Choceň 26.11.1995
Probudil se, když se stmívalo. Zjistil, že skoro celé odpoledne prospal na mezi u lesa.
Mohlo být tak pět hodin. Posadil se, opřel o ruce.
Dole pod strání viděl celý svůj domov jako na dlani.
Dřevěná chalupa, z níž se kouřilo, měla odjakživa své zvláštní kouzlo. Stejně jako teď. Teď však něco cítil.
Něco mnohem silnějšího než jindy. Cítil velké změny. Od této myšlenky ho odvracel fakt, že v údolí bylo všechno jako dřív.
Klid. Něčím ho však mátl. Byl příliš mrazivý. Ticho. Mrtvo...
U chalupy odpočívala na zápraží jeho o dva roky mladší žena. Okolo si hrálo jeho pět dětí.
Pět. Narodily se najednou. Paterčata. Všechny skoro stejná. Kdyby před těmi čtyřmi lety... ale nic.
Chtěl vstát. Nějaká cizí síla ho však donutila zůstat při zemi.
Pomalu se otočil, aby spatřil něco, co již nějakou chvíli mohl tušit. Stála tam! Necelé tři kroky před ním. Snad celou tu dobu tam stála.
Vůbec se jí nebál. Možná tu stála odjakživa, pomyslel. Jenom si jí nikdy nevšiml. Celá bílá.
Teď byla ale tak blízko! Zdálo se mu, že jestli ji může někdy pochopit, jedině teď je ta pravá chvíle.
Vysoká bílá postava. Bez tváře. Bez těla. Bez tvaru. Ve své hrůze byla snad i krásná.
Dívali se na sebe. Z očí do očí. Cítil, jak mu něco sdělovala. Byly to detaily z jeho života, které dávno znal.
A byly to důležité věci, o kterých nevěděl. Je to snad... Ne! To přece ještě není konec...
Jistě, že ne. Je přece ještě tak mladý. Uklidnil se. Jenže ne docela. Stále ještě netušil kdo, co... a proč vlastně... ?
Pomalu otočil hlavu, aby viděl znovu celý svůj domov. Srub, žena, děti... Kouří, odpočívá, hrají si...
Stejně pomalu obrátil svůj pohled na postavu a zase zpět... Ještě několikrát takhle otočil hlavou sem a tam, aby nakonec skončil u postavy.
Bylo v ní všechno. Srub, žena, děti... Dál už to znal sám. Klekl si.
Pokorně sklonil hlavu. A zatřásl se... hrůzou. Skutečně to nebyla smrt. Něco mnohem horšího.
Teď vstal. Stále otočen směrem, kde stála Ona. Už tam není. Už ji pochopil. Už ji nepotřebuje.
Duše je čistá, může jít.
A odešel do světa.