Napsal °adu knih, her pro d∞ti a mlßde₧, populßrn∞ nauΦn²ch publikacφ, TV scΘnß°∙, rozhlasov²ch her.
Povφdky Rozhodnutφ a Kßmen jsou z rukopisnΘho souboru apokryf∙ ╚ernß koΦka.
T°i mu₧i ve studenΘ noci natahovali ruce k zimom°ivΘmu ohni.
"Slφbili jsme to", °ekl jeden a rozpaΦit∞ pokrΦil rameny.
Druh² zavrt∞l trochu nejist∞ hlavou. "Pouze nßs o to po₧ßdal."
"Nepo₧ßdal", namφtl t°etφ. "P°ikßzal nßm to. Kdo nßm, mudrc∙m, mß co p°ikazovat?"
Vßhy kmitaly mezi odvahou a opatrnostφ, mezi moudrostφ a nerozumem. HubenΘ vlßdcovo t∞lo ovinutΘ rouÜkami a zßvan lΘk∙ p°ipomφnajφcφ neodvratn² rozklad, pach blφ₧φcφ se smrti a dvojice jeho nep°φΦetn²ch oΦφ byly u₧ jenom vzpomφnkou.
"Zachrßnit jeden ₧ivot znamenß zachrßnit cel² sv∞t", p°ipomn∞l prvnφ pon∞kud vßhav∞ a plaÜe prastarou moudrost.
"Zachrßnit znamenß nepromluvit", °ekl druh².
"Nepromluvit znamenß mlΦky odejφt," °ekl t°etφ a sßm se toho, co vyslovil, pon∞kud polekal.
SpoleΦn∞ se zaradovali nad vyt°φbenostφ sv²ch myÜlenek.
D°evo se mezitφm prom∞nilo v oharky. Bylo rozhodnuto.
"P∙jdu na sever", °ekl prvnφ mudrc.
"Mß cesta povede na v²chod", podotkl druh².
"Jß pocestuji na jih", p°idal se t°etφ.
RozeÜli se s pevn²m p°esv∞dΦenφm o svΘ moudrosti a odvaze.
Sφdlo vlßdce, kter² si od nich vy₧ßdal informaci o mφst∞ pobytu budoucφho krßle, le₧elo na zßpad∞. Kdy₧ se nedoΦkal oΦekßvanΘ zprßvy, bylo v betlΘmskΘm okrese povra₧d∞no na jeho p°φkaz na devadesßt d∞tφ. Moudrost je moudrost a jistota je jistota.
Budoucφ krßl u₧ mezi nimi nebyl, proto₧e zneklidn∞n² otec odvedl svou rodinu po nßvÜt∞v∞ mudrc∙ klop²tav²m krokem unaven²ch poutnφk∙ do bezpeΦφ nehostinnΘ pouÜt∞, kam se Herodesov²m pacholk∙m necht∞lo.
"Pane!" ozvalo se bßzliv∞. Setnφk Tullius se rozmrzele obrßtil na zßda, s mlasknutφm se poÜkrßbal na b°iÜe, ned∙v∞°iv∞ zamrkal, a kdy₧ ho bφl² strop vÜφ silou jit°nφho sv∞tla ude°il do oΦφ, rychle sklopil vφΦka.
To se mu snad jenom zdßlo...
Kdo by se opovß₧il...tak brzy...
Plechov² rachot ho p°im∞l oΦi znovu otev°φt.
To strachy rozklepan² vojßk jeho strß₧nφho oddφlu s neblahou p°edtuchou, co bude nßsledovat, padl na zem k l∙₧ku a plφÜky na jeho hrudi p°i dopadu na kamennou podlahu tlumen∞ cinkly. S tvß°φ p°itisknutou k podlaze a s ·sty t∞sn∞ u zem∞ ustraÜen∞ drmolil. "Hrob je prßzdn², pane."
Tullius se posadil, jeÜt∞ trochu zam₧en²ma oΦima p°ejel nevrle zßda krΦφcφho se vojßka a nev∞°φcn∞ zavrt∞l hlavou. "Jak² hrob?" tßzal se.
"Dnes v noci, pane ," vojßk u₧ mßlem ned²chal, "dnes v noci n∞kdo odvalil kßmen a..."
"Co₧e?!" vyk°ikl Tullius a ztuhle se nap°φmil. Nep°φtomn∞ se zahled∞l do kouta mφstnosti. O ₧ßdn² jin² hrob p°ece jφt nem∙₧e. Jestli je to pravda...
Se Äidy se u₧ takhle dalo t∞₧ko n∞co po°φdit. Podivn² nßrod. Co vlastn∞ majφ proti ╪φman∙m? Kdy₧ jim te∩ vyÜli vst°φc a uk°i₧ovali toho proroka, dalo se p°edpoklßdat, ₧e alespo≥ chvφli bude pokoj. ╚ert aby vzal vÜechny provincie! Takhle b²t na n∞jakΘm ta₧enφ, podrbal se za uchem, to je v₧dycky p°φjemn∞jÜφ, to u₧ se dß n∞co trhnout, ale plnit daleko od ╪φma, kde se musφ se vzpurn²m obyvatelstvem z politick²ch d∙vod∙ n∞jak vyjφt, obtφ₧nΘ okupaΦnφ ·koly, to nestojφ za fajfku tabßku; jsou tu samφ holobr ßdci nebo veterßni dob°φ tak na hlφdßnφ slepic, a co z toho Φlov∞k mß? Sem tam n∞jak² ten ·platek, ani to nestojφ za °eΦ, n∞jak² obch∙dek, ale nic moc, a ostatnφ si ma₧ou kapsu v Galii a Britßnii!
Sprßvce Pilßt koneckonc∙ musel v∞d∞t, proΦ t∞m k°ikloun∙m vyhov∞l, ten mß styky, mß svΘ dispozice, ale vojßk∙m, to se vφ, vojßk∙m se nic ne°ekne...
Tentokrßt v∞Üeli na k°φ₧ hned t°i najednou. Dva zlod∞je a toho proroka. D∞ly se pak divnΘ v∞ci, prosφm, ona je to v∙bec takovß divnß zem∞; nikdy nevφÜ, odkud p°iletφ z praku vymrÜt∞n² kßmen, za ka₧dou skßlou se m∙₧e skr²vat n∞jak² ten BarabßÜ, jenom horko, svrab a neÜtovice.
A te∩ jeÜt∞ tohle.
Z niΦeho nic se objevφ prorok s lßskypln²ma oΦima a poblßznφ f∙ru lidφ. A druhΘ samoz°ejm∞ popudφ. A zrovna ty, co tu majφ v rßmci °φmskΘho protektorßtu jistΘ slovo, tak₧e nakonec nad tφm mßvl rukou i sßm sprßvce. Pr²: vemte si ho; jß si myju ruce. Nic jinΘho ne₧ k°φ₧ nemohl ten prorok Φekat. Rozkaz je rozkaz. Tak ho se vÜφ slßvou pov∞sφ na k°φ₧, Üoupnou do hrobu, otvor vydlaban² do skßly uzav°ou kamenem, vÜak s nφm m∞l tucet vojßk∙ co d∞lat, a to m∞li lana a sochory, a najednou ₧e by...? A navφc, p ro po°ßdek, byla tam i hlφdka!
"Vy jste spali!" rozk°ikl se na vojßka.
"Ne...nespali!" ohradil se vojßk s pozvednutou hlavou.
Tullius se zamraΦil.
Chrßpali jste...opilφ...a ti jeho uΦednφci vßm ho vyfoukli!"
Ale hned se zarazil a zakousl se do rtu.
I kdyby hlφdka zaspala, a to se m∙₧e stßt, nebylo by to poprvΘ, tak takov² kßmen nelze p°ece potichu zvednout a odnΘst jako pφrko, aby se nikdo neprobudil. I kdyby to bylo jenom pßr krok∙. A uΦednφci toho Mistra, nebo jak mu °φkajφ, byli tφm uk°i₧ovßnφm tak vyd∞Üenφ, ₧e se rozutekli a poschovßvali se b∙hvφkde, ti by si to zaruΦen∞ netroufli a ty ₧enskΘ, co se za nφm tßhly, a ta jeho matka sedmibolestnß, ty na to vypadajφ jeÜt∞ mφ≥.
"A co se povφdß ve m∞st∞?" utrhl se na vojßka.
Znßt ve°ejnΘ mφn∞nφ nikdy neuÜkodφ.
"SlyÜel jsem...," vojßΦek pomalu vstßval, "slyÜel jsem...tedy...je to nesmysl...ale lidi povφdajφ..."
"Tak dozvφm se to koneΦn∞?"
"Mezi lidmi," osm∞lil se vojßk, proto₧e u₧ nemluvil jenom za sebe, "mezi lidmi se povφdß, ₧e ...₧e to je zßzrak. Äe pr² ten prorok vstal z mrtv²ch a ₧e..."
"Co to povφdßÜ?" rozk°ikl se Tullius.
"...₧e vstal z mrtv²ch a ₧e ten kßmen..."
"To chceÜ jako °φct, ₧e se probral a ₧e ten kßmen odvalil sßm? Ten p°ece um°el u₧ na k°φ₧i! A i kdyby nßhodou nebyl mrtv²," zlobil se sßm na sebe Tullius, ₧e nem∙₧e jako velitel p°ijφt na lepÜφ vysv∞tlenφ, "chceÜ mi namluvit, ₧e by m∞l tolik sφly, aby odstrΦil kßmen, s kter²m se p°edtφm lopotilo vφc ne₧ deset lidφ?"
"Jß jen, co se povφdß," pokrΦil vojßk rameny. "Lidi °φkajφ, ₧e to je zßzrak."
Tullius m∞l v tΘ chvφli nep°φjemn∞ vtφrav² dojem, ₧e se vojßk dokonce uÜklφbl.
"Zßzrak!" zaÜklebil se, ale po pßte°i mu projela ledovß vlna.
To by tak jeÜt∞ schßzelo!
"A nespletli jste se?" zeptal se se slabou nad∞jφ, ₧e se hlφdka omylem utßbo°ila u jinΘho hrobu.
"Nikde jinde p°ece tak velik² kßmen nebyl!" °ekl u₧ trochu sebev∞dom∞ji vojßk, kdy₧ vytuÜil Tulliovo vßhßnφ; v tomhle malΘru rozhodn∞ nez∙stanu sßm, p°esv∞dΦoval se, ten Tullius mß mo₧nß jeÜt∞ v∞tÜφ strach. Konec konc∙ jako velitel strß₧φ za hlφdku zodpovφdß. A v∞d∞l, ₧e °φkß Φistou pravdu. Sßm byl u toho, kdy₧ hrob zakr²vali. Sßm v∞d∞l, co s tφm bylo prßce. A koneckonc∙, ty ₧enskΘ, co se dnes rßno Üly mrtvΘmu poklonit, ty p°iÜly taky k tomu prßzdnΘmu hrobu a ty by se jist∞ nespletly.
"A ten mrtv² zmizel?" ujiÜ¥oval se znovu Tullius.
"Z∙stala tam jen poh°ebnφ plßtna," dotvrzoval vojßk.
Tullius stiskl rty. Kdy₧ si to srovnß p∞kn∞ popo°ad∞...
Hlφdka mo₧nß usnula, mo₧nß ne. Mo₧nß si odskoΦila na hlt vφna; noci jsou tu chladnΘ. Te∩ budou vÜichni dr₧et spolu. I kdyby hromoval sebevφc, jakmile jde o malΘr, dr₧φ mu₧stvo proti veliteli pohromad∞. Äe by se nechali podplatit, o tom Tullius siln∞ pochyboval. Tady Ülo p°ece jen o moc velkou v∞c, mimo jinΘ taky o politiku. To by si netroufli. A pak, ti uΦednφci majφ jednu kapsu prßzdnou a druhou vysypanou, hlßsajφ mφr, poctivost, chudobu a lßsku a jsou ₧ivi vlastn∞ jenom z milodar∙ a ty ₧eny jakbys met, ty na tom nejsou o moc lφp a bohatφ se za tφm spasitelem zrovna netßhli. Äe by ten zubo₧en² mu₧ kßmen sßm odstrΦil, to je Φirß pohßdka. I kdyby se probral, nem∞l by na to dost sφly a bez rßmusu by se to taky neobeÜlo. Aby si n∞kdo troufl v noci kßmen odvalit, na to by se musel sejφt houf lidφ, a i kdyby snad strß₧e spaly, neuÜlo by to poch∙zkß°∙m v ulicφch. Muselo se to stßt nenßpadn∞ a potichu. Ale jak?
A¥ uva₧oval, jak cht∞l, ₧ßdnΘ rozumnΘ °eÜenφ Tullius nenachßzel.
Divnß v∞c.
Ostatn∞ jako vÜechno, co se zaΦalo dφt, kdy₧ ten na k°φ₧i vypustil duÜi.
Kdy₧ s tßhl²m v²k°ikem k otci, kter² ho pr² opustil, vydechl ten uk°i₧ovan² naposledy, padla na celou krajinu podivnß tma. V zemi huΦelo, jako by cht∞la vyvrhnout na povrch svoje ·troby. Ptßci ustraÜen∞ umlkali a i lidΘ ztichli v nßhlΘm d∞su, ne₧ zaΦali prchat na vÜechny strany. M∞l dost prßce, aby alespo≥ oddφl udr₧el pohromad∞. èt∞rbinami vyprahlΘ p∙dy stoupaly pramφnky dusivΘho kou°e. Na vrcholku lysΘho kopce se otev°ela trhlina, b∞₧ela svahem dol∙, klikatila se mezi domy a dosßhla a₧ k chrßmu. C hrßm se zachv∞l, jeho st∞ny se ot°ßsly a opona, kterß d∞lφ ₧idovskou svatyni na p°φstupnou Φßst a na zakßzan² prostor, kam smφ i velekn∞z vstupovat jen jednou za rok, se s pronikav²m zvukem odshora dol∙ roztrhla.
PodivnΘ v∞ci.
A te∩ jeÜt∞ tohle...
Jak to, sakra, vysv∞tlφ Pilßtovi ?
A co tomu vÜemu °eknou v ╪φm∞...?
Tullius m∞l najednou pocit, jako by mu ten proklet² kßmen padl na prsa. Dusil ho, drtil, rozmaΦkßval. Vojßkova postava p°ed nφm se no°ila do mlhy, rozpl²vala se a stoupala do vzduchu, proto₧e v prostΘm a p°φmΘm vojenskΘm zp∙sobu myÜlenφ nenφ na takovΘ mimo°ßdnΘ udßlosti jako je zßzrak ₧ßdn² p°edpis, kter² by p°esn∞ a jednoznaΦn∞ stanovil, jak se v takovΘ situaci zachovat.
@