Od Atlantiku p°es Andy k Pacifiku 2 (Krajßnci), 13. 1.
Dalsiho dne vyrazim rano do slavneho hornickeho mesta Potosi. Cesta stoupa a prejizdime radu suchych ricnich koryt. Je totiz zimni, suche obdobi, na rozdil od obdobi destu od prosince do dubna. Vegetace uplne mizi az na nizke kericky. Jsme uz totiz nad 4000 m, ale snih stale neni videt, protoze zacina az nad 4500 m. Dostavame se na Altiplano, nahorni plosinu, na ktere pestuji Indiani ruzne plodiny (hlavne brambory) na chudych polickach. Pasou se tu take stadecka lam a ovci. Konecne sjizdime do udoli, kde lezi Potosi ve vysce 4070 m. V 16. stoleti to bylo nejvetsi lozisko stribra na svete. Nad mestem je pahorek o vysce 4800 m zvany Cerro Rico (bohaty kopec). Je protkany chodbami a behem tri stoleti v nem zahynulo pres osm milionu lidi. Spanele zde uzakonili povinou robotu (la mita, a otroci byli nazyvani los mitayos) a vyuzivali zde prace Indianu a cernochu. Nadmorska vyska, klima, prach a take jedovata rtut pouzivana k extrakci stribra vykonaly svoje. Lide byli drzeni stale pod zemi a jejich zivotnost byla jen nekolik mesicu. Mesto ale bylo v 16. stoleti velke jako Londyn a ma z te doby radu krasnych kostelu. Vystupuji na vez jednoho z nich a obdivuji panorama mesta. Vecer odjizdim smerem La Paz a mam jiste zaludecni problemy. Milanesa (obdoba smazeneho rizku) asi nebyla nejlepsi a krome toho jsme ve vysce asi tak 4500 m a to jeste zhorsuje nasledky jidla. Pak se ho nedobrovolne zbavuji a jsem rad, ze sedim u okna autobusu.
Rano prijizdime do La Pazu a davam za pravdu pruvodci, ve kterem se pise, ze prvni pohled na La Paz se neda zapomenout. Mesto je v kanonu, jehoz dno lezi ve 3600 m. Okraj kanonu je uz na Altiplanu ve 4000 m, kde lezi ctvrt chudiny nazyvana El Alto. Kousek od ni je nejvyse polozene letiste na svete s velmi dlouhymi drahami z duvodu ridkeho vzduchu. Rozedniva se a postupne sjizdime na dno kanonu. Z autobusovaho nadrazi jdu pesky do lacineho hotelu Florida, odkud mohu z okna sveho pokoje videt snehem pokrytou horu Illimani o vysce 6402 m. Pak se ponorim do ruchu ulic. Na namesti Perez Velasco je velky trh a Indianky cholas se pretahuji o zakazniky. V rohu namesti je kostel Sv. Frantiska. Nad nim je pak Mercado de Brujos (carodejnicky trh), kde se prodavaji ruzne magicke predmety vcetne susenych potracenych lam. V La Pazu je tezke zabloudit, protoze hlavni ulice sleduje osu kanonu a ostatni ulice jsou na ni kolme. Dalsi den jedu do Valle de la Luna (udoli mesice) na jiznim konci La Pazu. Je zde spousta pudnich pyramid vytvarovanych erozi. Mezi nimi vedou vyslapane cesticky a je treba davat pozor, aby clovek nespadl do nektere z cetnych rokli. Po navratu z udoli se zastavuji u Spanela Sinda (potkal jsem ho v Sucre), ktery zije ve frankofonnim Svycarsku a ted pracuje na konstrukci prehrad pro zavlahy v okoli La Pazu. Jeho zena je Svycarka a narodila se jim v La Pazu dcera, ktera se jmenuje Romea. Zajimam se, jak se na ni projevuje vyska 3600 m. Je udajne velmi drobna na svuj vek a jsou obavy, jak na ni bude pusobit nizka nadmorska vyska u Lausanne, az se na podzim prestehuji zpet do Svycarska. Prozila totiz cely svuj kratky zivot v La Pazu. Zastavuji se na univerzite Universidad de Mayor San Andres, abych se dozvedel neco o vyuce hydrogeologie v Bolivii. Ma nabidka kratkeho kurzu o kontaminaci vody vzbuzuje mensi pozdvizeni a domlouvam si termin pri navratu z Chile a Peru za nekolik tydnu.
Z La Pazu vyrazim do Aricy v Chile. Autobus jede po Altiplanu se suchou ostrou travou zvanou lloreta, kterou Indiani pouzivaji na topeni. Mezinarodni hranice je ve vysce 4700 m, a pak zacina nezapomenutelny sjezd parkem Lauca. Kolem cesty se tyci zasnezene vulkany a co chvili pres cestu prebihaji divoke lamy huanaco a vicuna. Za 4 hodiny se dostavame z vysky Mont Blancu na uroven more v Arice. Mesto patrilo do Peru az do tzv. Pacificke valky mezi Chile a koalici Peru a Bolivie v letech 1879-1883. Chile valku vyhralo a zmocnilo se bohatych lozisek nitratu v pousti Atacama. Uz Aricu znam z drivejsi cesty, a tak jdu na sva znama mista. Ceny oproti Bolivii rapidne stouply (i kdyz zdaleka nedosahly brazilske a argentinske urovne). Jim v lacine restauraci, do ktere vejde bosa zena s indianskymi rysy a po vysvetleni, ze ma doma pet deti, zacne zpivat navstevnikum. Jidlo mi nejak nejde do krku a rychle hledam po kapsach penize. O kus dal je ale pesi zona, kde jen kava stoji tolik jako cely muj predchozi obed. Vyskrabu se na kopec El Morro nad mestem, kde je muzeum vitezstvi Chilanu nad Peruanci v bitve o kopec. Pohovorim s zovialnim kapitanem u vchodu, a pak se jdu podivat na expozici, kterou nechal general Pinochet rozsirit od me minule navstevy. Pri sestupu z kopce me zarazi breskna hudba a vidim, ze se jedna o svatek Nuestra Virgen del Morro (Sv. Panny z El Morro). U svatyne na svahu kopce defiluje rada ruzne oblecenych skupin vcetne arabskych a cikanskych kostymu. Lituji, ze nemam novy film, protoze ten stary jsem dofotil na kopci.