Japonsky denφk 30 (Ze spoleΦnosti), 8. 2.
Tak je zas mesic v cudu. Cas pravdepodobne zesilel. Kam se tak zene? Pochopite to?
Ja nastradala zas par veselych historek z japonskyho absurdistanu. Problem je v tom, ze pro me uz je vsechno nejak bezny, a tak mi ani nepripada uzitecny dlouhosahle vam to licit. Nehlede na to, ze mam vetsinou jiny veci na praci, nez vysedavat u pocitace a psat romany.
Muj posledni dopis zda se vetsinu z vas zmatl. Ono to s tou moji zamilovanosti do japonskyho prostredi neni tak zhavy. Zadnej strach. Spis jsem si jen uvedomila, ze jinde bych zas mela jiny problemy a ze si clovek vlastne nevybere. Vsude to stoji za h... Nema smysl brecet nad rozlitym mlikem. Je vzdycky lepsi zamyslet se, jestli to nahodou neni sranda. Vzdyt sranda musi bejt, i kdyby na chleba nebylo.
V tomhle ohledu si teda nemuzu stezovat. Pravda, vetsinou se jedna o cernej humor. Co nadelam. Jak jsem psala, clovek si zvykne i na sibenici. Japy proste nepredelate a Sanriku nezkulturnite. Ale nemyslete, ze jsem se jim nejak prizpusobila. To prrr. Mam vlastni pravidla hry. Zda se, ze Japi se spis smirili s tim, ze me taky nepredelaj.
Tak abych snad ty novinky, co pro vas mam, vzala pekne poporade.
Asi vas zajima, jak to dopadlo s mym autem. Jak jsem psala. Po navratu z vyletu na Sado se muj Nissan definitivne rozpadl. Kdyz rikam definitivne, tak myslim definitivne. Do tejdna byl sesrotovan. A novy auto nikde. I kdyz jsem ho mela uz dlouho slibeny.
Sice jsem jeste par dni mohla pouzivat Indianovo auto, ale jak ubihal den za dnem a nic se nedelo, muj pocit zoufalstvi se menil v ciry des. Polejval me studeny pot, kdykoli jsem si uvedomila, ze me deli jen par okamziku od chvile, kdy se ze me stane Vezen ze Sakihamy (tak se jmenuje vesnice kde bydlim).
OK, trosku zemepisu pro upresneni.
Abyste vedeli, Sanriku neni vubec zanedbatelny mesto. Je dokonce i na mape, a to uz je co rict. Tipuju, ze z jednoho konce na druhy je to asi 40 km. Skoro by se vyplatilo, kdyby tu postavili metro. Maly problem je v tom, ze na teto rozloze zije pravdepodobne vic jelenu nez lidi. Obyvatelstvo Sanriku cita zhruba 8000 dusi, ktere jsou koncentrovane do trech hlavnich vesnic - Ryori, Okirai, Joshihama - vzajemne oddelenych kopci (kolem 700 m nad morem - vezmete-li v uvahu, ze se jedna o rybarske vesnice...).
Okirai je centralni vesnice, strediskova obec. Je slozena podobne jako ty dalsi dve z nekolika, rekneme, mestskych ctvrti - Okirai, Horai, Urahama a Sakihama. Ode me ze Sakihamy je to do centra asi 10 km. Fakt by tu meli postavit metro. Na japonstinu jezdim do Joshihamy 17 km. Nakupovat vsak jezdim do Ofunata 25 km. V cely oblasti Sanriku se totiz nenachazi zadny viceucelovy supermarket. V cely oblasti Sanriku se nenachazi ani Pachinko! A to je opravdu neco. Pachinko je totiz uplne vsude. Sanriku je tudiz skutecna rarita.
Vite, ja ani tak moc nezertovala, kdyz jsem psala, ze ztrata auta se tu rovna rozsudku smrti. Me pripadalo, ze se mi sibenice houpe primo pred cumakem. Ke konci uz jsem nebyla schopna myslet na nic jinyho, jen jestli se doziju okamziku, kdy budu mit zas auto, nebo jestli chcipnu.
Rozhodla jsem se prezit. Za timto ucelem jsem podnikla nekolik opatreni. Predevsim jsem si rezervovala letenku na svuj dalsi vylet, aby vsem bylo jasny, ze od myho rozhodnuti me nic nemuze odvratit. Dale jsem se zasobila potravinami. A v neposledni rade jsem si koupila kolo, samozrejme horsky.
To vam je uzasna vec. Dluzno podotknout, ze kolo jsem nekoupila ani tak moc pro prakticke ucely, zadny nejsou, ale hlavne protoze jsem potrebovala mit nejakou blizkou bytost. Po te, co Nissan odesel na vecnost, jsem si pripadala hrozne opustena. Muj novy pritel se jmenuje Ken the Bike a zamilovala jsem se na prvni pohled. Je bajecnej. Uz si vubec nemuzu stezovat na zachvaty z nevybity energie, kterymi jsem tu trpivala. Kdykoli me prepadne nejakej humor, sednu na kolo a honim svou nebohou telesnou schranku pres hory a doly, dokud me ten humor neprejde. Moje kondice se nezanedbatelne zvysuje. Teren na kolo je tady moc krasnej. Pravda, placama trosku narocnej. Hned jsem vyrazila na vylet, abych ho otestovala.
Neomylne hned druhy den vsechno obyvatelstvo Sanriku vedelo, ze mam kolo. Nikdy by me nenapadlo, ze budu tak popularni. Pro deti jsem skutecne bytost z jiny planety. Nejen, ze vypadam cizokrajne a nedomluvite se se mnou, ale navic mam nadprirozeny schopnosti... nemuzou pochopit, jak se muzu z moji vesnice prepravit do jejich vesnice na kole, kdyz obe mista deli obrovskej kopec a musi se jet tunelem. Kouzlo.
Jednoho destiveho dne se stalo, ze ke mne pristoupil Sumak a oznamil mi, ze odpoledne si muzu jet konecne vyzvednout svy novy stary auto. Moje stesti neznalo mezi. Moje novy auto je krasna slecna. Jmenuje se Toyota Scarlet a myslim, ze najem trval tak dlouho, protoze jezdili po celym Japonsku ve snaze sehnat auto, co mi bude nejvic sluset. Pravda, tahle kraska me vyjde mesicne o 10.000 vic nez Nissan. Nic neni zadarmo.
Bez auta jsem byla vic nez tri tejdny. Tri tejdny jsou pro me limit. Po trech tejdnech v Sanriku me zacina brat psotnik a proste musim pryc, i kdyby cert na koze jezdil. Byl nejvyssi cas vyrazit na onen planovany vylet. Byla jsem zas v Kyotu. Moji znami z podzima delali mejdan. Jestli vam pripada trosku nenormalni jet pres pulku Japonska na mejdan, tak se ani moc nepletete. Moc normalni to neni, ale v Sanriku mate jiny meritka. Kdyz uz jsem byla v ty oblasti, okoukla jsem jeste Kobe a Naru a dva pekny bary, kde se schazej cizinci. Hezkej vylet.
Ted uz jsem zas tri tejdny tady. Ale nikam nejedu. Asi se zcvoknu. Je obdobi destu. Uzasna vec. Ja nemuzu rict, ze prsi. Vsechno je jen vyplneny drobnymi kapickami vsudypritomny vlhkosti. Zpocatku to bylo celkem v pohode, ale ted se oteplilo a deje se neco prisernyho. Ve skole nam lhali. Neni pravda, ze voda se muze nachazet jen ve trech skupestvich. Blbost. Ctvrtym skupenstvim vody je sliz. Vsechno je tu potazeny vrstvou slizu. Podlaha, steny, dvere, potraviny, lidi, vsechno. Vzduch je taky slizkej. Nedovedu si predstavit, jak to musi vypadat na jih od Sanriku. Tady je to zlaty, protoze tu je porad relativne zima.
Ale nekam vypadnout bych prece jen mela. Ja ted ale vubec nevim, kam driv skocit. Sef si posledne postesknul, ze z 90 % premejslim o vyletech. Nema pravdu tak docela. Posledne jsem se napriklad cely dopoledne trapila problemem, jestli mam jet na japonstinu na kole, a nebo radsi jet autem a zajet pak do Ofunata plavat. Strasny dilema. Nakonec jsem jela plavat. S kolem jsem jela na vylet dalsi den a nasledujici den jsem pak jela na kone.
To cumite co? Uz vam pomalu rok pisu z Japonska a o konich jeste ani zminka. Nebylo vam to podezrely?
To je moje dalsi vesela historka. To vite, ze jsem se po konich shanela, hned jak jsem prijela. Narazila jsem vsak na neprustrelnou zed mlceni, jako koneckoncu dost casto. Velmi krasny rys japonsky povahy. Pripadalo mi, ze slovo kun snad slysej poprve v zivote. Usoudila jsem tedy, ze moje touha pohladit v Japonsku po cumaku nejakou tu spriznenou dusi je marna. Mela jsem dost a dost jinych starosti a navic - jak se rika - co oci nevidi, to srdce neboli. Byla jsem celkem smirena s osudem. Jen obcas me prepadal smutek.
Jenze v dobe, kdy tu byl ten desnej Francouz, se stalo, ze jsem nahodou objevila podezrely baraky pobliz Mizusawy. Pri blizsim ohledani se ukazalo, ze je to veliky komplex dostihackych staji. A to vam mi pak bylo teprve smutno. Vsechno se ve me nejak vzbourilo. Znovu jsem poradne uhodila na Japy a nakonec jsem z nich vymlatila informaci o tom, ze v Ofunatu je jakasi cedule, na ktery inzeruji skolu jizdy na koni. Okamzite jsme to jeli prozkoumat s mym osobnim otrokem (Sayaka - moje studentka - nazev otrok je velmi vystiznej k oznacovani japonskejch studentu. Jsou to naprosto bezostysne vykoristovany bytosti bez jakychkoli prav, bezmezne odevzdany vuli nadrizenych).
A tak jsem se seznamila se dvema kobylama, ktery bydli v Ofunatu. Ukazalo se, ze jejich majitel je sice nadsenec, ale malicko amater a tudiz me dlouholete zkusenosti s vycvikem koni jsou pro nej k nezaplaceni. Nabidnul mi se slovy - Prosim, uc moje kone - ze muzu prijit jezdit kdykoli se mi zlibi a zadarmo. Super ne?
Zlatej hreb byl, kdyz mi Sumak na moje nadseny hlaseni, ze jsem byla jezdit, pritakal... Yes, I know about that place... Od jisty smrti ho zachranilo jen to, ze jsme zrovna sli odebirat krev mym kralikum a ja to sama neumim.
Japonci jsou ohromne roztomili lidi.
Ovsem uznejte, ze ted, kdyz uz mam temer vsechno co potrebuju k zivotu, nemuzu to jen tak opustit. Pobyt v Japanu jsem si proto prodlouzila do prosince. Budete to holt beze me muset jeste nakej ten patek vydrzet.