| |
15.02.1999
 MRO«OVINY
Komunisti v barßku
(Franti╣ek Novotn²)
V roce 1948 jsem s rodiΦi ╛il ji╛ t°i roky v ╣estΘm pat°e obrovskΘho barßku p°φmo naproti brn∞nskΘmu hlavnφmu nßdra╛φ. Ten d∙m m∞l komplikovanou stavebnφ dispozici. P°ednφ trakt a╛ do v²╣e t°etφho patra byl postaven po roce 1848 jako zßjezdnφ hospoda na mφst∞ b²val²ch hradeb, pozd∞ji byl dostav∞n trakt zadnφ a p°idßno patro, a kdy╛ v roce 1928 byla nadstavena dal╣φ dv∞ patra, nabyla celß budova tvaru mohutnΘho kvßdru, kter² trochu p°ipomφnal hradnφ palßc, nebo╗ byl naho°e ozdoben cimbu°φm, za nφm╛ se teprve ukr²vala st°echa.
Tento palßc ale ve svΘm nitru neskr²val ╛ßdnΘ nßdvo°φ s alabastrov²mi arkßdami, n²br╛ ponurou studni ╣pinavΘho dvora s boΦnφmi °adami otev°en²ch pavlaΦφ, jedinou p°φstupovou cestou k byt∙m v zadnφm traktu. TakovΘ byly oba, je╛ jsme v tomto dom∞ vyst°φdali, tak╛e v zim∞ jsme se ke dve°φm brodili sn∞hem.
| MRO«OVINY
"Te∩ o botßch si promluvme, o krßlφch, vosku peΦetnφm, proΦ kapusta je chlupatß, proΦ tohle mo°e po°ßd v°e, zda k°φdla majφ prasata." |
Tyto problΘmy nem∞la komunistickß rodina Juranova, nebo╗ bydlela p°φli╣ nφzko, v prvnφm pat°e, kde byl ale zase spoleΦn² zßchod na chodb∞ a taktΘ╛ zde jedin² vodovodnφ kohoutek pro v╣echny. Byli sp°φzn∞ni s vysok²m partajnφm funkcionß°em z T°ebφΦe, po n∞m╛ brzy pojmenovali fabriky jak tam, tak i v Brn∞. Oni ale z toho nic nem∞li. Pan Juran byl vyhubl² krejΦφk s dv∞ma o╣kliv²mi dcerami na vdßvßnφ na krku, jeho man╛elka pak dobrosrdeΦnß panφ, kterß by ani mou╣e neublφ╛ila. N∞kdy po ·noru 1948 jsem k nim musel n∞jak zabloudit. Byl jsem poho╣t∞n kßvou a buchtami a jsa hovorn²m, roztomile blon∩at²m chlapeΦkem (i kdy╛ je to k nevφ°e, bylo tomu tak!, a nev∞°φcφm tomß╣∙m mohu p°edlo╛it fotografie), asi tak hodinu jsem je bavil. ╚φm, to si takΘ nepamatuji, ale mφ rodiΦe vzpomφnali, ╛e na otßzku, kde jsem byl, jsem po nßvratu odpov∞d∞l: No p°ece u Juranov²ch. A mßm pr² tatφnkovi a mamince vy°φdit, ╛e komunisti jsou taky lidi!
Juranovi nebyli jedinφ komunistΘ v barßku. Hned vedle nßs bydlela panφ NovßΦkovß. H°motnß ╛enskß k metrßku ╛ivΘ vßhy a s hubou jako meΦ. M∞la syna Karla, o dva roky star╣φho ne╛ jß, kter² byl pon∞kud voln∞ji vychovßvßn, tj. pat°il mezi mlßde╛, na ni╛ ctihodnφ brn∞n╣tφ obΦanΘ na ulici volßvali, jen poΦkej, ty sφg°e, a╛ t∞ chytnu. Ov╣em Karel byl m∙j kamarßd a dφky p°ßtelstvφ s nφm jsem odhalil r∙znß tajemstvφ ╛ivota. Panφ NovßΦkovß pak byla autentickou p°edvßleΦnou Φlenkou komunistickΘ strany s obsßhl²m trestnφm rejst°φkem. S vykulen²ma oΦima jsem poslouchal jejφ vyprßv∞nφ o ·Φasti na komunistick²ch demonstracφch za 1. republiky a jak za urß╛ku prezidenta ╣la v╛dycky do kame≥a, obvykle na t°i dny. Mezi °eΦφ jφ uteklo, ╛e jako tkadlena semtam takΘ kapitalistickΘmu vyd°iduchovi Φ≤rla (tedy podle Leninov²ch tezφ expropriovala) z jeho fabriky na K°enovΘ ulici p°φzi, a chlubila se, ╛e ji nikdy nechytili, co╛ bylo jenom dob°e, nebo╗ za ty chmßtky by byly v∞t╣φ pßlky ne╛ za urß╛ky Masaryka nebo Bene╣e. Bohu╛el jejφ slovnφk byl p°φli╣ barvit² a a╛ expresivn∞ brn∞nsk², abych jφ mohl navrhnout, aby p°i╣la do na╣φ ╣koly na besedu s p°edvßleΦn²m Φlenem strany a zaslou╛il²m bojovnφkem za d∞lnickß prßva.
TakovΘ ╣kolnφ besedy byly po celß padesßtß lΘta velmi v m≤d∞ a jß bych si takov²m pozvßnφm, jako syn b²valΘho ╛ivnostnφka, tj. nep°φtele lidu, mohl vylep╣it kßdrov² posudek, usuzoval jsem zi╣tn∞ ve v∞ku desφti let. Jednou, hrßli jsme si prßv∞ s Karlem s jeho vojßΦky, kte°φ byli jinφ ne╛ moji, pov╣iml jsem si podivnΘ fotky na st∞n∞ jejich bytu. Byl na nφ pan NovßΦek, kterΘho jsem se trochu bßl, proto╛e ╣patn∞ mluvil, jako kdyby m∞l n∞co s hrtanem.
Byl na nφ v uniform∞, jen╛e nikoliv sov∞tskΘ nebo v ruba╣ce partizßna, ale v uniform∞ gefreitera Wehrmachtu a jß rßzem v╣e pochopil. ProΦ Karlovi vojßΦci jsou jinφ ne╛ moji, proΦ pan NovßΦek mluvφ tak hrdeln∞ a ╣patn∞ Φesky. Jak jsem se dov∞d∞l pozd∞ji, panφ NovßΦkovß vyu╛ila p°edvßleΦnΘho Φlenstvφ ve stran∞ a skuteΦn∞ zachrßnila v roce 1945 svΘho n∞meckΘho milence p°ed odsunem. Nem∞l jsem a nemßm jφ to za zlΘ, lßska je mocnß Φarod∞jka (i se mnou si pozd∞ji mnohokrßt pohrßla), ale co tehdy jß, ubohΘ dφtko ╣kolnφ dochßzkou povinnΘ, jak² nßzor jsem si mohl utvo°it o p°edvoji d∞lnickΘ t°φdy?!
S panφ NovßΦkovou to pak ╣patn∞ dopadlo. Neuv∞domila si, ╛e se zm∞nila doba, ╛e miliΦnφ ostraha fabrik je n∞co jinΘho ne╛ ospalφ hlφdaΦi ╛idovskΘho fabrikanta, expropriovala dßl i ve stßtnφm podniku Mosilana stejn∞ jako u kapitalistickΘho vyd°iducha a byla lapena s p°φzφ omotanou kolem t∞la. P°i soudnφm lφΦenφ p°ed trestnφm senßtem na Cejlu volala na cel² sßl: "Jß su p°edvßleΦnß komunistka, vy sφg°i, s KlΘm≤ jsem byla jedna ruka, a jestli si myslφte, ╛e m∞ naserete, kdy╛ m∞ ╣≤pnete do kame≥a, tak to teda ne. Kdy╛ jsem byla v kame≥u za Masaryka a Bene╣e, a su na to hrdß, tak m∙╛u b²t za╣itß i za Tondy, a budu na to taky hrdß."
Tφm Tondou pochopiteln∞ mφnila soudruha prezidenta ZßpotockΘho, kterΘmu se pak i p°es tu zlod∞jnu s m∞novou reformou zaΦalo °φkat Tonda Dobrotiv² na rozdφl od jeho nßsledovnφka, prezidenta NovotnΘho, kterΘmu se °φkalo Tonda Zl². Panφ NovßΦkovou sice vylouΦili ze strany, ale dostala jen dva roky s podmφnkou, co╛ vzhledem k dob∞ a paragrafu bylo sm∞╣n∞ mßlo. Byla to p°ece jen p°edvßleΦnß soudru╛ka.
Pochopiteln∞ ╛e na mΘm p°ßtelstvφ s Karlφkem se nic nezm∞nilo. I kdy╛ jsme se malounko odcizili. Jß propadl knihßm a o n∞m jsem d∙vodn∞ p°edpoklßdal, ╛e se zajφmß o ·pln∞ jinΘ v∞ci, aΦ o tom, ╛e je gramotn², jsem d∙kaz m∞l. Prßv∞ on mi p∙jΦil knihu s erotick²mi pasß╛emi, kterou mi rodiΦe k mΘmu zßrmutku p°edΦasn∞ zabavili, tak╛e dodnes nevφm, jak hrdina p°φb∞hu, mlad² jugoslßvsk² plavΦφk, dopadl p°i svΘ prvnφ nßv╣t∞v∞ italskΘho nev∞stince.
A proto jsem v ·╛asu z∙stal na Karlφka zφrat, kdy╛ v n∞kterΘm roce vlßdy Tondy DobrotivΘho, muselo to b²t v °φjnu, zazvonil u na╣ich dve°φ a sd∞lil mi, ╛e je p°edsedou d∞tskΘ samosprßvy Mahenovy knihovny na Kobli╛nΘ ulici a abych mu pro d∞tsk² Φasopis Φtenß°∙ pomohl namalovat Auroru, kdy╛ v²roΦφ V╪SR bylo za dve°mi. Vojßci, tanky, letadla, lod∞, to bylo moje, ale neum∞l jsem malovat, a tak jsme s Aurorou poho°eli. AΦ podklady jsme m∞li dobrΘ. Ve "velezrßdnΘ" knize Od Sborova K BachmaΦi o Φinnosti Φs. legiφ v Rusku, kterou jsme ukr²vali doma, byla toti╛ autentickß fotografie toho d∞jinami proflßknutΘho k°i╛nφku. Karlφk poho°el i jinak, kdy╛ n∞kterΘ drobnosti z Mahenovy knihovny iniciativn∞ p°emφstil dom∙, nebo╗ talent pro expropriaci zd∞dil po matce (jinak, v brn∞nsk²m hantecu, se tomu °φkß Φ≤rka). Jak probφhala jeho kariΘra dßl, nevφm, ale jß jsem zφskal zßkladnφ pouΦenφ o vlßd∞ d∞lnickΘ t°φdy. Pochopil jsem takovΘ v∞ci, jako byly funkce d∞lnick²ch °editel∙, a od devφti let v∞ku svΘho jsem nekompetentnost r∙zn²ch komunistick²ch Φinovnφk∙ poklßdal za vlastnost, nutnou k tomu, aby do svΘ funkce v∙bec byli nominovßni.
Ov╣em na na╣em pat°e bydlela je╣t∞ mnohem v²teΦn∞j╣φ rodina dal╣φho komunisty, pana Oberreitera. M∞li dv∞ d∞ti, syna Pepu, o rok mlad╣φho ne╛ jß, a o n∞co star╣φ dceru. ObΦas jsem si s nimi hrßval a jak si vzpomφnßm, jednou jsme si hrßli na vym∞≥ovßnφ Φepic. Netu╣il jsem, ╛e ty dv∞ ╣elmiΦky na m∞ nastrojily ·klad. D∞ti pana Oberreitera m∞ly toti╛ v╣i a tφmto zp∙sobem se srdeΦn∞ se mnou o tento rodinn² zv∞°inec pod∞lily. Pamatuji si na ten ╣φlen² poprask, kdy╛ moji rodiΦe zjistili, co se mi to pohybuje ve vlasech. M∙j tatφnek to vy°e╣il jednodu╣e. Posadil m∞ na stoliΦku a holφcφm strojkem mi oholil hlavu mßlem a╛ na kost. Pochopiteln∞ ╛e jsem d∞sn∞ °val a mΘmu nebohΘmu rodiΦi nezbylo nic jinΘho, ne╛ mi slφbit k vßnoc∙m sen ka╛dΘho kluka, elektrick² vlak, kter² jsem pak skuteΦn∞ dostal.
⌐ibalstvφ z°ejm∞ d∞ti pana Oberreitera zd∞dily po svΘm otci, nebo╗ tento soused ve╣el do d∞jin barßku slavnou akcφ "stra╣idlo". N∞kdy prßv∞ kolem osmaΦty°icßtΘho vypukla v na╣em dom∞ panika. Star╣φ osam∞lΘ nßjemnice, vdovy a tak, mezi nimi ale taktΘ╛ dv∞ ·dajnΘ prostitutky, z nich╛ jedna je╣t∞ byla v ΦinnΘ slu╛b∞, zaΦaly toti╛ vyd∞╣en∞ tvrdit, ╛e v noci domem obchßzφ stra╣idlo. «e se dlouh²mi temn²mi chodbami a je╣t∞ temn∞j╣φm schodi╣t∞m (z nedostatku elektrickΘ energie se v tom obrovskΘm dom∞ v noci nikde nesvφtilo) toulß bφl² duch s obna╛enou lebkou mφsto hlavy. Co byl proti tomu Vφt∞zn² ·nor d∞lnickΘ t°φdy! Na cel² d∙m padla hr∙za, nebo╗ sv∞dkyn∞ se zap°φsahaly na v╣echno svatΘ, ╛e ducha skuteΦn∞ vid∞ly. Kdy╛ u╛ situace trvala n∞kolik m∞sφc∙, na╣li se odvß╛n∞j╣φ mu╛╣tφ, kte°φ si na ducha poΦφhali -- a skuteΦn∞ na n∞ho narazili. Nßhle proti nim vyrazila bφlß postava s p°φ╣ernou hlavou. Jen╛e kdy╛ se na stra╣idlo vrhli, ukßzalo se, ╛e je to pan Oberreiter v bφlΘm prost∞radle a s maskou na obliΦeji. P°iznal se i k d∙vodu stra╣enφ. M∞l ve druhΘm pat°e milenku a necht∞l, aby ho n∞kdo vid∞l, kdy╛ v noci zam∞≥oval lo╛e man╛elskΘ v pat°e ╣estΘm za lo╛e cizolo╛nΘ v pat°e druhΘm. Je nutno p°iznat, ╛e t∞ch pßr m∞sφc∙ fungoval jeho nßpad bezchybn∞ a naprosto spolehliv∞.
Tak takovφ byli komunisti v na╣em barßku. Bohu╛el ti ostatnφ, kterΘ jsme m∞li v tom velikΘm barßku kasßrenskΘm, v n∞j╛ se po roce 1948 celß republika prom∞nila, kradli mnohonßsobn∞ vφc ne╛ ubohß amatΘrka panφ NovßΦkovß a jejφ Karlφk, jejich StB stra╣ila po nocφch mnohem d∙kladn∞ji a hr∙zn∞ji ne╛ zßletn² pan Oberreiter, a v╣em nßm do hlav nasadili hor╣φ v∞ci ne╛ v╣i, o kterΘ se se mnou tak bratrsky pod∞lila Oberreiterovic d∞cka. A ti slu╣n∞j╣φ, jako Juranovi, s definitvnφ platnostφ doh°m∞li v osma╣edesßtΘm.
|
|
