Choceň 8. prosince 1999

Tvrzení: „můj život se po úraze nezměnil” od člověka na vozíku, je hloupost, či ještě lépe řečeno a správně česky - pokrytectví.

Můj se změnil. A hodně. Především mi úraz zamíchal s mým žebříčkem hodnot, což je to, co každého z nás dělá každým z nás. Vezměme prkotinu - například jsem uměl rychle běhat. Dost rychle na to, abych dokázal utéci 95% lidí a doběhnout stejný počet tramvají či autobusů. To potěší. Ale nezakládal jsem si na tom. Jenom využíval, když bylo třeba. A těch předností bylo samozřejmě mnohem víc.

To, co mě mým životem provází dál, je odjakživa moje hlava. Hlavně díky ní a tomu, co v ní je, zůstávám sám sebou. Takže to, co jsem odjakživa dělal hlavou, dělám dál a to, že si třeba nenaskočím do vlaku (stojícího), musím oželet. Ale není to samozřejmost, jak někdo tvrdí. Ono to zamrzí. Jednou, dvakrát, časem si člověk zvykne. Tak jako u spousty dalších věcí, které nejsou vidět na první pohled, ale zvykne si.

Lidem, kteří svůj život spojovali především se svým pohyblivým tělem a jeho možnostmi, vznikne po úraze problém. Na jejich žebříčku hodnot vznikne mnohem větší díra. A protože hlava jim ve většině případů zůstane, uvědomí si to. A zdaleka ne každý dokáže na všechny vymoženosti pružného těla zapomenout tak rychle. Někdy vůbec.

Nikdo ale nemůže tvrdit, že se nic nezměnilo. To je lež. Ti lidé by nám spíš chtěli sdělit, že přesto, že jsou nyní ve větší či menší míře odkázáni na vozík, žijí dál naplno. Aktivně, či pasivně, šťastní nebo nešťastní, ale především nezávisle na vozíku. S ním už to nemá nic společného.

A všechno to závisí na tom, jak si každý jeden člověk dokáže zamíchat s tím svým seznamem - které položky dokáže správně nahradit. Není to žádný klíč ke štěstí, ale v každém případě je to nutnost, kterou musí udělat po úraze každý, pokud nechce lhát sám sobě a ani lidem blízkým.