TEMN┴ ╚ERN┴ D═RA I V NAè═ GALAXII!
S naÜφ MlΘΦnou drßhou to vypadalo opravdu Üpatn∞. Zdßlo se, ₧e v ka₧dΘ galaxii, kam jsme sv²mi teleskopy a r∙zn²mi Hubbleov²mi dalekohledy dohlΘdnout je alespo≥ jedna velkß Φernß dφra. V naÜe galaxie mß pr∙m∞r 100 000 sv∞teln²ch let, tlouÜ¥ku 15 000 sv∞teln²ch let, obsahuje mnoho desφtek miliard hv∞zd, a p°esto tu nenajdete ani jednu jedinkatou Φernou dφru? To nenφ mo₧nΘ. Musφme ji prost∞ najφt, t°eba pro vesmφrn² prach nevidφme dφry!
NaÜt∞stφ existujφ chyt°φ (a bohatφ) ameriΦanΘ a ti se kdysi rozhodli dokßzat, ₧e naÜe galaxie nepat°φ mezi ty, kde se nic ned∞je a tudφ₧, kterß mß malΘ p°φjmy z cestovnφho ruchu. Adrea Grez, kterß je docentkou astronomie a fyziky na KalifornskΘ universit∞ - to je tam, kde studoval Brendon a Steve - naÜla d∙kaz, ₧e ΦernΘ dφry se musφ nalΘzat v jßdru ka₧dΘ galaxie, tedy i v tΘ naÜφ, mlΘΦnΘ...
╚ernΘ dφry jsou komplikovanΘ tφm, ₧e je nem∙₧eme pozorovat p°φmo. Onehdß v noci jsem se cht∞l se sv²m loveck²m dalekohledem na i podφvat, ale nic jsem nenaÜel. Cht∞lo by to alespo≥ n∞jak² desetimetrov² infraΦerven² dalekohled. ╚ernΘ dφry se dajφ pouze najφt, ₧e sledujete jejich okolφ. Jak je vÜem znßmo ze Stopa°ova pr∙vodce po galaxii, ΦernΘ dφry majφ hlad, velk² hlad a tak k sob∞ neustßle p°itahujφ r∙znΘ hv∞zdy, n∞jakΘ kosmickΘ lod∞, kterΘ p°ilel∞li a₧ moc a Andrea Ghez objevila prßv∞ tyto pr∙vodnφ jevy.
NaÜla toti₧ devatenßct hv∞zd, jejich pohyb se desetkrßt rychlejÜφ ne₧ pohyb ostatnφch hv∞zd, co₧ naznaΦuje, ₧e za jejich nepovolenou rychlost m∙₧e gravitaΦnφ pole ΦernΘ dφry.
╚ernΘ dφry vznikajφ tak, ₧e u hv∞zd, kterΘ majφ se srovnßnφm s naÜφm Sluncem alespo≥ t°ikrßt v∞tÜφ hmotnost, se zaΦφnß sni₧ovat intenzita jejich jadern²ch reakcφ, co₧ v naÜφ °eΦi znamenß, ₧e je hv∞zda v poslednφm za₧enφ.
V poslednφ jadernΘ reakci, kterß je mnohonßsobn∞ siln∞jÜφ ne₧ p°edchozφ, hv∞zda vyvrhne (je zde z°ejmß souvislost s lidmi, kter² se p°epili alkoholem), neskuteΦnΘ mno₧stvφ svΘ hmoty o okolnφho prostoru a zb²vajφcφ hmota, kterß z∙stala ve hv∞zd∞ se nakonec vlivem vlastnφ gravitace zhroutφ do sebe. V ·pln∞ poslednφch okam₧icφch ₧ivota se plynn² materißl fantastickou rychlostφ (necht∞jte po m∞ v∞d∞t, jakou...) b∞hem doby, kterß se °ßdov∞ poΦφtß na sekundy, smrÜtφ natolik, ₧e vznikle objekt tvaru koule o pr∙m∞ru n∞kolika kilomet∙ a o obrovskΘ hustot∞.
Po tΘto "implozi" se nakonec rozruÜφ i atomovΘ struktury a co, co z hv∞zdy zbyde, je jen Φern² otvor s nesmφrn∞ velk²m gravitaΦnφm polem, kter² do sebe vsakuje veÜkerou okolnφ hmotu, vΦetn∞ sv∞tla. To, co tedy Φernß dφra uchopφ do svΘho gravitaΦnφho pole, to ji₧ nikdy nepustφ.
Vypadß to drasticky, co? Ano, je to drastickΘ, ale jak u₧ jsem p°edtφm °ekl, nejbli₧Üφ Φernß dφra se m∙₧e nachßzet ve st°edu naÜφ galaxie a tudφ₧ si myslφm, ₧e jsme dostateΦn∞ vzdßleni. Je ale mo₧nΘ, ₧e n∞jakΘ malΘ ΦernΘ dφreΦky mohou b²t i v naÜφ SluneΦnφ soustav∞, ale jsou tak malΘ, ₧e je v∙bec nenajdeme a v∙bec nßm neublφ₧φ. Jsou to prost∞ takovΘ malΘ milΘ objekty, kterΘ bychom lßskou se₧rali.
Miroslav KuΦera
Autor je ÜΘfredaktorem serveru Interval.cz
|