Protuberance jsou oblaka hmoty vyvr₧enß do velk²ch
v²Üek nad viditeln² sluneΦnφ "povrch" - fotosfΘru. Protuberance
se pohybujφ podΘl siloΦar magnetickΘho pole, a proto majφ
nßpadnou smyΦkovitou strukturu.
MagnetickΘ pole
Slunce tΘ₧ zp∙sobuje, ₧e
se mohou protuberance dlouhou dobu vznßÜet nad chromosfΘrou, ani₧
by se do nφ zp∞t "z°φtily". Protuberance b∞₧n∞ dosahujφ v²Üek kolem
50 tisφc kilometr∙, v extrΘmnφch p°φpadech mohou vÜak dosahovat v²Üek
i n∞kolika sluneΦnφch polom∞r∙ (polom∞r Slunce je 696 tisφc km).
Od roku 1931, kdy francouzsk² optik a astronom Bernard
Lyot sestrojil koronograf, lze protuberance snadno pozorovat i mimo
·plnΘ zatm∞nφ Slunce. Pro zv²Üenφ kontrastu subtilnφch
protuberancφ na jasnΘ dennφ obloze musφ koronograf obsahovat
·zkopßsmovΘ filtry, a proto je pohled do koronografu jednobarevn².
Plnou krßsu protuberancφ a jejich nßdhernou H-alfa Φervenou
barvu lze vÜak pln∞ vychutnat jen p°i ·plnΘm zatm∞nφ Slunce.
Nikdy nezapomenu na okam₧ik t∞sn∞ po zaΦßtku ·plnΘho zatm∞nφ, kdy
jsem poprvΘ bez filtru omezujφcφho obrovsk² jas Slunce mohl
pohlΘdnout do hledßΦku fotoaparßtu. Barevnß kombinace chladn∞ bφlΘ a₧
mφrn∞ namodralΘ korony s nßdhern∞ Φerven²mi protuberancemi byla okouzlujφcφ.
Dob°e si pamatuji i obavu, zda se to v∙bec dß v plnΘ krßse vyfotografovat.
