Kdy╛ osud zanev°e na rukavici

Nßsledujφcφ p°φb∞h je nav∞╣en na ose tΘm∞° antickΘ osudovosti. Po ob∞d∞ jsme ╣li s Mφ╣ou do m∞sta vy°φdit spoustu ou°ednφch v∞cφ. Vy╣li jsme p°ed vrßtka, Mφ╣a zamykala. V╣iml jsem si, ╛e upustila rukavici a ╛e si po nφ ╣lape. Ohnul jsem se, sna╛il jsem se rukavici zvednout, ona po nφ ╣lapala a po chvilce mΘho laborovßnφ s rukavicφ poznamenala cosi nevrlΘho, z Φeho╛ jsem usoudil, ╛e mΘ poΦφnßnφ poklßdß snad za n∞jakΘ erotickΘ kutilstvφ. Nedorozum∞nφ vysv∞tleno, rukavice zvednuta a ╣li jsme do m∞sta. Na╣e cesty se rozdvojily, ka╛d² jsme ╣li po jin²ch ·°adech, a se╣li se pak v Krakatitu v Jungmannov∞ ulici, kde se ve Φtvrtek schßzφ lidΘ, kte°φ se cht∞jφ ve Φtvrtek v Krakatitu sejφt (v╣ichni jste zvßni). Kdy╛ jsme odhßzeli, vyb∞hl za nßmi jak²si nebezpeΦn² mladφk a vzal si Mφ╣u stranou.
"Co ti cht∞l," ptßm se nevrle. Jsem tolerantnφ, vychovßn doktorem Plzßkem, ov╣em nesmφ jφt o moji ╛enu - volnost nech╗ je dop°ßvßna ╛enßm t∞ch druh²ch.
"Cht∞l mi vrßtit rukavici," pravila ╛ena. OblΘkla si rukavice a kabßt a v╣e co k vlahΘ zim∞ pat°φ a vraceli jsme se dom∙.
Naho°e na Malvazinkßch jsme vystoupili z autobusu.
«ena strnula.
"Co je?" ptßm se.
"Spφ╣... co nenφ!"
" Co nenφ?"
"Rukavice nenφ."
Mizera osud se rozhodl zniΦit rukavici mΘ ╛eny Michaely. Prvnφ ·tok provedl odpoledne p°i odchodu z domu, znovu za·toΦil v Krakatitu a poslednφ atak vykonal v autobuse. Sv²m spalujφcφm dechem - o tom nepochybuji - p°em∞nil rukavici navleΦenou na jejφ ruce a odvßl ji tam, kde Chßron provozuje svoji p°evoznickou ╛ivnost p°es °eku Styx.

Mimochodem, Φekßm, a╛ tam jednou p°ijdu, ╛e tam uvidφm p∞knou hromadu rukavic. Nejmφ≥ osmat°icet bude pat°it mn∞, v╣echny levΘ.