| |
15.02.1999
 MROÄOVINY
Komunisti v barßku
(FrantiÜek Novotn²)
V roce 1948 jsem s rodiΦi ₧il ji₧ t°i roky v ÜestΘm pat°e obrovskΘho barßku p°φmo naproti brn∞nskΘmu hlavnφmu nßdra₧φ. Ten d∙m m∞l komplikovanou stavebnφ dispozici. P°ednφ trakt a₧ do v²Üe t°etφho patra byl postaven po roce 1848 jako zßjezdnφ hospoda na mφst∞ b²val²ch hradeb, pozd∞ji byl dostav∞n trakt zadnφ a p°idßno patro, a kdy₧ v roce 1928 byla nadstavena dalÜφ dv∞ patra, nabyla celß budova tvaru mohutnΘho kvßdru, kter² trochu p°ipomφnal hradnφ palßc, nebo¥ byl naho°e ozdoben cimbu°φm, za nφm₧ se teprve ukr²vala st°echa.
Tento palßc ale ve svΘm nitru neskr²val ₧ßdnΘ nßdvo°φ s alabastrov²mi arkßdami, n²br₧ ponurou studni ÜpinavΘho dvora s boΦnφmi °adami otev°en²ch pavlaΦφ, jedinou p°φstupovou cestou k byt∙m v zadnφm traktu. TakovΘ byly oba, je₧ jsme v tomto dom∞ vyst°φdali, tak₧e v zim∞ jsme se ke dve°φm brodili sn∞hem.
| MROÄOVINY
"Te∩ o botßch si promluvme, o krßlφch, vosku peΦetnφm, proΦ kapusta je chlupatß, proΦ tohle mo°e po°ßd v°e, zda k°φdla majφ prasata." |
Tyto problΘmy nem∞la komunistickß rodina Juranova, nebo¥ bydlela p°φliÜ nφzko, v prvnφm pat°e, kde byl ale zase spoleΦn² zßchod na chodb∞ a taktΘ₧ zde jedin² vodovodnφ kohoutek pro vÜechny. Byli sp°φzn∞ni s vysok²m partajnφm funkcionß°em z T°ebφΦe, po n∞m₧ brzy pojmenovali fabriky jak tam, tak i v Brn∞. Oni ale z toho nic nem∞li. Pan Juran byl vyhubl² krejΦφk s dv∞ma oÜkliv²mi dcerami na vdßvßnφ na krku, jeho man₧elka pak dobrosrdeΦnß panφ, kterß by ani mouÜe neublφ₧ila. N∞kdy po ·noru 1948 jsem k nim musel n∞jak zabloudit. Byl jsem pohoÜt∞n kßvou a buchtami a jsa hovorn²m, roztomile blon∩at²m chlapeΦkem (i kdy₧ je to k nevφ°e, bylo tomu tak!, a nev∞°φcφm tomßÜ∙m mohu p°edlo₧it fotografie), asi tak hodinu jsem je bavil. ╚φm, to si takΘ nepamatuji, ale mφ rodiΦe vzpomφnali, ₧e na otßzku, kde jsem byl, jsem po nßvratu odpov∞d∞l: No p°ece u Juranov²ch. A mßm pr² tatφnkovi a mamince vy°φdit, ₧e komunisti jsou taky lidi!
Juranovi nebyli jedinφ komunistΘ v barßku. Hned vedle nßs bydlela panφ NovßΦkovß. H°motnß ₧enskß k metrßku ₧ivΘ vßhy a s hubou jako meΦ. M∞la syna Karla, o dva roky starÜφho ne₧ jß, kter² byl pon∞kud voln∞ji vychovßvßn, tj. pat°il mezi mlßde₧, na ni₧ ctihodnφ brn∞nÜtφ obΦanΘ na ulici volßvali, jen poΦkej, ty sφg°e, a₧ t∞ chytnu. OvÜem Karel byl m∙j kamarßd a dφky p°ßtelstvφ s nφm jsem odhalil r∙znß tajemstvφ ₧ivota. Panφ NovßΦkovß pak byla autentickou p°edvßleΦnou Φlenkou komunistickΘ strany s obsßhl²m trestnφm rejst°φkem. S vykulen²ma oΦima jsem poslouchal jejφ vyprßv∞nφ o ·Φasti na komunistick²ch demonstracφch za 1. republiky a jak za urß₧ku prezidenta Üla v₧dycky do kame≥a, obvykle na t°i dny. Mezi °eΦφ jφ uteklo, ₧e jako tkadlena semtam takΘ kapitalistickΘmu vyd°iduchovi Φ≤rla (tedy podle Leninov²ch tezφ expropriovala) z jeho fabriky na K°enovΘ ulici p°φzi, a chlubila se, ₧e ji nikdy nechytili, co₧ bylo jenom dob°e, nebo¥ za ty chmßtky by byly v∞tÜφ pßlky ne₧ za urß₧ky Masaryka nebo BeneÜe. Bohu₧el jejφ slovnφk byl p°φliÜ barvit² a a₧ expresivn∞ brn∞nsk², abych jφ mohl navrhnout, aby p°iÜla do naÜφ Ükoly na besedu s p°edvßleΦn²m Φlenem strany a zaslou₧il²m bojovnφkem za d∞lnickß prßva.
TakovΘ Ükolnφ besedy byly po celß padesßtß lΘta velmi v m≤d∞ a jß bych si takov²m pozvßnφm, jako syn b²valΘho ₧ivnostnφka, tj. nep°φtele lidu, mohl vylepÜit kßdrov² posudek, usuzoval jsem ziÜtn∞ ve v∞ku desφti let. Jednou, hrßli jsme si prßv∞ s Karlem s jeho vojßΦky, kte°φ byli jinφ ne₧ moji, povÜiml jsem si podivnΘ fotky na st∞n∞ jejich bytu. Byl na nφ pan NovßΦek, kterΘho jsem se trochu bßl, proto₧e Üpatn∞ mluvil, jako kdyby m∞l n∞co s hrtanem.
Byl na nφ v uniform∞, jen₧e nikoliv sov∞tskΘ nebo v rubaÜce partizßna, ale v uniform∞ gefreitera Wehrmachtu a jß rßzem vÜe pochopil. ProΦ Karlovi vojßΦci jsou jinφ ne₧ moji, proΦ pan NovßΦek mluvφ tak hrdeln∞ a Üpatn∞ Φesky. Jak jsem se dov∞d∞l pozd∞ji, panφ NovßΦkovß vyu₧ila p°edvßleΦnΘho Φlenstvφ ve stran∞ a skuteΦn∞ zachrßnila v roce 1945 svΘho n∞meckΘho milence p°ed odsunem. Nem∞l jsem a nemßm jφ to za zlΘ, lßska je mocnß Φarod∞jka (i se mnou si pozd∞ji mnohokrßt pohrßla), ale co tehdy jß, ubohΘ dφtko Ükolnφ dochßzkou povinnΘ, jak² nßzor jsem si mohl utvo°it o p°edvoji d∞lnickΘ t°φdy?!
S panφ NovßΦkovou to pak Üpatn∞ dopadlo. Neuv∞domila si, ₧e se zm∞nila doba, ₧e miliΦnφ ostraha fabrik je n∞co jinΘho ne₧ ospalφ hlφdaΦi ₧idovskΘho fabrikanta, expropriovala dßl i ve stßtnφm podniku Mosilana stejn∞ jako u kapitalistickΘho vyd°iducha a byla lapena s p°φzφ omotanou kolem t∞la. P°i soudnφm lφΦenφ p°ed trestnφm senßtem na Cejlu volala na cel² sßl: "Jß su p°edvßleΦnß komunistka, vy sφg°i, s KlΘm≤ jsem byla jedna ruka, a jestli si myslφte, ₧e m∞ naserete, kdy₧ m∞ Ü≤pnete do kame≥a, tak to teda ne. Kdy₧ jsem byla v kame≥u za Masaryka a BeneÜe, a su na to hrdß, tak m∙₧u b²t zaÜitß i za Tondy, a budu na to taky hrdß."
Tφm Tondou pochopiteln∞ mφnila soudruha prezidenta ZßpotockΘho, kterΘmu se pak i p°es tu zlod∞jnu s m∞novou reformou zaΦalo °φkat Tonda Dobrotiv² na rozdφl od jeho nßsledovnφka, prezidenta NovotnΘho, kterΘmu se °φkalo Tonda Zl². Panφ NovßΦkovou sice vylouΦili ze strany, ale dostala jen dva roky s podmφnkou, co₧ vzhledem k dob∞ a paragrafu bylo sm∞Ün∞ mßlo. Byla to p°ece jen p°edvßleΦnß soudru₧ka.
Pochopiteln∞ ₧e na mΘm p°ßtelstvφ s Karlφkem se nic nezm∞nilo. I kdy₧ jsme se malounko odcizili. Jß propadl knihßm a o n∞m jsem d∙vodn∞ p°edpoklßdal, ₧e se zajφmß o ·pln∞ jinΘ v∞ci, aΦ o tom, ₧e je gramotn², jsem d∙kaz m∞l. Prßv∞ on mi p∙jΦil knihu s erotick²mi pasß₧emi, kterou mi rodiΦe k mΘmu zßrmutku p°edΦasn∞ zabavili, tak₧e dodnes nevφm, jak hrdina p°φb∞hu, mlad² jugoslßvsk² plavΦφk, dopadl p°i svΘ prvnφ nßvÜt∞v∞ italskΘho nev∞stince.
A proto jsem v ·₧asu z∙stal na Karlφka zφrat, kdy₧ v n∞kterΘm roce vlßdy Tondy DobrotivΘho, muselo to b²t v °φjnu, zazvonil u naÜich dve°φ a sd∞lil mi, ₧e je p°edsedou d∞tskΘ samosprßvy Mahenovy knihovny na Kobli₧nΘ ulici a abych mu pro d∞tsk² Φasopis Φtenß°∙ pomohl namalovat Auroru, kdy₧ v²roΦφ V╪SR bylo za dve°mi. Vojßci, tanky, letadla, lod∞, to bylo moje, ale neum∞l jsem malovat, a tak jsme s Aurorou poho°eli. AΦ podklady jsme m∞li dobrΘ. Ve "velezrßdnΘ" knize Od Sborova K BachmaΦi o Φinnosti Φs. legiφ v Rusku, kterou jsme ukr²vali doma, byla toti₧ autentickß fotografie toho d∞jinami proflßknutΘho k°i₧nφku. Karlφk poho°el i jinak, kdy₧ n∞kterΘ drobnosti z Mahenovy knihovny iniciativn∞ p°emφstil dom∙, nebo¥ talent pro expropriaci zd∞dil po matce (jinak, v brn∞nsk²m hantecu, se tomu °φkß Φ≤rka). Jak probφhala jeho kariΘra dßl, nevφm, ale jß jsem zφskal zßkladnφ pouΦenφ o vlßd∞ d∞lnickΘ t°φdy. Pochopil jsem takovΘ v∞ci, jako byly funkce d∞lnick²ch °editel∙, a od devφti let v∞ku svΘho jsem nekompetentnost r∙zn²ch komunistick²ch Φinovnφk∙ poklßdal za vlastnost, nutnou k tomu, aby do svΘ funkce v∙bec byli nominovßni.
OvÜem na naÜem pat°e bydlela jeÜt∞ mnohem v²teΦn∞jÜφ rodina dalÜφho komunisty, pana Oberreitera. M∞li dv∞ d∞ti, syna Pepu, o rok mladÜφho ne₧ jß, a o n∞co starÜφ dceru. ObΦas jsem si s nimi hrßval a jak si vzpomφnßm, jednou jsme si hrßli na vym∞≥ovßnφ Φepic. NetuÜil jsem, ₧e ty dv∞ ÜelmiΦky na m∞ nastrojily ·klad. D∞ti pana Oberreitera m∞ly toti₧ vÜi a tφmto zp∙sobem se srdeΦn∞ se mnou o tento rodinn² zv∞°inec pod∞lily. Pamatuji si na ten Üφlen² poprask, kdy₧ moji rodiΦe zjistili, co se mi to pohybuje ve vlasech. M∙j tatφnek to vy°eÜil jednoduÜe. Posadil m∞ na stoliΦku a holφcφm strojkem mi oholil hlavu mßlem a₧ na kost. Pochopiteln∞ ₧e jsem d∞sn∞ °val a mΘmu nebohΘmu rodiΦi nezbylo nic jinΘho, ne₧ mi slφbit k vßnoc∙m sen ka₧dΘho kluka, elektrick² vlak, kter² jsem pak skuteΦn∞ dostal.
èibalstvφ z°ejm∞ d∞ti pana Oberreitera zd∞dily po svΘm otci, nebo¥ tento soused veÜel do d∞jin barßku slavnou akcφ "straÜidlo". N∞kdy prßv∞ kolem osmaΦty°icßtΘho vypukla v naÜem dom∞ panika. StarÜφ osam∞lΘ nßjemnice, vdovy a tak, mezi nimi ale taktΘ₧ dv∞ ·dajnΘ prostitutky, z nich₧ jedna jeÜt∞ byla v ΦinnΘ slu₧b∞, zaΦaly toti₧ vyd∞Üen∞ tvrdit, ₧e v noci domem obchßzφ straÜidlo. Äe se dlouh²mi temn²mi chodbami a jeÜt∞ temn∞jÜφm schodiÜt∞m (z nedostatku elektrickΘ energie se v tom obrovskΘm dom∞ v noci nikde nesvφtilo) toulß bφl² duch s obna₧enou lebkou mφsto hlavy. Co byl proti tomu Vφt∞zn² ·nor d∞lnickΘ t°φdy! Na cel² d∙m padla hr∙za, nebo¥ sv∞dkyn∞ se zap°φsahaly na vÜechno svatΘ, ₧e ducha skuteΦn∞ vid∞ly. Kdy₧ u₧ situace trvala n∞kolik m∞sφc∙, naÜli se odvß₧n∞jÜφ mu₧Ütφ, kte°φ si na ducha poΦφhali -- a skuteΦn∞ na n∞ho narazili. Nßhle proti nim vyrazila bφlß postava s p°φÜernou hlavou. Jen₧e kdy₧ se na straÜidlo vrhli, ukßzalo se, ₧e je to pan Oberreiter v bφlΘm prost∞radle a s maskou na obliΦeji. P°iznal se i k d∙vodu straÜenφ. M∞l ve druhΘm pat°e milenku a necht∞l, aby ho n∞kdo vid∞l, kdy₧ v noci zam∞≥oval lo₧e man₧elskΘ v pat°e ÜestΘm za lo₧e cizolo₧nΘ v pat°e druhΘm. Je nutno p°iznat, ₧e t∞ch pßr m∞sφc∙ fungoval jeho nßpad bezchybn∞ a naprosto spolehliv∞.
Tak takovφ byli komunisti v naÜem barßku. Bohu₧el ti ostatnφ, kterΘ jsme m∞li v tom velikΘm barßku kasßrenskΘm, v n∞j₧ se po roce 1948 celß republika prom∞nila, kradli mnohonßsobn∞ vφc ne₧ ubohß amatΘrka panφ NovßΦkovß a jejφ Karlφk, jejich StB straÜila po nocφch mnohem d∙kladn∞ji a hr∙zn∞ji ne₧ zßletn² pan Oberreiter, a vÜem nßm do hlav nasadili horÜφ v∞ci ne₧ vÜi, o kterΘ se se mnou tak bratrsky pod∞lila Oberreiterovic d∞cka. A ti sluÜn∞jÜφ, jako Juranovi, s definitvnφ platnostφ doh°m∞li v osmaÜedesßtΘm.
|
|
