Psát o zábavě může být zřejmě tím nejzábavnějším, co člověk může dělat. Pochopitelně pojem zábava je výslovně subjektivní záležitost, závisející na povaze a možnostech dotyčného člověka. Navíc zábavno se může velmi rychle měnit. Konkrétně: televizní hra založená na krvelačném honění křížků kolečky byla jistě příčinou zhouby mnoha herních fanatiků, dnes by ovšem někoho uspokojila jen stěží. Otazník samozřejmě visí nad obráceným směrem nadchnuly by dnes klasické hity někoho před desítkou let? Většinou se nabízí kladná odpověď, nicméně ta není tak samozřejmá. Grafika a zvuk se stávají dokonalejšími a přitažlivějšími.
Hry se ale stávají rychlejšími, krvelačnějšími a také neskonale obtížnějšími. Rychlost reakcí a schopnost řešit základní zápletky děje se tu předpokládají, vzhledem ke studijní přípravě, kterou potenciální hráčské obecenstvo prošlo. Krvelačnost potom nemusí být adekvátní slovo pro výsledek týmu psychologů (či spíše psychiatrů?) spolupracujících na vývoji hry. Explicitní grafika, podprahové obrazové a zvukové vjemy, mohou v herním zaujetí představovat až nebezpečný útok na nervy. Pokud jste se již někdy u hry krčili či uhýbali v reálu neexistujícím střelám, víte přesně, o čem tu je řeč.
Extrémním příkladem náročnosti hry potom mohou být letecké simulátory. V ještě televizním herním pravěku bylo spíše problémem, jak pomocí tlačítka ty symboly vůbec na obrazovce dát do pohybu. O pár let dál do českých domácností přišlo Atari (oproti ZX se snadněji dostupnými joysticky a podobným vybavením) a najednou mezi úspěšným a neúspěšným pilotem nerozhodovala hrubá motorická schopnost, ale spíše instinktivní chápání principů vztlaku a funkčnosti klapek. Vlastnictví manuálu k danému "letadlu" tady již mohlo znamenat rozhodující bod ve vztahu k simulátoru jasně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem to pochopil. Nebyl jsem schopen přistát s jakýmsi čmelákem, zatímco příbuzný, skutečný letec, to zvládl napoprvé, jen co zjistil, jak se ovládají jednotlivé prvky stroje.
V současné době s nejlepšími simulátory dostáváte dokumentaci, která se blíží reálným manuálům letadla, a při adekvátní výbavě se na nich dá připravit ke skutečným pilotním zkouškám. Nároky jsou ovšem u tohoto typu softwaru náležitě hardwarově-žíznivé, k tomu se ale ještě dostaneme.
Za zábavnou u počítače uživatel může považovat vůbec možnost vlastní kreativity, ať už je to kreslení, 3D modelování nebo stříhání nadigitalizovaných filmů. Hodně aktivní přístup potom vyžaduje skutečné začlenění počítače do domácnosti ve smyslu domácí automatizace, která je velkým hitem v bohatších zemích.
Za finančně úspornou potom můžeme považovat již dlouho a zdlouhavě nastupující konvergenci mezi světem počítačů a konzumní elektroniky, kde stále častěji de facto i de jure máte tentýž přístroj, a často vlastně i tytéž tchajwanské čipy, v místnosti několikrát.
Hrubé svaly rovná se dostatečný rozum
Nejdříve se ale věnujme oblíbenému tématu u zábavy hrubým výkonnostním svalům počítače (podotýkám, že na čistou tematiku her má IDG specializovaný časopis GameStar). U procesorů v poslední době panují dosti výjimečné ceny, za necelých 30 000 Kč můžeme získat stroj kategorie 300 MHz, i když to zrovna nemusí být Pentium II. V nižší cenové kategorii se totiž nashromáždila nabídka navzájem si konkurujících procesorů, ať už jde o AMD K6 s vlastní multimediální instrukční sadou nebo procesory Celeron firmy Intel. U Celeronu připomínám jejich schizofrenii u 300 MHz klasická varianta 300 neobsahuje žádnou cache level 2, zatímco varianta označovaná jako 300A má 128KB cache pracující na frekvenci procesoru. Cenový rozdíl tu ani nedosahuje výkonnostního rozdílu a Celeron 300 je naprosto neperspektivní, zatímco 300A bez problémů konkuruje Pentiu II 300.
V této konkurenci si AMD vede zdatně, vše ovšem závisí na míře podpory softwaru pro AMD architekturu instrukcí 3Dnow! Ta nedávno získala značnou posilu v podobě DirectX 6.0, která ji přímo podporuje. Většina her však nebyla až dosud pro DirectX psána, takže stejně i nadále budeme závislí na ochotě vývojářů optimalizovat své produkty pro "kdejaký" standard, který se na trhu objeví. Pokud si vzpomenete na historii MMX, zjistíte, jak dlouho trvalo, než přišel "ten správný" MMX software.
Nové kolo téhož problému ovšem čeká Intel, když někdy v březnu uvede procesor Katmai, s novou verzí multimediálních instrukcí KNI (Katmai New Instructions proti staršímu MMX2 pošetilé označení, nicméně název MMX se jiným výrobcům nepodařilo zakázat, takhle to snad půjde, že...). Při "běžné" frekvenci 450 MHz to budou právě na 3D orientované instrukce a optimalizovaný software, který rozhodne o výsledném výkonu (jako obvykle otazník).
Do té doby se tedy budeme muset spokojit s možnostmi Pentia II na 400 až 450 MHz. Ty ale na 100MHz motherboardech stojí za to. Značné části požadavků softwaru se zde dá vyhovět softwarovou cestou většina her, jinak stojících a padajících na 3D akcelerátoru, zde dosahuje 30 f/s. Totéž potom platí o softwarovém dekódování DVD videa a prostorového zvuku. Při detailnímpohledu ale nárůst her není tak velký, jak bychom očekávali podle Intelu nejsou současné hry na realitu hrubého výpočetního výkonu a žádné pomocné akcelerace připraveny.
Během této čekací doby ovšem do tohoto výkonu doroste i levný Celeron, pro rok 1999 se počítá s frekvencemi 300-400 MHz, při plném vybavení cache pamětí.
Multifunkční karty
Separátně od toho se však vyvíjejí i 3D akcelerátory a zejména plnokrevné grafické karty, kde právě na trh přichází nová generace, dobře reprezentovaná novými kartami Matrox postavenými na firemním čipu G200. Díky výkonu jediné čipové sady je přitom stále jednodušší navrhovat multifunkční karty. Karta jako Marvel 200TV tak integruje do jediného AGP slotu 2D/3D kartu s TV výstupem, TV tunerem (americká varianta) a pochopitelně zachytáváním videa. V případě G200 přitom můžete hrát varianty her obohacené o nekomprimované textury v rozlišení 800 x 600 (plných 30 f/s vám ovšem zajistí jen osazení karty 16 MB SDRAM). Slot AGP mimochodem od jisté doby již pravidelně prokazuje u 3D grafiky rozpoznatelný výkonnostní náskok pro PCI řešením, a tady tomu není jinak.
Podobně plně vybavené varianty karet však nalezneme i u jiných výrobců. Totéž platí o podpoře DVD přehrávání, které je většinou softwarové (jsou akcelerovány některé operace přibalovaného přehrávače, jako je ATI Soft DVD, XingDVD nebo PowerDVD), zatímco nabídka hardwarových modulů je slibovaná na počátek roku 1999.
Podotýkám, že nejde o žádnou chiméru, během přípravy článku pro sesterský časopis IDG o DVD jsem s překvapením zjistil, že softwarové přehrávání DVD nenápadně dozrálo k plné použitelnosti. Z 5násobného DVD-ROMu Toshiba jsem byl na Pentiu II 266 pomocí softwaru PowerDVD prakticky bez zadrhnutí v závislosti na intenzitě pohybu v dané scéně schopen pouštět DVD tituly s neuvěřitelnou čistotou obrazu a zvuku, tak jak je dokázala prezentovat trinitronová obrazovka počítačového monitoru a připojená věž s AV receiverem. Nepříliš drahé DVD karty by ovšem téhož měly dosáhnout bez ohledu na procesor.
Velká obrazovka televizoru tu zůstává výhodou, obzvlášť má-li poměr 16 : 9. Pokud bychom skutečně začali svou konvergenci počítače s elektronikou myslet vážně, tady bych navrhoval neváhat investovat do 16 : 9palcového televizoru za 40 000 pořídíte velmi slušnou 100Hz Nokii, ostatně 20 000 ušetříte na DVD přehrávači. Jste-li bohatí, pořiďte si libovolný projektor, všechny funkce včetně teletextu vám obstará počítač.
Moderní rozum
Poslední složkou naší počítačové hifi věže je samozřejmě zvuková karta, často oprávněně předmět opovržení. Poslední PCI modely, zejména jako Creative Lab Sound Blaster Live, nabízejí více než 100dB odstupy od šumu, digitální vstupy a výstupy a hardwarovou podporu prostorového zvuku. Pokud připojíte moderní DVD-ROM přes digitální kabel (levnější CD přehrávač neseženete), získáte velmi slušnou aparaturu, s příslušným dekodérem přehrávající i poslední hifi výkřik, CD s DTS zvukem (zvuk AC-3 se na CD nepoužívá). Sound Blaster Live navíc podporuje přímý výstup do čtyř reproduktorů jde o čtyři kanály, nikoliv jen o slabé efekty strkané do zadních kanálů v Dolby Prologic. (Podpora DP je triviální, takže ji ani nikdo nezmiňuje.) Jako obvykle je tu ovšem nezbytná podpora hardwarových služeb softwarem, u SB Live je obzvláště podařená svým prostorovým zvukovým polem hra Unreal. Doufejme, že s novými procesory dorazí i AC-3 kódování/dekódování v reálném čase, kterém nám chybí ke kompletní AV aparatuře (více viz článek Prolomte bariéry obyčejného zvuku v rubrice Hardware pozn. red.).
Když už jsme byli u technologie DVD, jež nám přináší obraz komprimovaný metodou MPEG-2, nemůžeme přehlédnout zvuk v MP3 (MPEG 1, Layer 3), nejkontraverznějším komprimačním formátu roku 1998. Obdobně normě 2 dokáže tento MPEG velmi dobře komprimovat proměnný datový tok, a to ztrátově, nicméně s ohledem na oblasti zvuku, kde chybějící či zkreslená data nevnímáme. Ovšem algoritmy MP-3, stejně jako odpovídající software, jsou zdarma na Internetu. Totéž platí i o celé řadě CD titulů, které někdo digitálně extrahoval a uložil v komprimaci MP3 1 : 10 (3 MB na píseň, při 16 bitech; stereo; 44,1 KHz; 128 Kb/s), což je pochopitelně nelegální. To je ostatně důvod, proč hudební průmysl se zoufale snaží prosadit Liquid Audio jako budoucí standard pro komprimované audio. Má totiž zabudovanou podporu pro ochranu kopií a copyrightu.
Pozdě... MP3 se již stal standardem. Jediným protivníkem mu bude právě dokončený MP4, který je modernější, lepší, nicméně zpětně nekompatibilní. A co se týče legality, podle firmy Diamond Multimedia je legální downloadovat licencované MP3 soubory z Internetu a také vyrábět vlastní pokud jsou z vaší CD kolekce a používáte je pro vlastní potřebu. A proč zrovna citovat DM? Je to právě tato společnost, která právě začala distribuovat (vyhrála soudní při o možnost jeho prodeje) MP3 přehrávač, což je 70g krabička (odstup 95 dB) se sluchátky a 1-3hodinovou paměťovou kartou na MP3 soubory. Je očividné, že nic založeného na rotujících součástkách, včetně minidisku, nemůže nikdy rozměrově ani hmotnostně konkurovat. A i kdybychom zůstali u CD s MP3 máte šanci si z vlastní těžce získávané kolekce disků Beatles vytvořit jednocédéčkovou variantu (včetně textů, hrací doba 32 hodin). Kvalita MP3 se přitom blíží klasickému CD, takže variantami koupě hudby budoucnosti asi budou MP3 nebo DVD Audio a CD vypadne ze hry?
Jinak se o DVD blíže zmiňuje článek Vítejte do světa DVD v rubrice Hardware, a o formátu MP3 text v rubrice Komunikace s názvem MP3 zní skvěle.
Závěr
Co k tomu dodat? Jsme ve světě počítačů, takže nejsme omezeni vybavením čipy a nápady výrobců. Budete-li vše provozovat na jednom počítači, můžete mít jednotné ovládání, virtuální, ale i reálné (žádné IR přeslechy). Tuner se vám může zaktivovat ve zvolenou dobu, totéž platí o nahrávání filmu na disk či o automatickém získávání hodnot akcií z teletextu. Pokud vám má pohybový detektor spustit záznam se štěkotem vašeho superbuldoka (v živé podobě je manželky nesnášejí), nemusíte pájet, nýbrž programovat. Na domácí automatizaci ostatně existují již osvědčené standardy jako je třeba X10, přenášející informace jejich modulací na elektrickou síť. Software dodávaný k Sound-Blaster Live umožňuje nejen současně hrát hru a poslouchat CD (tuner), ale dokonce jednotlivé virtuální zdroje zvuku umisťovat do konkrétních pozic okolo sebe.
Tyto možnosti tu jsou, dokonce jsou jednotlivé komponenty stále více ochotné spolu spolupracovat pořád máme po celý rok 1999 co dělat a připravovat. Já začnu s montáží "otřesových induktorů" na mé křeslo a zakoupením joysticku s force feedbackem. A co vy?
8 0708/JL o

D-VHS: Starý recept s novou chutí?Možná jste si povšimli prvních nesmělých zmínek o technologii D-VHS v denním tisku nebo hifistických časopisech. Principiálně jde o klasickou videokazetu, na kterou jsou ovšem videodata zaznamenávána digitální cestou. Částečně to můžeme považovat za pokus zachránit staré videomagnetofony (analogová data jsou na kazetě také) ve zlém světě DVD. A částečně je to pravda, kvalita VHS obrazu přece jen patří do 20. století, a především pro nejbližší rok nebudeme doma na DVD nahrávat, což je náležitě ohromné mínus.
Pro oblast počítačovou se tu ovšem otevírají nové možnosti. Leckdo ze čtenářů používá různé zálohovací kazetopáskové jednotky, principem nepříliš vzdálené, já bych tu ale spíše připomněl stařičké 8bitové Commodory, ke kterým šikovné ruce nadšenců vyvinuly technologii záznamu dat na videokazetu. Vzhledem ke klasickému toku dat 2 400 b/s na nekvalitní CC kazetu zázrak z jiného světa.
Jestliže se nyní podíváme na D-VHS firmy JVC, konkrétněji na dnes nejkapacitnější videokazetu DF-420, získáme médium schopné "absorbovat" až 44 GB dat. Uvědomme si, že právě v této době je na trhu jediný formát zapisovatelného DVD, s kapacitou 2,6 GB na jednostranném disku, provázený pochybnostmi o jeho kompatibilitě a morální životnosti. O všech ostatních formátech se zatím více mluví, než se něco koná. Nejviditelnější, nejserióznější krok nakonec možná udělala firma TDK za stranu médií ohlásila disk DVD-RAM s nahrávací kapacitou 4,7 GB na jedné straně. Takže teď už pro rok 1999 zbývá jen maličkost vyvinout mechaniku, která těmi menšími bity bude na disky TDK schopná zapisovat, pokud možno kompatibilně s DVD-ROMem i klasickým DVD Videem.
Souboj mezi výrobci bude jistě zajímavý, zcela určitě ještě nějakou dobu budou uživatelům zkoušet věšet podivné formáty na nos jak by se vám líbilo kupovat si CD-R mechaniku s kapacitou 300 MB (30 minut zvukového záznamu), která by navíc nebyla kompatibilní s CD přehrávači? Psychologicky nejzaručenější úspěch bude mít pochopitelně právě formát založený na rovnoprávném soužití s nahranými DVD médii, což znamená podle počtu stran a vrstev kapacitu 4,7; 8,5; 9,4 a 17 GB.
Mimochodem, povšimněte si tu zajímavého, nicméně pochopitelného trendu. Vývoj mechanik pro čtení vždy tlačí spotřební elektronika, zatímco jejich zapisovatelné protějšky se vždy nejdříve objeví v podobě počítačových komponent. Za současného stavu se objevují prototypy pro "konzumní" zápis na DVD, nicméně výhradně v podobě kamkordérů a 8cm disků.
Stále tu ovšem máme očividné kapacitní vítězství D-VHS. To má nevýhody ve svém nepočítačovém původu, a především vzhledem k problematickému vyhledávání podél pásky, omezujícího ji tak pouze na archivační účely. Pokud jste ale někdy pocítili choutky vyrenderovat si nějaký animovaný film, tady máte jedinečnou šanci, jak jej levně uložit. Totéž platí o možnosti záznamu dat z bezpečnostních systémů domu, včetně kamer. Páskové zálohovací jednotky u domácích uživatelů počítačů přílišného úspěchu nedosáhly, pokud by ovšem současně šlo o domácí videomagnetofon, kdo ví...