| |
15.02.1999
 ╚ernΘ smutky, bφlΘ smutky
(glosa k psychologii barev)
Na kolegy p∙sobφ pra₧skß zima vesm∞s depresivn∞. Tou₧ebn∞ p°ivolßvajφ jaro, ale za okny redakce trvß mrßz za¥at² jak Φeskß politika a nudu tmav²ch okr∙ Φi Üedφ zpest°uje jen r∙₧ov² t≤n sn∞hem poprßÜenΘ st°echy pivovaru U Flek∙. Na rozdφl od koleg∙ v∞tÜinou pφÜu doma a za okny mßm bφlo.
Ve vzduchu poletujφ n∞₧nΘ vloΦky sn∞hu, ventilßtor poΦφtaΦe obΦas zakvφlφ jako meluzφna v komφnu n∞jakΘho starΘho sφdla, potluΦen² kocour Rudolf otrßven∞ polehßvß na k°esle a jß po dosti divokΘm t²dnu usrkßvßm he°mßnkov² Φaj s medem a citr≤nem. Ne ₧e by se mi zimnφ deprese vyhnula. Cφtφm se neradostn∞ u₧ od vßnoc, ale to mß jistΘ d∙vody, kterΘ s poΦasφm nesouvisφ. Nadchßzφ Φas, kdy je nutno uΦinit da≥ovΘ p°iznßnφ, a jß p°itom nebudu sΦφtat jen utracenΘ honorß°e, ale i n∞co mnohem cenn∞jÜφho, co se vytratilo. Pozoruji bφlo za oknem a p°em²Ülφm o smutku. Ten se v euroamerickΘ civilizaci vyjad°uje Φernou barvou, zatφmco pro ╚φ≥any je bφl². Jejich kultura je mnohem vnφmav∞jÜφ k jemn²m odstφn∙m pro₧itk∙, a¥ u₧ jde o krßsu, slast nebo bolest. ╚φ≥anΘ odpradßvna vynikali v poezii, gastronomii a muΦenφ.
╪φkß se, ₧e zimnφ deprese jsou zp∙sobeny nedostatkem sv∞tla. ╚er≥ sv∞tlo pohlcuje, bφlß je odrß₧φ, co₧ mohu potvrdit, nebo¥ mi je vrhß rovnou do pokoje. Je mi proto lφp? Nevφm. Potm∞ p°ed rozedn∞nφm se cφtφm ztracen∞, tma je prostorem bloud∞nφ, nejistot, zoufalstvφ, ale i nad∞je a touhy. Kdy₧ pak dopoledne koukßm do chumelenice, trochu se mi po nφ st²skß. Bφlß je beznad∞j, chladnß v∞Φnost, kterß by p∙sobila mnohem straÜliv∞ji ne₧ ΦernoΦernß tma, kdyby Φlov∞ka nekonejÜila odra₧en²m sv∞tlem.
PsychologovΘ pr² zjistili, ₧e co se t²Φe ostatnφch barev, lidem se nejvφce lφbφ intenzivnφ, sytΘ t≤ny, kterΘ nejsou lomeny Φernou ani bφlou. Nejd°φv ukßzali ·Φastnφk∙m experimentu trojice barevn²ch vzork∙, kdy na jednom byla v₧dy Φistß barva, na druhΘm tß₧ s p°φm∞sφ b∞li a na t°etφ bφlou vyst°φdala stejnß p°φm∞s Φern∞. Prvnφ vzorek se lφbil, druhΘ dva byly shledßny stejn∞ oÜkliv²mi. Kdy₧ vÜak byl do zßkladnφho barevnΘho t≤nu vmφchßn stejn² podφl bφlΘ i ΦernΘ, pocit nelibosti se vytratil. Bφlß i Φernß jsou na tom z°ejm∞ stejn∞.
╪adu let jsem ₧il s bφlou nßladou, celkem p°φjemn∞ zakotven v beznad∞ji. Chce to nic nechtφt, prost∞ jen b²t a nechat se unßÜet Φasem ke smrti, klesat k nφ jako sn∞hovß vloΦka, kterß poletuje, aby pak na n∞jak² Φas spoΦinula v zßv∞ji a nakonec roztßla, p°ipravena k dalÜφm p°evt∞lenφm. Jen₧e pak mne ₧ivot zase dostal. Nechal jsem se vlßkat do spektra syt²ch barev a pro₧il v n∞m dobrΘ Φasy, dokud jsem zase neskonΦil v ΦernΘm tunelu.
Pozoruji snφh za oknem. Za chvφli musφm vyrazit do bφlΘ krajiny, abych se po cel² zbytek dne zab²val korekturami Φern²ch pφsmenek na bφlΘm papφ°e.
|
|
