FILMY...

      P°edpov∞∩ n∞kdejÜφho slavnΘho americkΘho reportΘra Johna Gunthera, kter² p°ed svou smrtφ v roce 1970 napsal, ₧e "naÜe cesta vp°ed za neznßmou budoucnostφ se m∙₧e zm∞nit v ·prk zp∞t k ov∞°enΘ minulosti", nenalΘzß uplatn∞nφ jen v politice. ╚as odd∞luje i v kinematografii jedno obdobφ od druhΘho a vracφ se k za₧it²m jistotßm s pravidelnostφ, kterß je stejn∞ zßkonitß jako p°φchod dalÜφ etapy. U₧ delÜφ dobu se posunuje t∞₧iÜt∞ divßckΘho zßjmu, a letoÜnφ ud∞lovßnφ Oscar∙ i jin²ch sv∞tov²ch cen jako by tento pohyb oficißln∞ potvrdilo. Digitßlnφ triky, hromadnΘ katastrofy a tvrdφ hoÜi s pistolemi zaΦφnajφ, jak to vypadß, vychßzet z m≤dy, umφrßΦek jim sice jeÜt∞ nezvonφ, ale pomalu se odsouvajφ do pozadφ, aby publiku z∙stal v∞tÜφ prostor pro emoce mnohem subtiln∞jÜφ. Mnozφ soudφ, ₧e lidΘ jsou prost∞ jenom p°esyceni nßsilφm a ₧ßdajφ si pro zm∞nu sentiment, ale tak jednoduchΘ to asi nebude. SpφÜe se zdß, ₧e filmov² pr∙mysl, odrß₧ejφcφ nßladu doby, se jako ta doba sna₧φ obnovit kontinuitu v²voje, p°eruÜenou po druhΘ sv∞tovΘ vßlce; staΦφ porovnat tituly p°ichßzejφcφ do kin s podobn²mi, kterΘ v nich u₧ kdysi byly.

      Potvrzenφm m∙₧e b²t milostnΘ drama ANGLICK▌ PACIENT (The English Patient, 1996), kter² sv²ch p°ekvapiv²ch dev∞t Oscar∙ mohl zφskat pouze proto, ₧e reprezentuje urΦit² sm∞r, a nikoliv za to, co nabφzφ jako film. Historka o t∞₧ce zran∞nΘm zßhadnΘm mu₧i, ve skuteΦnosti ma∩arskΘm hrab∞ti, jemu₧, jak se v pr∙b∞hu d∞je rozpomφnß, vzala vßlka nejen jeho anglickou lßsku, ale vinou nedorozum∞nφ i Φest, a on proto volφ v italskΘm klßÜte°e dobrovolnou smrt za pomoci chßpavΘ kanadskΘ oÜet°ovatelky, vsadila skuteΦn∞ na vÜechny slzy sv∞ta, pou₧ijeme-li slov jednΘ pra₧skΘ novinß°ky. UΦinila tak ovÜem chyt°e: dokonalost realizace, projevujφcφ se rafinovanou stavbou scΘnß°e, nßpaditou re₧iφ, mφsty originßlnφm vid∞nφm kamery, a v neposlednφ °ad∞ p°esv∞dΦiv²mi v²kony herc∙ v Φele s Ralphem Fiennesem (ZvlßÜtnφ dny, Otßzky a odpov∞di) a Juliette Binochovou (Husar na st°eÜe, Pohovka v New Yorku), dßvajφ zapomenout na p°φliÜ sladkoboln² p°φb∞h a vytvß°ejφ celek ne nepodobn² ΦervenΘ knihovn∞ s ilustracemi Maxe èvabinskΘho. "Anglick² pacient" bezpochyby uspokojφ divßky, ochotnΘ ₧dφmat kapesnφky a dß zßrove≥ mo₧nost pam∞tnφk∙m vzpomenout si na film Mervyna Le Roye "V zajetφ minulosti" (Random Harvest, 1942). Zde Ronalda Colmana takΘ odd∞lila od Greer GarsonovΘ vßlka, on v nφ ztratil pam∞¥, po nßvratu svou milovanou nepoznal, a teprve kdy₧ si vzpomn∞l...

      TakΘ v dobrodru₧nΘm p°φb∞hu LOVCI LV_ (The Ghost and the Darkness, 1996) jako by na divßka d²chla atmosfΘra povφdek Rudyarda Kiplinga z dob, kdy se Üi°itelΘ tradic britskΘho impΘria pot²kali v koloniφch vφce se zvφ°ecφmi ne₧ lidsk²mi protivnφky. SkuteΦn²mi protagonisty barvitΘ podφvanΘ re₧isΘra Stephena Hopkinse toti₧ nejsou stavitel ₧elezniΦnφho mostu ve v²chodnφ Africe, p°edstavovan² Valem Kilmerem (Ostrov Dr. Moreaua, Nelφtostn² souboj), ani zkuÜen² profesionßlnφ lovec v podßnφ Michaela Douglase (Americk² prezident, Skandßlnφ odhalenφ), ale dva hroziv∞ nßdhernφ lvi Duch a Temnota, jejich₧ jmΘna takΘ tvo°φ v originßle nßzev filmu. Tahle dvojice lido₧rout∙, kterΘ padlo v roce 1896 za ob∞¥ sto t°icet domorod²ch i bφl²ch budovatel∙ drßhy v Keni, ne₧ je oba mu₧i vystopovali a za cenu smrti jednoho z nich zast°elili, je takΘ v zßb∞rech mφrn∞ se pohybujφcφ trßvy, jφ₧ se plφ₧φ za svou p°φÜtφ ko°istφ, zdrojem nejv∞tÜφho nap∞tφ a obdivu k jejφ bezchybnΘ drezu°e. Ta zvφ°ata majφ skuteΦn∞ jak²si punc divoΦiny minulΘho stoletφ, Ükoda jen, ₧e jejich lidÜtφ partne°i, by¥ jsou v²born²mi herci, u₧ nedokß₧φ vystupovat s onou gentlemanskou noblesou, s jakou kdysi um∞l Spencer Tracy ve filmu H. Kinga "Stanley a Livingstone" (1939) pronΘst svou zdvo°ilou otßzku: "Doktor Livingstone, nem²lφm-li se...?", kdy₧ naÜel v d₧ungli polomrtvΘho Gedrika Hardwicka...

      Shodou okolnostφ se i dobovß komedie Douglase McGratha EMMA (1996) odehrßvß v 19. stoletφ, tentokrßt pro zm∞nu na jeho zaΦßtku, zato vÜak p°φmo ve "starΘ dobrΘ Anglii", p°esn∞ji hrabstvφ Surrey v ji₧nφ Φßsti. Hrdinka adaptace stejnojmennΘho romßnu Jane AustenovΘ z roku 1816 je bohatß, hezkß a sebev∞domß, ale samoz°ejmost, s jakou organizuje ₧ivoty vÜech sv²ch, podle jejφho nßzoru mΘn∞ inteligentnφch bli₧nφch, se v d∙sledcφch vymstφ i jφ. B∞hem dob°e mφn∞nΘho, i kdy₧ trochu nezodpov∞dnΘho zasahovßnφ do citov²ch vztah∙ jin²ch, se sv²mi intrikami zaplete sama do milostnΘ sφt∞, ze kterΘ u₧ nenφ schopna uniknout. Lehkß, duchaplnß a vtipnß evokace Φas∙ konvenΦnφch mrav∙, sv∙dn²ch Ün∞rovaΦek a Φajov²ch d²chßnk∙ v zahradnφch besφdkßch, mß ve st°edu vÜeho d∞nφ vynikajφcφ Gwyneth Paltrowovou (Sedm, V moci posedlosti), rozmazlenou, dom²Ülivou, nesnesitelnou a p°ece roztomilou, zaruΦujφcφ u₧ svou pouhou p°φtomnostφ nad jinΘ p°φjemnou oddychovou zßbavu; v n∞kter²ch pasß₧φch p°ipomφnß sv∙j n∞kdejÜφ mu₧sk² prot∞jÜek Cliva Brooka v jφm re₧φrovanΘm filmu "Na zkouÜku" (On Approval, 1943), kter² si v n∞m zprvu cht∞l vzφt za ₧enu Beatrice Lillieovou, o₧enil se vÜak nakonec s Googie Withersovou, o kterou se sice uchßzel Roland Culver, ale ...

      V psychologickΘ biografii Jamese Ivoryho P╪EÄILA JSEM PICASSA (Surviving Picasso, 1996) jde takΘ o citovΘ vztahy. V²b∞r t∞ch, kter²ch se t²kajφ, je ale p°edem dßn a re₧isΘr∙v p°φstup je proto jin² ne₧ obvykle b²vß: zobrazenφ lidφ, kte°φ skuteΦn∞ existovali, je proti prßci s fiktivnφmi postavami mnohem nßroΦn∞jÜφ. Zßm∞r byl jist∞ nevÜednφ: ukßzat Φßst ₧ivota slavnΘho Üpan∞lskΘho malφ°e pohledem jednΘ z jeho milenek a uΦinit tak publiku srozumitelnou ne tvorbu (jeho dφla se kv∙li autorsk²m prßv∙m v d∞ji tΘm∞° neobjevujφ), ale povahu Pabla Picassa, proslulΘho sv²m um∞leck²m zanφcenφm, ale i neteΦnostφ a bezohlednostφ ke komukoliv, kdo by ho odvßd∞l od jeho prßce. Proto₧e je vÜak obraz takovΘ osobnosti sklßdßn ze vzpomφnek jednΘ z t∞ch, kterß byla, tak jako jinΘ p°ed nφ a dalÜφ po nφ, nejΦast∞jÜφ ob∞tφ Picassova tv∙rΦφho egoismu, nenφ v²sledn² dojem p°φliÜ hezk². Mistrova povaha nenφ po zhlΘdnutφ o nic srozumiteln∞jÜφ ne₧ p°ed nφm, a pro divßka se osudy jeho ₧en, milenek a p°φtelky≥ stßvajφ zajφmav∞jÜφ ne₧ on sßm. A vychßzφ-li p°esto jako postava velkß svou v∙lφ a schopnostmi, pro kterΘ ji p°ijφmßme se vÜφm, co je v nφ dobrΘho i ÜpatnΘho, je to zßsluha Anthony Hopkinse (Nixon, Legenda o vßÜni), kter² ztvßrnil Pabla Picassa jako Φlov∞ka, nucenΘho osudem jφt za sv²m cφlem, i kdy₧ vφ, ₧e tφm mnohdy ubli₧uje p°edevÜφm t∞m, kdo ho milujφ. V °φdk²ch okam₧icφch, kdy toto sebeuv∞dom∞nφ dßvß najevo, si nelze nevzpomenout na Frederika Marche ve filmu Irvinga Rappera "Dobrodru₧stvφ Marka Twaina" (The Adventures of Mark Twain, 1944), kter² sice m∞l za cel² ₧ivot jen Alexis Smithovou, ale zanedbßval ji pro prßci stejn∞ Φasto, i kdy₧ v∞d∞l...

      ...FILMA╪I...

      V dneÜnφch komentß°φch k jednotliv²m titul∙m se vyskytuje osobnost, kterou opominout by bylo p°inejmenÜφm nevhodnΘ: britsk² herec Sir ANTHONY HOPKINS.

      Budoucφ velikßn anglickΘho divadla a americkΘho filmu se narodil 31. prosince 1937 ve m∞st∞ Port Talbot na pob°e₧φ ji₧nφho Walesu. Jako chlapec byl v∞tÜinou samotß°sk², obΦas vztekl² a Φasto zßdumΦiv²; pokud necviΦil zb∞sile na klavφr, vydr₧el se hodiny nehnut∞ dφvat na neklidnou hladinu Bristol Channel.

      "Mß v oΦφch blßzinec", soudili o n∞m bod°φ VelÜanΘ. "Nek≥uba, ze kter²ho nic nebude, chudßk starej Hopkins..."

      M²lili se. Z nek≥uby se stal nejd°φve posluchaΦ konzervato°e v Cardiffu, potom absolvent Royal Academy of Dramatic Art v Lond²n∞ a v necel²ch t°iceti Φlen britskΘho Nßrodnφho divadla. Chudßk star² Hopkins na n∞ho mohl b²t pyÜn², kdyby se jeho syn, kter² se mezitφm o₧enil, stal na divadle uznßvan²m p°edstavitelem shakespearovsk²ch rolφ a vynikl i ve filmu jako hlavnφ postava thrilleru "A₧ zaznφ osm umφrßΦk∙" (When Eight Bells Toll, 1971), zase nerozvedl, nehodil vÜe za hlavu a neodjel se svou druhou man₧elkou do Spojen²ch stßt∙. Sv²m odchodem roztrpΦil nejen otce, ale i kolegy a celou ve°ejnost, i kdy₧ vlastn∞ jenom pokraΦoval v intencφch svΘho zp∙sobu ₧ivota, poznamenanΘho krajnostmi. Jeho povaha neznala a neznß st°ed, jen mφrnost a zu°ivost, prßci a lenoÜenφ, pijßctvφ a abstinenci, bu∩ anebo. JedinΘ, co mu z∙stßvß trvale, je pon∞kud divok² humor s notnou dßvkou sebeironie.

      V Americe sklφzel ·sp∞ch na Broadwayi v Shafferov∞ h°e "Equus", v televizi v "┌nosu malΘho Lindbergha" (The Lindbergh Kidnapping Case, 1976) a hlavn∞ jako Adolf Hitler v hranΘm dokumentu "Bunkr" (The Bunker, 1981), ve filmu pak v "Kouzlu" (Magic, 1978) a p°edevÜφm v roli dr. Travise z dobovΘho dramatu "Slonφ mu₧" (The Elephant Man, 1980). Sbφral ceny Emmy i Golden Globe a mohl u₧ tehdy dosßhnout nominace na Oscara, kdyby zase nehodil vÜe za hlavu a neodejel, tentokrßt bez man₧elky ta u₧ se vrßtila d°φve nazpßtek do Anglie. A aby ukßzal, ₧e se nemφnφ omlouvat za sv∙j n∞kdejÜφ ·t∞k, uvedl se hned dv∞ma velk²mi postavami britskΘ dramatickΘ literatury: ve filmu "Bounty" (The Bounty, 1984) psychologick²m kapitßnem Blighem a na divadle Shakespearov²m tragick²m krßlem Learem.

      "Mysleli jsme, ₧e odjel Jekyll", napsal v zßplav∞ chvßly a hercov²ch charakteristik recenzent p°φlohy listu Times, "a vracφ se Hyde. Je to jinak. Vrßtili se oba." Bylo to samoz°ejm∞ mφn∞no s nadsßzkou, zßhy se vÜak ukßzalo, jak p°esn² to byl post°eh. Anthony Hopkins dozrßl v herce, kter² dnes dokß₧e uplatnit oba p≤ly svΘ povahy. Jako hr∙zn² dr. Lecter ve svΘm zatφm nejv∞tÜφm, Oscarem odm∞n∞nΘm hitu "MlΦenφ jeh≥ßtek" (The Silence of the Lambs, 1991) nebo rozporupln² prezident USA ve fiktivnφ biografii "Nixon" (Nixon, 1995) si vydobyl postavenφ hollywoodskΘho "megastaru", jako majordomus Stevens v psychologickΘm dramatu "Soumrak dne" (The Remains of the Day, 1993) Φi profesor Lewis v nostalgickΘm ₧ivotopise "Krajina stφn∙" (Shadowlands, 1993) si zachoval presti₧ nositele tradic evropskΘho herectvφ.

      Tato dvojjedinost mu ale takΘ zabra≥uje, aby se u₧ za ₧ivota stal vlastnφm pomnφkem. Kdy₧ mu v roce 1993 ud∞lila krßlovna Al₧b∞ta baronetsk² titul, nechal si Hopkins ud∞lat od m≤dnφho lond²nskΘho fotografa Alastaira Thaina snφmek, kter² je d∙kazem, ₧e i jako Sir Anthony mß v oΦφch stßle stejn² "blßzinec", jak² v nich kdysi objevili jeho velÜtφ rodßci.

      ...A SV╠T FILMU.

      Mluvit v souvislosti s kultem hv∞zd o Marilyn MonroeovΘ, znamenß dostat se op∞t na nejvyÜÜφ bod pomyslnΘ k°ivky hereckΘho zbo₧n∞nφ. Od dob Rodolpha Valentina neexistovalo jmΘno, kterΘ by se mu ve velikosti popularity vyrovnalo nebo ho, jak tvrdili mnozφ pam∞tnφci, dokonce p°edΦilo. V ka₧dΘm p°φpad∞ se v historii hv∞zdnΘho kultu ·sp∞Ün∞ dopl≥ujφ: kde Valentin∙v fyzick² zjev, zv²razn∞n² jeho legendßrnφm "citupln²m pohledem", p°ivßd∞l ₧enskou Φßst obecenstva k a₧ hysterick²m projev∙m touhy, tak t∞lesnΘ p∙vaby MonroeovΘ, znßsobenΘ jejφ proslulou "vlnitou ch∙zφ", d∞laly totΘ₧ s jeho Φßstφ mu₧skou. A byl-li on prvnφ, ona byla poslednφ; i hollywoodsk² ideßl platinovΘ "sex bomby", kter² po sv²ch p°edch∙dkynφch Clare BowovΘ ve dvacßt²ch, Jeane HarlowovΘ ve t°icßt²ch a Rit∞ HayworthovΘ ve Φty°icßt²ch, dovedla v padesßt²ch letech k dokonalosti, vzal s jejφm odchodem za svΘ a dodnes se ve v²razn∞jÜφ podob∞ neobnovil.

      Norma Jean Bakerovß, jak se ve skuteΦnosti jmenovala, se narodila 1. Φervna 1926 v chudinskΘm Φin₧ßku v Los Angeles, zaΦala svou kariΘru jako fotomodelka, vystupovala ve t°iceti filmech, zφskala presti₧nφ cenu Golden Globe jako nejpopulßrn∞jÜφ hereΦka sv∞ta, staΦila se b∞hem svΘho krßtkΘho ₧ivota t°ikrßt provdat a jeÜt∞ se v mezidobφch sv²ch nedlouh²ch man₧elstvφ objevovat po boku nejznßm∞jÜφch mu₧∙ Spojen²ch stßt∙. Zem°ela 5. srpna 1962 po nadm∞rnΘm po₧itφ uspßvacφch prßÜk∙ ve svΘ p°epychovΘ vile v Hollywoodu.

      Nehled∞ na mezinßrodnφ proslulost inicißl "M.M." a zmφn∞n² "vlnit² krok" (surgy walk), vyjad°ujφcφ v angliΦtin∞ mnohem v²sti₧n∞ji vzruÜiv² charakter jejφho pohybu, nep°inesla ovÜem Marilyn Monroeovß do americkΘho filmu nic novΘho. I ve sv²ch nejlepÜφch titulech odvßd∞la herecky stßle stejn² typ, kterΘmu se v divadelnφ hant²rce °φkß "naivka". Takovß byla jejφ Lorelei v muzikßlu "Mu₧i majφ radÜi blond²nky" (Gentlemen Prefer Blondes, 1953), Betsy v situaΦnφ veseloh°e "Slam∞n² vdovec" (The Seven Year Itch, 1955) i Sugar v parodickΘ komedii "N∞kdo to rßd horkΘ" (Some Like It Hot, 1959). To jenom vßÜnivφ ctitelΘ, kte°φ se nemohli p°iznat, ₧e jim svou filmovou existencφ spl≥uje nesplnitelnΘ p°edstavy bezuzdnΘho sexu s domßcφ pu¥kou, vytvo°ili kolem svΘ "M.M." kult prostΘ, ale up°φmnΘ dφvky z lidov²ch vrstev, kterß si ani neuv∞domuje, jak²mi fyzick²mi p°ednostmi ji p°φroda vybavila ...Jejich modla m∞la ovÜem k takovΘ podob∞ daleko. Sobeckß a zlomyslnß primadona, s nφ₧ odmφtala °ada herc∙ a re₧isΘr∙ v∙bec pracovat, byla profesn∞ vφce znßmß svou nßladovostφ a ptaΦφm mozeΦkem ne₧ vlastnostmi, kterΘ jφ ve°ejnost podle jejφch rolφ p°ipisovala. Dean Martin vystihl asi nejlΘpe slovy: "Sv∞t obdivuje dokonalΘ t∞lo bohyn∞ a nevφ, ₧e se v n∞m skr²vß zamindrßkovanß duÜe slu₧ky" rozpor mezi oficißlnφ a skuteΦnou Marilyn Monroeovou; velkopanskß arogance b²vß jen druhou stranou proletß°skΘ mince.

      Publikum ovÜem v∞°φ p°edevÜφm sn∙m a o svΘm idolu, majφcφm tehdy trvale zajiÜt∞nΘ mφsto na p°ednφch strßnkßch snad vÜech americk²ch filmov²ch Φasopis∙, cht∞lo slyÜet jenom ty skuteΦnosti, kterΘ podporovaly legendu. A tΘ pomohla dokonce i hereΦΦina smrt a snahy vysv∞tlit ne zcela jasn² konec jejφho ₧ivota. Z mnoha novinß°sk²ch hypotΘz jsou nejzajφmav∞jÜφ t°i: podle prvnφ spßchala Monroeovß sebevra₧du, proto₧e neunesla tφhu svΘ slßvy, podle druhΘ byla zavra₧d∞na agenty CIA, aby nemohla zve°ejnit svΘ intimnφ styky s Johnem F. Kennedym, kandidujφcφm v tΘ dob∞ na prezidenta USA, a podle t°etφ v∙bec nezem°ela a ₧ije inkognito na ovΦφ farm∞ jednoho ze sv²ch australsk²ch obdivovatel∙.

      P°edstava dnes sedmdesßtiletΘ babky Marilyn, vlnφcφ se kolem obdivn∞ beΦφcφho stßda beran∙, je samoz°ejm∞ kuri≤znφ, vyznavaΦ∙m stßle p°e₧φvajφcφho kultu nesmrtelnΘ hv∞zdy vÜak komickß nep°ipadß. Ani ji nevnφmajφ, proto₧e ve sv²ch filmech, znovu a znovu se objevujφcφch na televiznφch obrazovkßch, z∙stßvß "M.M." stejn∞ mladß a stejn∞ ₧ßdoucφ jako kdysi.

      V letech, kdy kariΘra Marilyn MonroeovΘ vrcholila, se v Hollywoodu natoΦil film, jeho₧ pom∞rn∞ nφzk² rozpoΦet, obsazenφ bez velk²ch hv∞zd a freudovsky lad∞n² scΘnß° zprvu neslibovaly vφce, ne₧ obvykl² komornφ thriller. JmΘno re₧isΘra Alfreda Hitchcocka sice zaruΦovalo profesionßlnφ ·rove≥, ale ani producent a distributo°i neΦekali od premiΘry n∞jak² mimo°ßdn² ohlas. P°esto se "Psycho" (Psycho, 1960) stalo p°evratn²m titulem americkΘ kinematografie, kultovnφm filmem n∞kolika generacφ a jeho nßzev celosv∞tov²m synonymem pro p°φb∞hy, pod jejich₧ zdßnlivou vÜednostφ se skr²vß hr∙za tak zmrazujφcφ, ₧e efekty kostymnφch horor∙ jsou vedle nφ jen straÜidelnou romantikou. (VÜak takΘ p°inesl novΘ oznaΦenφ do odbornΘ terminologie: k thrilleru, vychßzejφcφmu ze slova "thrill" Φili nap∞tφ, se jeho zßsluhou p°i°adil chiller, odvozen² od v²razu "chill" neboli mrazenφ).

      ScΘnß° filmu napsal Joseph Stefano podle romßnu Roberta Blocha, skuteΦnou inspiraci obou vÜak byla udßlost, kterß n∞kolik let p°edtφm ot°ßsla cel²mi Spojen²mi stßty. Ve Wisconsinu byl odhalen jak²si Ed Gein, padesßtilet² osam∞l² farmß°, kter² cht∞l pod stßle trvajφcφm vlivem ji₧ mrtvΘ matky zm∞nit svoje pohlavφ a, veden logikou rozdvojenΘ osobnosti, nenßvid∞l proto ₧eny; n∞kterΘ zabφjel p°i nßhodn²ch setkßnφch, t∞la jin²ch vyhrabßval z hrob∙, doma nosil jejich Üaty a shroma₧∩oval kusy z mrtvol od°ezanΘ k∙₧e. Hr∙znΘ poΦφnßnφ nenßpadnΘho a navenek pokojnΘho Φlov∞ka znamenalo p°edevÜφm pro obyvatele americkΘho St°edozßpadu d∞sivΘ zjiÜt∞nφ, ₧e vra₧dφcφ maniaci se nemusejφ vyskytovat jen ve zvrhl²ch metropolφch, ale mohou se nachßzet i v sousedstvφ, v dom∞ p°es ulici nebo v drugstoru jejich poklidnΘho m∞steΦka. UjiÜ¥ovßnφ ·°ad∙, ₧e Ed Gein, kter² v roce 1957 skonΦil za m°φ₧emi ·stavu pro duÜevn∞ chorΘ, byl pouhß v²jimka, p°φliÜ nepomßhalo, fenomΘn "venkovskΘ vra₧dy" (country murder) ovlßdl v∞tÜinu agrßrnφ Φßsti Spojen²ch stßt∙ a strach z n∞ho vypl²vajφcφ mizel jen pozvolna.

      A prßv∞ do tΘto atmosfΘry p°iÜel Hitchcock se sv²m p°φb∞hem mladΘho schizofrenika Normana Batese, kter² si svou zoufalou zßvislost na matce kompenzuje krvavou likvidacφ obΦasn²ch nßvÜt∞vnic zastrΦenΘho lacinΘho motelu, jeho₧ je majitelem. P∙sobivost d∞je nadto zv²raznil tφm, ₧e ztvßrn∞nφ ·d∞snΘho hrdiny, jeho₧ tlumenß nervozita jakoby p°edznamenßvala to, co se stane, a₧ se stav jeho mysli zm∞nφ, sv∞°il tehdy osmadvacetiletΘmu Anthony Perkinsovi. Dotud p°edstavitel chlapc∙ ze sluÜn²ch rodin, niΦφm se neliÜφcφ od vÜech t∞ch sympatick²ch universitnφch student∙, podal ob∞ polohy svΘ postavy, v nich₧ jednou bezohledn∞ odstra≥uje ka₧dΘho vet°elce a podruhΘ se tr²zniv∞ muΦφ svou tuÜenou vinou, s tak v∞rohodn²m realismem, ₧e potlaΦenΘ obavy ve°ejnosti op∞t o₧ily a pro mnohΘ divßky se u₧ jenom p°edstava neonovΘho nßpisu "Bates Motel" stala jakousi noΦnφ m∙rou za bφlΘho dne.

      P°i vÜφ ·ct∞ k Perkinsovu v²konu je ovÜem "Psycho" hlavn∞ ·sp∞chem Alfreda Hitchcocka. Tenhle obtloustl² anglick² praktik, znßm² sv²m Φern²m humorem a bohorovn²m klidem za kamerou, v n∞m p°ekonal po obrazovΘ i zvukovΘ strßnce vÜe, co dosud ve svΘm oblφbenΘm ₧ßnru vytvo°il. ScΘny s bublav∞ odtΘkajφcφ krvφ do vany v koupeln∞, lampou, houpajφcφ se s vrzav²m sk°φpotem nad kostlivcem ve sklep∞ a dut²mi ·dery provßzen²m pßdem detektiva ze schod∙, pat°φ u₧ dnes ke klasice a alespo≥ n∞co z nich pou₧il od tΘ doby snad ka₧d² re₧isΘr.

      Hitchcock∙v film se vÜak stal objektem kultu p°edevÜφm proto, ₧e jeho tv∙rce dokßzal odhadnout sm∞r v²voje. Pochopil, ₧e se temnΘ strßnky p°edstφranΘ pohody americk²ch malom∞st budou projevovat stßle Φast∞ji a stßle d∞siv∞ji jak ve skuteΦnosti, tak ve filmu. Po desφtkßch titul∙ s podobnou tematikou u₧ ka₧d² vφ, ₧e m∞l pravdu; ostatn∞ on sßm se o tom mohl jeÜt∞ za svΘho ₧ivota p°esv∞dΦit, kdy₧ Gein∙v p°φpad, kter² dal podn∞t k natoΦenφ "Psycha", se o Φtrnßct let pozd∞ji objevil v mnohem drastiΦt∞jÜφ podob∞ hororu Tobe Hoopera "Texask² masakr motorovou pilou" (Texas Chaisaw Massacre, 1974). A kdyby mohl vid∞t po dalÜφch sedmnßcti letech tytΘ₧ motivy v thrilleru Jonathana Demma "MlΦenφ jeh≥ßtek" (The Silence of the Lambs, 1991), uznal by, vzdor svΘ skromnosti, ₧e jeho "Psycho" je dodnes uctφvßno prßvem.@

KAREL COP