₧ klid, ₧ßci, ticho," zahrozila uΦitelka prstem a pak si ho dala na ·sta. "Vezm∞te si pera a piÜte. Nenechte se rozptylovat sousedem ani zvon∞nφm, mßme p°eci dv∞ hodiny spojenΘ, a kdybyste n∞kdo pot°eboval uvolnit na zßchod, polo₧te pero a tiÜe jako myÜka p°ij∩te sem ke mn∞ a jß vßs uvolnφm. Rozum∞no?"

      Gßbor vzal propisku, zaΦal ji hryzat a dφval se p°itom na Malinu, kter² psal bez p°em²Ülenφ rovnou naΦisto, jak se u babiΦky na vsi vsadili s kluky a ka₧d² ukradl v samoobsluze n∞jakou drobnou v∞c, a to byl ten nejkrßsn∞jÜφ zß₧itek z prßzdnin. A panφ uΦitelka, kdy₧ se u Maliny zastavila, podivila se, s jak²m nadÜenφm pracuje, ale kdy₧ si p°eΦetla prvnφ v∞ty, jen mlΦky zavrt∞la hlavou a kradmo vyhlΘdla ven, zdali p°ed Ükolou nßhodou nestojφ policejnφ auto.

      Klikarovß s vystrΦen²m jazykem lφΦila, jak jednΘ kamarßdce, kterou byla ve skuteΦnosti ona sama, se lφbil na koupaliÜti jist² kluk, a tak ka₧d² den chodila na koupaliÜt∞, a₧ si spßlila zßda, proto₧e stßle le₧ela na b°iÜe, v domn∞nφ, ₧e mß malß prsa a nemohla by se tomu klukovi lφbit, kdyby ji zahlΘdl, a Kovß°ovß si vzpomn∞la, jak v nemocnici rozbili teplom∞r, kdy₧ ho dali do horkΘ vody na va°iΦi zapnutΘm na trojku.

      Velehrach za₧il vesel² v²let do vφde≥skΘho Prßtru, kde se jeho ÜestnßctiletΘ sest°enici Ester v zaΦarovanΘm zßmku vzduÜn²m vφrem zvedla sukn∞ a₧ nad hlavu a on zahlΘdl tajn² dφl dφvΦφho prßdla s nßpisem Sunday, co₧ si vyklßdal docela jinak, ne₧ m∞l, nebo¥ v tΘ dob∞ jeÜt∞ neznal anglickΘ nßzvy dn∙ v t²dnu.

      List papφru Katky ZßrybnickΘ se plnil zß₧itkem, jak hlφdala p∙lroΦnφho str²Φka, naΦe₧ Üla po ob∞d∞ do drogerie pro zßsyp, koΦßrek nechala p°ed obchodem a vzpomn∞la si na n∞j a₧ v Üest hodin veΦer, ale str²Φek v n∞m naÜt∞stφ byl, akorßt mu n∞kdo ukradl pe°inku. HorÜφ by bylo, kdyby to dopadlo obrßcen∞, napsala na konec. A Mudroch ztratil v Bibione tmavΘ br²le od tety z N∞mecka, pak je spoleΦn∞ s tatφnkem naÜel na nose jednoho pßna, kter² mluvil ma∩arsky a necht∞l jim br²le vydat, tak₧e mu tatφnek musel dßt rßnu p∞stφ, a pak a₧ doma zjistili, ₧e ty br²le jsou poÜkrßbanΘ docela jinde, ne₧ by m∞ly b²t, kdyby to byly jejich br²le...

      Gßbor psal a hryzal tu₧ku, hryzal tu₧ku a psal:

      ...a dostal jsem dopis do Domova, v kterΘm m∞ maminka zvala na nßvÜt∞vu k sob∞ dom∙ do Sered∞, kde te∩ bydlφ, a tak jsem si sbalil kufr a ve Φtvrtek dvanßctΘho jsem si koupil s panφ vychovatelkou jφzdenku a bez panφ vychovatelky jsem nasedl do vlaku a s Φerstv²m pasem v kapse jel do tΘ Sered∞ na Slovensku, kde jsem p°edtφm nikdy nebyl, aΦkoliv mßm v rodnΘm list∞ napsßno: nßrodnost slovenskß, a p°esto v∙bec slovensky neumφm, nebo¥ jsem tam nebyl od sv²ch Φty° let, kdy jsem zaΦal ₧φt u d∞deΦka na Morav∞, a kdy₧ ho ranila ta mrtvice, vzali m∞ sem k nßm do Domova.

      Na nßdra₧φ v Seredi jsem chodil dokola a dφval se na fotografii schovanou v Φasopise ABC, aby to nevypadalo tak blb∞, ₧e neznßm svoji mßmu, ale opravdu jsem se bßl, ₧e ji nepoznßm a ona m∞ taky ne, v₧dy¥ m∞la mou fotografii z druhΘ t°φdy, a pak u₧ jsme si jen jednou nebo dvakrßt roΦn∞ psali dopisy nebo lφstky. Bloudil jsem po nßdra₧φ v Seredi a n∞kde mezi t∞mi cizφmi lidmi byla moje mßma, u₧ jsem ji cht∞l dßt vyvolat nßdra₧nφm rozhlasem, jen₧e jsem si nepamatoval, jak se te∩ jmenuje, n∞jak jako Nφre∩mßroÜovß nebo N²merhßroÜovß nebo tak n∞jak, nev∞d∞l jsem, jestli mß dlouhΘ nebo krßtkΘ vlasy, jestli nßhodou nenosφ br²le, vlastn∞ to byla velikß sranda, aspo≥ v Domov∞ se vÜichni kluci plßcali smφchy, kdy₧ jsem jim to pak vyprßv∞l...

      Mßma m∞ psßvala slovensky, ₧e je te∩ momentßln∞ v hßreÜtu a nem∙₧e si m∞ tudφ₧ vyzvednout, ₧e se tam mß celkem dob°e, ale chodφ hßrom-fßrom ani baran v koÜiari a sloboda sa len ako biely bocian trblieta v diaφke. Nerozum∞l jsem vÜemu, co psala, ale zvykl jsem si na to, ₧e tam n∞kde ₧ije a jß zase ₧iju tady v Domov∞, u₧ mi to v∙bec nevadφ, a jak jsem vid∞l tu Sere∩, tak jsem si °ekl, ₧e bych tu nikdy ₧φt necht∞l, u₧ pro to jmΘno, a za dv∞ hodiny, kdy₧ jsme se s mßmou nenaÜli, koupil jsem si zpßteΦnφ lφstek do Domova.

      A kdy₧ do odjezdu zb²valo jen deset minut, vid∞l jsem jednu panφ, jak tam pobφhala u pokladny s mou fotografiφ z druhΘ t°φdy v ruce a ptala se: Neznßte ho? Nevid∞li jste to chlapΦisko n∞kde? A ta panφ byla dost starß, divn∞ obleΦenß a mluvila nesrozumiteln∞, v∙bec se nepodobala tvß°i z mΘ z fotografie, tΘ mladΘ tvß°i s Φokolßdov²ma oΦima, a tak jsem nasedl do toho vlaku a veΦer jsem u₧ zvonil u nßs v Domov∞...

      "Tak, ₧ßci, a budeme pomalu konΦit," volala uΦitelka. A Gßbor sed∞l a dlouze se dφval na sv∙j papφr a chvφli zase n∞kam do prßzdna a r∙₧ovß panφ uΦitelka se nad n∞j naklonila, Φetla mu p°es rameno ten ost°e nadrßpan² text psan² rychle, bez zastßvky, bez p°em²Ülenφ o Φßrkßch a odstavcφch, a jak tak Φetla, m∞nil se jejφ obliΦej. ZΦervenala, kdy₧ zatajila dech, pak zfialov∞la a hned nato zezelenala, vzdychla, sßhla si do tajnΘ dßmskΘ kapsiΦky u sukn∞ pro kapesnφk a ut°ela si Φelo, nadechla se zhluboka a v tu chvφli zase zr∙₧ov∞la a °ekla: "To je docela zajφmavΘ, co pφÜeÜ. To za₧il jist∞ mßlokdo", zakoktala se trochu a z rozpak∙ se dotkla Gßborovy hlavy, jako by ho cht∞la pohladit, aΦkoliv u₧ dlouho nikoho nepohladila, ale Gßbor s ·lekem ucukl a podφval se na ni.

      "Opravdu to nenφ ÜpatnΘ," k²vla uΦitelka, ale Gßbor se zakousl do pera a p°iÜkrcen²m hlasem zaÜeptal: "Je... Je to Üpatn²," zvyÜoval hlas. "Je to dokonce p∞kn∞ hnusn²!" A sekl s perem o lavici, vzal do ruky dvojlist s tou slohovou pracφ a natrhl ho po dΘlce a pak jeÜt∞ vejp∙l, zmuchlal ty ·tr₧ky do koule a zahodil je. Potom rychl²m pohybem vytßhl bundu z lavice, lehl si na ni a zav°el oΦi. Le₧el hlavou na lavici a mlΦel, jenom pod sebou trochu hrabal nohama jako k∙≥.

      T°φda zaÜum∞la p°ekvapenφm, ale panφ uΦitelka ho obeÜla po ÜpiΦkßch, otoΦila se na podpatku a tleskla: "KonΦit, d∞ti, prßce odevzdat. JeÜt∞ si to rychle po sob∞ p°eΦt∞te, pozor na Φßrky a od prvnφ lavice zaΦneme sbφrat".

      Kdy₧ se ₧ßkyn∞ Mat∞jkovß s rukama pln²ma papφr∙ zastavila u Gßbora, trochu zavßhala, jestli ho mß p°eskoΦit a jφt dßl, ale pak ÜpiΦkou boty rychle vyhrßbla zmuchlanou kouli zpod lavice, polo₧ila ji navrch, peΦliv∞ uhladila p°etr₧en² list a letmo si p°eΦetla dv∞ v∞ty z textu.

      UΦitelka se rozhlφ₧ela po t°φd∞, kdo jeÜt∞ neodevzdal, a co chvφli zavadila pohledem o kudrnatou hlavu Gßbora, kter² se u₧ zvedl, schoval bundu zase zpßtky do lavice, dφval se rovn∞ dop°edu, na tabuli, a Üikmo p°es tvß° m∞l Φerven∞ otiÜt∞n² zip. Vypadalo to, jako by m∞l na tΘ tvß°i rßnu, kterou mu n∞kdo prßv∞ peΦliv∞ zaÜil...

@