Smysl

Toto vše je vším.
Ale ne tak, jak si to jistě myslíte.
Nikdy Nikomu Ničím... Nebo Ne?
To taky.
Ale především to co si myslíte.
Protože každý má právo si něco myslet... Nebo Ne?
Ale proboha PROČ?
To taky.
Jak jste si to mysleli na začátku?
A co jsem chtěl předtím udělat?
Jakto, že NE!?
A proč TO taky?
Nikdy Nikomu Nevěř.
Neboli vždy všem věř.
Anebo radši podle sebe?
Podle odrazu vlastního JÁ v ostatních?
Nikdy!
Já přece nejsem někdo jiný!
Takže - vždy nikomu nevěř.
Ale má to vůbec smysl?
Důvěra nebo nedůvěra?
Takže má...
Jakkoli jsme na čemkoli, vždy se dá dělat cokoli.
První konečně originální věta.
Jenže jsem ji ještě nepochopil.
Toto vše už má smysl.
A pokud ne... alespoň samo pro sebe.
Jenže to nikoho nenechává netečným.
A tak radši ne.
I kdyby to něco stálo.
Natož kdyby to nic nestálo.
Kdykoli jsme kdekoli, nikdy se nedá nedělat cokoli.
Ale proč?
Takže vlastně ano.
A přesto to není pravda.

Důvěra

Tento monolog je konečný za předpokladu, že se s tím každý vyrovná podle svého.
A navíc se mi chce spát.
Věříte mi?
Vždyť mě nevidíte. Aha?
Nemůžete ani věřit, ba ani nevěřit.

Struktury

A proč je toto vše zahaleno nepochopením?
Aby se ti, kteří nejsou hodni tohoto pochopení, mohli uzavřít sami do sebe.
Ale proč by se neměli uzavřít do sebe i ti všichni ostatní, kteří se vlastně jen tváří.
Tváří se, že tomu všemu rozumí, a proto jsou sami pro sebe cizí.
Sami pro sebe cizejší než jakákoli vnější struktura.
A protože struktura musí mít nějakou logiku, tak oni sami ji už moc nemají.
A jelikož se ona struktura nehodí vůbec do jejich světa, zapomenou na ni.
Zapomenou a ona zmizí.
A s ní zmizí i oni, protože sami byli její jedinou a nejdůležitější částí.
Nakonec oni sami zjistí, že právě oni tomu rozuměli nejméně.
Ale jestliže takovou věc zjistí, potom už něco vědí.
A vědí to, o čem na začátku toho všeho neměli ani tušení.
A jelikož už si nyní svou původní strukturu nabourali, musí se obejít bez ní.
A hle, ono to jde!
Kdo nepochopil ani tento odstavec, může se s klidem uzavřít sám do sebe.
Proč taky ne, když už zná všechny důsledky.
Vlastně nezná.
Neví, že když se uzavře sám do sebe, tak není částí žádné vnější struktury.
Ale naopak libovolný počet vnějších struktur obsahuje on sám.
I když by se ony vnější struktury ze zřejmých důvodů mohly nazvat vnitřními.
Ale protože ON je již do sebe uzavřen, nepochybně by vnitřní struktury prohlédl.
A to by mu pravděpodobně velice pomohlo.
A dostal by se na úroveň těch, kteří prohlédli zcela jiné struktury.
Konkrétně by to byli struktury vnější se všemi jejich členy.
Ale vzhledem k tomu, že vzájemná shoda obou struktur je nemožná, zůstal by tam, kde je.

Myšlenka

No a kdyby se teď našel náhodou někdo, kdo by předchozí odstavec nepochopil, může číst klidně dál.
Ale na druhou stranu...
Kdyby se náhodou našel někdo, kdo by ho třeba i pochopil, může číst klidně dál.
A další případ...
Kdyby se náhodou našel někdo, kdo by ho dočetl až do konce a jal by se nad ním přemýšlet.
Zřejmě by ve velmi krátkém časovém úseku dospěl k názoru, že tady zabíjí čas.
Ale chyba lávky!
Celá ta jedna myšlenka zformulovaná do předchozího odstavce totiž má dokonce myšlenku.
A i kdyby ji náhodou neměla právě teď, určitě ji měla, když byla formulována.
To totiž zase vím já.
A jestli mi nevěříte, tak mně je to jedno.
Stejně vy to číst nemusíte a jestli si myslíte, že když o tom prohlásíte "je to hloupost", získáte tím psychickou převahu, vězte, že to není žádná pravda, a že jedině vy jste ochuzeni o to, že neznáte pravé autorovy příčiny k tomu, aby strávil několik drahocenných čtvrthodinek k psaní tohoto textu.
A dost.
To byla tečka za souvětím.
Ale pokračujme.
Pokud totiž si přečtete třeba jenom malý kousek z tohoto textu, stáváte se jeho součástí.
Součástí toho, kdo přišel na takovouhle složitou zábavu.
A protože na to přišel docela sám, je vlastně autorem on.
Ale pokud svoje myšlenky předá nějakému nosiči (kámen, dřevo, papír, kov...), zřejmě předem počítá s tím, že si jeho myšlenky někdo přečte, a proto se už při psaní těchto myšlenek tak trochu přetváří a formuluje je tak, aby jejich význam byl objektivně pochopitelný a nenapíše je tak, jak ho opravdu napadly a jak je chápe jen on. Takže tak trochu podvod.
Ale ne.

Tečka

A kdybychom se zamysleli nad tím, co nám dává samotné psaní takovýchto smysluplných textů, zjistili bychom, že nám samotným dává ohromnou výhodu nad ostatními, protože autory jsme byli právě my a ti, kdo to teprve budou číst, jsou v propastné nevýhodě už jenom proto, že nad tím musí tak trochu přemýšlet, jelikož oni sami o tom v tu chvíli neví zhola nic, i když ani jedna z těchto posledních dvou myšlenek nemusí být pravidlem a to ani za předpokladu, že ten člověk o tom skutečně přemýšlí, protože nesmíme zapomenout na situaci, kdy předpokládané individuum čtoucí tento text ani na malý okamžik nenapadne nad ním se trochu zamyslet, třeba právě proto, že v tu chvíli má na starosti úplně jiné a pro něj jistě mnohem důležitější záležitosti, i když potom zase na mysli vyvstává otázka, proč vůbec se dané individuum rozhodlo číst cizí texty, které ho v tu chvíli absolutně nezajímají a nemá chuť ani čas se nad nimi alespoň trochu zamyslet, přesto, že by mu to v onu chvíli prospělo možná mnohem víc, než řešení vlastních nevyřešitelných problémů, které by bylo třeba lepší prodiskutovat s někým, kdo by mu poradil rychleji a lépe jenom proto, že už se třeba s daným problémem ve svém životě setkal a má zkušenosti s případnými nastalými komplikacemi, eventuelně s dalšími možnými navazujícími problémy a taky ví, co by se mělo udělat, kdyby nedej Bože opravdu nastaly.