| |
15.02.1999
 Cerne smutky, bile smutky
(glosa k psychologii barev)
Na kolegy pusobi prazska zima vesmes depresivne. Touzebne privolavaji jaro, ale za okny redakce trva mraz zataty jak ceska politika a nudu tmavych okru ci sedi zpestruje jen ruzovy ton snehem poprasene strechy pivovaru U Fleku. Na rozdil od kolegu vetsinou pisu doma a za okny mam bilo.
Ve vzduchu poletuji nezne vlocky snehu, ventilator pocitace obcas zakvili jako meluzina v kominu nejakeho stareho sidla, potluceny kocour Rudolf otravene polehava na kresle a ja po dosti divokem tydnu usrkavam hermankovy caj s medem a citronem. Ne ze by se mi zimni deprese vyhnula. Citim se neradostne uz od vanoc, ale to ma jiste duvody, ktere s pocasim nesouvisi. Nadchazi cas, kdy je nutno ucinit danove priznani, a ja pritom nebudu scitat jen utracene honorare, ale i neco mnohem cennejsiho, co se vytratilo. Pozoruji bilo za oknem a premyslim o smutku. Ten se v euroamericke civilizaci vyjadruje cernou barvou, zatimco pro Cinany je bily. Jejich kultura je mnohem vnimavejsi k jemnym odstinum prozitku, at uz jde o krasu, slast nebo bolest. Cinane odpradavna vynikali v poezii, gastronomii a muceni.
Rika se, ze zimni deprese jsou zpusobeny nedostatkem svetla. Cern svetlo pohlcuje, bila je odrazi, coz mohu potvrdit, nebot mi je vrha rovnou do pokoje. Je mi proto lip? Nevim. Potme pred rozednenim se citim ztracene, tma je prostorem bloudeni, nejistot, zoufalstvi, ale i nadeje a touhy. Kdyz pak dopoledne koukam do chumelenice, trochu se mi po ni styska. Bila je beznadej, chladna vecnost, ktera by pusobila mnohem strasliveji nez cernocerna tma, kdyby cloveka nekonejsila odrazenym svetlem.
Psychologove pry zjistili, ze co se tyce ostatnich barev, lidem se nejvice libi intenzivni, syte tony, ktere nejsou lomeny cernou ani bilou. Nejdriv ukazali ucastnikum experimentu trojice barevnych vzorku, kdy na jednom byla vzdy cista barva, na druhem taz s primesi beli a na treti bilou vystridala stejna primes cerne. Prvni vzorek se libil, druhe dva byly shledany stejne osklivymi. Kdyz vsak byl do zakladniho barevneho tonu vmichan stejny podil bile i cerne, pocit nelibosti se vytratil. Bila i cerna jsou na tom zrejme stejne.
Radu let jsem zil s bilou naladou, celkem prijemne zakotven v beznadeji. Chce to nic nechtit, proste jen byt a nechat se unaset casem ke smrti, klesat k ni jako snehova vlocka, ktera poletuje, aby pak na nejaky cas spocinula v zaveji a nakonec roztala, pripravena k dalsim prevtelenim. Jenze pak mne zivot zase dostal. Nechal jsem se vlakat do spektra sytych barev a prozil v nem dobre casy, dokud jsem zase neskoncil v cernem tunelu.
Pozoruji snih za oknem. Za chvili musim vyrazit do bile krajiny, abych se po cely zbytek dne zabyval korekturami cernych pismenek na bilem papire.
|
|
