Od Atlantiku pres Andy k Pacifiku 4 (Krajßnci), 28. 1.
V noci jedu do me uz dobre znameho mesta Arequipa v horach. Mesto lezi pod vulkanem El Misti a ma casta zemetreseni. Ubytuji se v lacinem penzionu, ktery neni doporucen pruvodcem Lonely Planet (a tak neni plny gringu). Pak se jdu podivat do Internetove kavarny na ceske noviny, kde se dovidam, ze Klaus se Zemanem se po volbach v CR domluvili, a ani me to moc neprekvapuje. Dalsiho dne na poste potkavam cinskou Kanadanku Karen, ktera ma problemy s domluvou ve spanelstine. Spolecne vyrazime do Puna u jezera Titicaca.
Nocni cesta je spestrena stavkou Indianu bydlicich ve vesnicich u silnice. Zhruba ve vysce 4600 m je silnice zatarasena velkyni balvany a Indiani vybiraji penize za prujezd. Opakuje se to jeste dvakrat a naposledy ridic najde misto vlevo od balvanu a podari se mu projet. Domorodci hazeji na nas autobus kameny a jeden s nich rozbiji okno nad hlavou spici Karen, ktera je zasypana tristi skla. Rano prijizdime do Juliacy a autobus uz dal do Puna nejede. Shanime s Karen nahradni dopravu a kdyz vyhlizim mikrobus, jeden chlapik popadne muj maly batoh a sine si to pryc. Podari se mi mu batoh vytrhnout. Moc nadsen by asi nebyl, protoze mam v nem hlavne hydrogeologicke knihy v anglictine. Pak uz konecne najdeme spoj do Puna, kde posnidame a ubytujeme se v prijemnem hotelu. Odpoledne jedeme s turistickou kancelari k pohrebnim vezim zvanym chulpas Sillustani. Indiani Collas tady pohrbivali sve mrtve. Je to zajimave misto obklopene nekolika jezery. Rano Karen uz zustava v Punu, protoze odpoledne leti do Limy a ja jedu podel jezera Titicaca na prechod do Bolivie v Yunguy. Je tam uz velky naval turistu, a to hlavne z Izraele. Odtud pak uz jezdi autobusy do poutniho mestecka Copacabany na jezere Titicaca. Maji zde cernou Madonu, ktera pry zpusobila radu zazraku, hlavne to, ze lide prisli o berlich a odesli bez nich. Madona se naleza v bilem kostele v mudejarskem stylu, tedy s jasnymi arabskymi prvky. Mesto je rozkopane a v hostalu, kde se ubytuji s kanadskym parem ucicim v Kolumbii anglictinu, netece vubec zadna voda. Potkavam zde dva ceske pary, a tak vecer travime v druzne zabave v jedne z cetnych restauraci. Rano vyrazim na vylet organizovany cestovni kancelari na Isla del Sol (Ostrov slunce) na jezere Titicaca. Zde se podle incke mytologie vynoril z vod jezera prvni Inka Manco Capac se svou zenou Mama Ocllo a take buh Viracocha. Legenda o Viracochovi existuje i u Azteku, kde se jmenuje Quetzalcoatl a u Mayu, kde to byl Kukulcan. Byl to bily vousaty buh, ktery naucil Indiany mnoho uzitecnych veci, pak odjel a slibil se jednoho dne vratit. Na lodi je pestra spolecnost, vcetne Madaru, Polaku a Argentincu. Uz blizko ostrova proplouvame uzkou skalni uzinou, a pak se vylodujeme. Od pristavu vede do svahu tzv. Schodiste Inku a vystup je vzhledem k nadmorske vysce dost namahavy. Nahore jsou zemedelske terasy a suchomilna kerovita vegetace. Mam dojem, ze jsem u Stredozemniho more a krajina mi pripomina recke ostrovy, zde ale ve vysce 4000 m.
Po navratu do Copacabany odjizdim do La Pazu. Cestou se prejizdi Estrecho de Tiquina, ktera spojuje hlavni jezero Titicaca s mensim jezerem. Vecer prijizdime do La Pazu, kde se na radu Francouze Xaviera ubytovavam v lacinem hotelu Torino. Dalsi dnu navstevuji zahadne archeologicke misto Tiwanaco mezi La Pazem a jezerem Titicaca. Jsou zde obri stavby, nekolik kamenych stel a slavna Brana slunce. Zanik Tiwanaca okolo roku 1200 odpovida vzniku civilizace Inku, a tak je asi mezi obema kulturami souvislost. Dalsi den probiha na univerzite v La Pazu muj kurz o kontaminaci z dulnich odpadu a o transportu kovu. Je zde rada mistnich hodnostaru v oblecich a kravatach titulujicich me senor doctor a muj ponekud otrhany odev pusobi komicky. Vse ale probehne bez problemu a jeste si to natoci na video.
Z La Pazu vyrazim do bolivijske Amazonie. Autobus vyjede do prusmyku ve vysce 4700 m a pak zacina nezapomenutelny sesup. Asfalt konci za mistem kokainove kontroly (nema to moc logiku, protoze kokain se vozi z niziny do hor a ne naopak), a pak je jen prasna cesta bez krajnice, na jedne strane skalni stena a na druhe vice nez kilometrova propast. Casto je v protismeru kamion, a tak je treba provadet krkolomne manevry. Za sera dojizdime do mestecka Coranavi, kde nejhorsi klesani uz konci. Kousek za nim pak mame poruchu a travime v male vesnicce skoro cely den, nez prijede nahradni autobus. V autobuse jsou ctyri mlade Anglicanky (nejsou tak priserne jako Americanky a anglofonni Kanadanky) a jsou kvule poruse velice rozmrzele. Snazim se je presvedcit, ze porucha autobusu je stejne dobrodruzstvi jako videt anakondu. Jsme uz v dzungli, a tak zkoumam okoli. U jinak pekne ricky existuje neco jako prirodni WC. Konecne prijizdi nahradni autobus, ale trva jeste dalsi noc, nez se dostaneme do mestecka Rurrenabaque na rece Beni v bolivijske Amazonii. Mam opet zaludecni problemy, ale tesi me, ze aspon usetrim za jidlo. Potkavam tu znova Patricka, ktereho znam uz ze Sucre a mame si co povidat. Pak uz jedu z Rurrenabaque do Trinidadu. Cesta vede nizinou a ma jen sterkovy povrch. Jedu dzipem s geodetem z La Pazu a mijime radu vystavnych farem. Nektere z nich asi byly zaplaceny z vytrhanych zidovskych zlatych zubu, protoze v techto koncinach zije nemalo byvalych nacistu. Zil zde i nechvalne prosluly Klaus Barbie, tzv. kat z Lyonu, nez ho v roce 1983 bolivijska vlada vydala do Francie. Trinidad by byl pekne mesto, ale ma otevrene kanaly primo na ulicich, a to zpusobuje neprijemne cichove efekty. Odtud pak uz jedu do Santa Cruz, kde se vracim na trasu se predchozi cesty a odtud uz pak jedu zpet do Sao Paula kde me ceka prace, moji dva diplomanti, a pak uz cesta zpet do Kanady.