PoÜ¥ßckß povφdka 2

VΦera jsem tu psal o pohlednici, kterou jsem dostal od Steva ProÜka z Havaje. Pochopiteln∞ ₧e Steve na Havaj nenosφ adressbuch a ₧e na pohlednici napsal velmi aproximativnφ adresu! Pohlednice doÜla a jß se utvrdil v p°esv∞dΦenφ, ₧e pro poÜ¥ßky je to cosi jako sport doruΦit zßsilku s roztodivnou adresou - pokud je ve v∞ci vtip. Kßja Saudek jednou vyzkouÜel, jestli mi dojde jeho divoce pomalovan² dopis s adresou O┤Neff Smφchov. Bodej¥ by nedoÜla! To bylo tak:

Za totßΦe jsem si nechal do legitimace napsat do rubriky TODLETO ZD╠L┴N═: zßklad≥², aby na m∞ byli hodn∞jÜφ policajti, kdy₧ m∞ budou filcovat v aut∞. No a jß Üel na poÜtu pro prachy a ty byly vystavenΘ na "PhDr Ond°ej Neff". Za ok²nkem sed∞la kyselina, z°ejm∞ narazila p°ed chvilkou na zßsadu, prost∞ vyÜum∞la a jeΦela: "Vi d∞te priΦ chlape se zßkladnφm zd∞lßnφm! Vi nemßte nßrok, a¥ si sem p°φde PAN DOKTOR! Jß tenkrßt m∞l kocovinu nebo n∞co a ud∞lal jsme tam scΘnu a °val jsem, esli si myslφ, ₧e na jedn² atrese budou bydlet DVA Ond°ejovΘ NeffovΘ narozen² 26.6.1945 a jeden bude badatel dochtor fyloz≤fije a druhej lopa¥ßk v gumovkßch? Nakonec mi t∞ch sto dvacet korun vyplßzli, ovÜem povφdala si o tom pak celß poÜta, co₧ mi vyzvonila Alenka Bytomskß, tehdy poÜ¥aΦka, nynφ tajemnß tajemnice m∞sφΦnφku Ikarie. Bodej∩ by nev∞d∞li, kde bydlφ tedlecten Neft se zßkladnφm vzd∞lßnφm, o mß ten dochtorßt! Kßj∙v dopis doruΦili.

HezkΘ p°iposlßnφ
O historce dßvno odlo₧enΘ do vejminku pamatovßnφ bych se nerozepisoval, neb²t psanφΦka elektronφΦka od Petry. P°eΦt∞te:

P°ed asi deseti lety jsem m∞la n∞meckΘho ovΦßka Brita. Bydlela jsem sama ve starÜφm rodinnΘm domku ve vesnici M., kousek za Prahou (vesnice mß asi 250 obyv. a pojmenovanΘ ulice - ta mß se jmenovala Vltavskß). Bylo mi dvacet, a bydlela jsem tam asi rok a p∙l. Cestou mezim∞stsk²m autobusem dom∙ jsem se jednou veΦer seznßmila s dv∞ma kluky, kte°φ p°ijeli asi 200km navÜtφvit na vojnu kamarßda, asi 4 stanice p°ed vesnicφ, kde jsem bydlela. Ptali se m∞ na n∞jakou ubytovnu, kde by mohli p°espat. Jezdφvali na vandry, tak₧e byly zvyklφ na nepohodlφ, ale v ·noru se jim pod Üirßk moc necht∞lo. Obec, kde byla kasßrna, nic takovΘho nemß. Slovo dalo slovo, a jß jsem jim nabφdla mo₧nost p°espat s tom starÜφm barßku (mß dv∞ malΘ samostatnΘ bytovΘ jednotky). Popsala jsem jim cestu, jak se ke mn∞ dostanou a oni vystoupili z autobusu. Kolem p∙lnoci p°ijeli poslednφm autobusem. Odvedla jsem je do Φßsti, kde p°espali. Celkem brzy rßno vstali, pod∞kovali mi a odjeli. U₧ jsem je nikdy nevid∞la. Tenhle zdlouhav² ·vod pφÜi pro pochopenφ malΘ dohry: asi za p∙l roku mi p°iÜla pohlednice s obrßzkem ΦernΘho vlΦßka (myslφm z n∞jakΘho vandru) s pozdravem a kouzelnou adresou:
sleΦna Petra co mß Brita
od Jednoty dol∙
M.
Bez p°φjmenφ, bez nßzvu ulice (Vltavskß skuteΦn∞ vede od b²valΘ Jednoty dol∙ z kopce), jen s nßzvem vesnice.
Pohled mßm stßle schovan² a p°esto₧e je to skoro deset let, p°i VaÜem Φlßnku jsem si na ni okam₧it∞ vzpomn∞la.
M∞jte se hezky
Petra (u₧ ne sleΦna)

VeΦer p°iÜlo jeÜt∞ jedno povφdßnφ, tentokrßt s africkou tΘmatikou:

P°ed lety jsem pracoval v Africe a kolegovΘ mi zasφlali objemnou obßlku prost°ednictvφm cestovatele, kter² byl z tehdejÜφho Ministerstva zahraniΦnφho obchodu. Obßlku /tradiΦnφ, odpornou, na₧loutlou, z t°epivΘho papφru/ nadepsali takto:
Dr. KOHOUT
OBO Lusaka
Cestovateli se obßlka zdßla p°φliÜ t∞₧kß a tak ji odmφtl p°evzφt. Sekretß°ka, aby si uÜet°ila starosti se shßn∞nφm toho, kdo jφ obßlku p°inesl a vrßtila ji zp∞t, obßlku vzala a dala do podatelny onoho ministerstva. Zcela sprßvn∞, proto₧e podatelna slou₧φ k odesφlßnφ poÜty. DalÜφ panφ rovn∞₧ v souladu s ·°ednφm postupem, a tedy bez pou₧itφ hlavy obßlku, zalepila jednou samolepkou (obßlky do zahraniΦφ se na ministerstvo musely p°edßvat rozlepenΘ, aby bylo snßze kontrolovatelnΘ, ₧e neobsahujφ dolary Φi jinΘ protistßtnφ tiskoviny nato₧ soukromou korespondenci) a maÜinkou ofrankovala.
Jist∞ ji₧ tuÜφte hapy end. Obßlku mi p°inesl poÜ¥ßk v Africe na mou adresu a to d°φve, ne₧ dorazil onen ochotn² cestovatel.
JeÜt∞ po letech p°em²Ülφm, kolik p°em²Üliv²ch a ochotn²ch lidφ v poÜtovnφch slu₧bßch n∞kolika zemφ dvou kontinent∙ zp∙sobilo doruΦenφ takto nadepsanΘ obßlky.

M.Kohout

Kdyz mi bylo osm a pul, poslal jsem z letniho tabora pohled nasi kocce. Adresa znela:

Kocka Lucie
Knizeci

Dopis nemel znamku. Absolutne nechapu jak je to mozne, ale dosel. Knizeci je osada bez posty, neni v zadnem seznamu smerovacich cisel a cita vseho vsudy dvacet chalup. Zadna skola, zadny urad, zadna posta, dokonce ani zadna hospoda. A vrchol vseho - nejsme starousedlici, ale luftaci, kteri na chalupe travi dva mesice v roce. Kocce bylo pet let a mistni postacka ji znala. Snad se postaci snazili kvuli detskemu rukopisu, vi buh. Obcas mne napadne, jak by tu mohlo byt hezky, kdyby vetsina lidi venovala tolik usili a napaditosti sve praci, jako nekteri postaci. Chvala jim.

Marek Roesler