Japonsky denφk 26 (Ze spoleΦnosti), 21. 1.
PokraΦovßnφ lφΦenφ v²letu do Sanrika.
S kazdym kilometren, s kterym jsem se vzdalovala od laborky, se mi vracel elan a chut do zivota. Prvni, co jsem udelala po vystoupeni z letadla, bylo, ze jsem zasla do informaci, vybavila se mapou a informacnim letackem.
Nemyslete si, ze je to tak jednoduchy. Japonci maji skutecne unikatni pristup k podavani informaci. Tohle je asi muj uplne nejvetsi problem, s kterym tady bojuju. Jak ziskat potrebny informace? Tak na priklad v tom okinawskym letacku jste se mohli docist, ze se kolem nachazi azurove more, ze nocni Naha skyta neprebernou paletu radovanek, ze vsechny autobusy se stejnym cislem jezdi po stejny trase, ze vstupne do morskeho parku stoji tolik a tolik a ze za autobus zaplatite tolik a tolik a ze kolem hlavniho Okinawskyho ostrova je spousta dalsich ostrovu. Ale uz jste se nedozvedeli, jak se jmenuji ty podniky, co nabizeji ty radovanky, jake jsou trasy tech autobusu se stejnym cislem, odkud a kdy jezdi lode na ty ostrovy, jakym dopravnim prostredkem se dostanete do vzpominanyho parku...
Obecne vzato vam jsou poskytovane informace platny jak mrtvymu zimnik. Pokud sezenete nekoho, kdo umi par slov anglicky a pokusite se zeptat primo, narazite na nepredvidatelny komplikace. Otazka zni... Kdy jezdi lode na tenhle ostrov? Odpoved - ve dve odpoledne. To je jedina lod? Ano. Uz nejede zadna jina lod? Jo, jeste ve ctryri odpoledne. Aha, a opravdu jezdi jen tyhle dve lode? Zadna jina? Ne, zadna jina lod uz nejede. S touto odpovedi se obvykle naivni Evropan smiri. Jenze zapomel, ze mluvi s Japoncem. Japonska logika zni. Ten clovek chce jet lodi. Je jedna hodina odpoledne, tudiz je pro nej nejlepsi jet lodi ve dve. Ten clovek je divnej, proc ho zajima, ze jede lod jeste ve ctyri, kdyz je pro nej nejlepsi jet ve dve, na co by mel cekat dalsi dve hodiny? Ja, jelikoz jsem uz dostatecne poucena, vim, ze je nezbytne polozit jeste jednu otazku. A co zitra? Zitra rano zadna lod nejede? No, jede... v deset hodin. Cha, a mam informace pohromade. Mileho Japa jsem sice totalne zmatla, protoze je nad jeho chapani, na co potrebuju vedet, ze jede lod zejtra v deset, kdyz je prece dneska jedna odpoledne, ale holt to musej prezit.
Pravda, tento zpusob ziskavani informaci je trosku vycerpavajici, jenze jina moznost neni. Jizdni rad si precist nemuzete.
Po prolistovani brozurky jsem si udelala hruby plan asi v tom smyslu, ze prvni den (pondeli), stravim shromazdovanim informaci, prespim v Naze, okouknu nocni radovanky, druhy den se presunu na nektery z ostrovu prespim tam, treti den se vratim do Nahy, navstivim par turistickych atrakci, skouknu jeste jednou nocni radovanky a ve ctvrtek po obede mi letelo letadlo zpatky.
Pocasi nevypadalo nic moc, nicmene okoli me nadchlo hned, jak jsem opustila letiste. Dusny vlhky vzduch tropu, kolem spousta cizokrajnych rostlin. Vsechno vypadalo uzasne exoticky. Takova ta Asie z dokumentarnich filmu. Po ulicich pobihali psi a kocky, vsude neskutecnej bordel, lidi vsichni hodne snedy navleceny do prekrasne nevkusnejch pestrejch hadru, nevylicitelna atmosfera rusnyho trziste. Ja byla najednou stasna jak blecha a mela jsem ten nadhernej pocit, jako, ze jsem opravdu na dovoleny. Tohle bylo zas uplne neco jinyho. Na mou dusi, pokud navstivite Hokkaido, Tokyo, Kyoto, Okinawu... Sanriku... vsechno je hrozne rozdilny. Japonsko je uzasna zeme tisice tvari.
Podle mapy jsem vyhledala informacni kancelar, preptala se, kdy mi jede lod na jeden z ostrovu, co mi pad do oka, zjistila jsem ktery z ubytovacich zarizeni je nejlevnejsi (bylo opravdu hodne... proste), pak jeste na cisla par autobusu a to byly asi posledni momenty, kdy jsem se jakztakz drzela svyho hrubyho planu. V ubytovacim zarizeni me odlapili pohostinni majitele a zahrnuli me spoustou otazek, kterym jsem ani pri nejlepsi vuli moc nerozumela a oni zas nerozumeli mym odpovedim, to jim ovsem nebranilo zdrzet me strasne dlouho. Pak byl do debaty zapojen jeste parek japonskej studaku, protoze se zrovna vratili z toho ostrova, na ktery jsem se hodlala vypravit nasledujici den a teoreticky by mi mohli povypravet, jak to tam vypada, kdyby ovsem umeli anglicky nebo ja japonsky. A pak se to nak semlelo, ze jsem vyrazila do ulic ve spolecnosti tech dvou. Stravili jsme ohromne fajn vecer. Zminila jsem se o sve touze okusit par okinawskych typickych jidel a tak jsme vlezli do japi putyky typu nase ctyrka, kam bych se sama ci s jinym gajdzinem nikdy neodvazila, a silene jsme se prejedli. A ja se zas obohatila o par unikatnich zkusenosti.
Druhy den bylo opet pod mrakem, ale vetsi vedro. Nalodila jsem se na lod a znovu zasla. Nejak jsem si myslela, ze Okinawa je typicky letovisko, jak to zname z Evropy ci americkejch filmu... more, plaz, spousta atrakci, silnice a bloky hotelu. Omyl pratele... soustava v podstate pustych ostrovu, par chudych vesnicek, neskutecne nadherne zbarveny more a kilometry a kilometry tech nejkrasnejsich plazi stridanejch skalnimi utesy, co si jen dovedete vykouzlit v nejbujnejsi fantazii a uplne pustejch. Lod zastavila, ja vybehla na breh, hodila batoh na zada a vydala se smerem, kde mel byt podle nacrtku, ktery nemel nic spolecnyho s tim, co nazyvame mapa, kemp a vesnice. Chtela jsem neco pojist, zkouknout jake "turisticke atrakce" nabizi mistni "turisticke sluzby"... svata prostoto..., a pak vlizt do more, jako spravnej cechacek, kterej do more vleze pri kazdy prilezitosti, i kdyby mel umrznout.
To mi ovsem nehrozilo, bylo cim dal tim vetsi vedro, silnice brzo opustila domky a me zacalo byt mirne po dezrely, ze je ta vesnice tak daleko. Nicmene slapalo se mi dobre, trestila jsem oci na celou tu exotickou nadheru, kolem me litali ty nejfantastictejsi motyli, voneli nejfantastictejsi kytky a vyhled jsem mela na fantasticky more. Posleze mi zacalo byt jasny, ze jsem se vydala asi spatne, mela jsem taky dost hlad, ale rikala jsem si, ze kdyz je tam silnice, tak musi prece nekam vest? Omyl, silnice skoncila naprosto bezduvodne v jedne morske zatoce. No co, tak holt pujdu zpatky. Napred jsem se, ale sla vykoupat. Leto jak vysity, co vic si prat. A jen co jsem strcila palici pod vodu, zacala jsem zasnout jeste vic.
Kolem me se prohaneli hejna neuveritelne zbarvenejch rybicek, tech nejbizarnejsich tvaru, vsude se povalovali, skeble, musle, korali, a ja byla jak v Jirikovym videni. Vzklicilo ve me odhodlani, zajistit si nejak potapeni s bombou. Totiz, kdyz jste prochazeli tou vesnickou, nemohli jste si nevsimnout, ze se vsude susi neopreny a povaluji se bomby a jsou rozveseny dychaci pristroje. Potapec je tam snad kazdej druhej. Sakra, to by v tom byl cert, abych si to taky nevyzkousela. V dannym okamziku, vsak bylo treba myslet na fyziologickou potrebu zvanou jidlo. Po navratu do pristaviste jsem se dozvedela, ze jsem na spatnym ostrove, jelikoz lod ma dve zastavky... cha, cha chybicka se vloudila... nejaky informacni vakuum ci co? Dalsi lodi jsem se tedy presunula na spravne misto a plne se soustredila na svuj potapecsky umysl. Nesmele jsem se pozeptala jednech mladiku, co se zrovna svlikali z neoprenu, jestli bych jako mohla, a ze jsem jeste nikdy a ze bych chtela a kolik to stoji. Vsechny odpovedi byly uspokojive az na tu cenu, jenze ani to me nemohlo odradit. Prespala jsem pod sirakem a druhy den jsem se probudila do nadhernyho pocasi. Azuro, teplota tak kolem 26 C, parada. A vyrazila vstric svymu potapecskymu dobrodruzstvi.
Lidi zlaty, to vam byla krasa. Chvili mi sice trvalo nez jsem prisla na to, jak vyrovnavat tlak v usich, ale pak uz jsem se jen rozplyvala nadsenim. Ja vzdycky myslela, ze takovy ty veci, co ukazujou v prirodopisnejch filmech, jsou uplne specialni a ze normalni smrtelnik je nikdy videt nemuze, a ted jsem mela celou tu nadheru primo u nosu. Plavala jsem si ve skafandru s bombou na zadech mezi koralama a kolem se honily rybky. Proste sen. Jsou chvile, kdy sama sobe skoro zavidim. Divcinu, co tam byla se mnou, jsem vymluvnejma ocima ukecala, abysme zustali dole asi deset minut nad limit. A odpoledne jsem se pak na celou Nahu se vsema atrakcema a lakadlama vykvajzla, koupila si brejle a snorchl a stravila zbytek casu s palici pod vodou sama, na pustem ostrove. S rybickama jsem se jeste rozloucila druhy den rano a s krvacejicim srdcem jsem nasedla na lod a vratila se do tvrde reality.
Na zaver mi jeste dovolte male prohlaseni: CVOK NEJSEM JA. Blazni jsou ti, co marni zivot v pasivite a vymlouvaj se na praci, kdyz tim jen maskuji vlastni lenost a pohodlnost. Nezijeme pro to abysme pracovali, pracujeme pro to abysme zili!