Kdy₧ osud zanev°e na rukavici

Nßsledujφcφ p°φb∞h je nav∞Üen na ose tΘm∞° antickΘ osudovosti. Po ob∞d∞ jsme Üli s MφÜou do m∞sta vy°φdit spoustu ou°ednφch v∞cφ. VyÜli jsme p°ed vrßtka, MφÜa zamykala. VÜiml jsem si, ₧e upustila rukavici a ₧e si po nφ Ülape. Ohnul jsem se, sna₧il jsem se rukavici zvednout, ona po nφ Ülapala a po chvilce mΘho laborovßnφ s rukavicφ poznamenala cosi nevrlΘho, z Φeho₧ jsem usoudil, ₧e mΘ poΦφnßnφ poklßdß snad za n∞jakΘ erotickΘ kutilstvφ. Nedorozum∞nφ vysv∞tleno, rukavice zvednuta a Üli jsme do m∞sta. NaÜe cesty se rozdvojily, ka₧d² jsme Üli po jin²ch ·°adech, a seÜli se pak v Krakatitu v Jungmannov∞ ulici, kde se ve Φtvrtek schßzφ lidΘ, kte°φ se cht∞jφ ve Φtvrtek v Krakatitu sejφt (vÜichni jste zvßni). Kdy₧ jsme odhßzeli, vyb∞hl za nßmi jak²si nebezpeΦn² mladφk a vzal si MφÜu stranou.
"Co ti cht∞l," ptßm se nevrle. Jsem tolerantnφ, vychovßn doktorem Plzßkem, ovÜem nesmφ jφt o moji ₧enu - volnost nech¥ je dop°ßvßna ₧enßm t∞ch druh²ch.
"Cht∞l mi vrßtit rukavici," pravila ₧ena. OblΘkla si rukavice a kabßt a vÜe co k vlahΘ zim∞ pat°φ a vraceli jsme se dom∙.
Naho°e na Malvazinkßch jsme vystoupili z autobusu.
Äena strnula.
"Co je?" ptßm se.
"SpφÜ... co nenφ!"
" Co nenφ?"
"Rukavice nenφ."
Mizera osud se rozhodl zniΦit rukavici mΘ ₧eny Michaely. Prvnφ ·tok provedl odpoledne p°i odchodu z domu, znovu za·toΦil v Krakatitu a poslednφ atak vykonal v autobuse. Sv²m spalujφcφm dechem - o tom nepochybuji - p°em∞nil rukavici navleΦenou na jejφ ruce a odvßl ji tam, kde Chßron provozuje svoji p°evoznickou ₧ivnost p°es °eku Styx.

Mimochodem, Φekßm, a₧ tam jednou p°ijdu, ₧e tam uvidφm p∞knou hromadu rukavic. Nejmφ≥ osmat°icet bude pat°it mn∞, vÜechny levΘ.