Jak jsem potkal Äivot (Literatura faktu), 12. 1.
aneb p°edvßnoΦnφ denunciace
Jdu po ulici. Zφtra je èt∞dr² den. Nemßm jedin² dßrek. Jdu. A nep°em²Ülφm. Nemßm na to ani nßladu, ani inteligenci. Jdu. Po chodnφku sm∞rem odnikud nikam. Teda vlastn∞ n∞kam. Dom∙. Dom∙? Jdu. Najednou koukßm a p°ede mnou stojφ Äivot. Stojφ a Φumφ. Stojφ a Φumφ na mne. Zastavφm se. Äivot Φumφ na mne a jß na n∞j. Stojφ, Φumφ a nic ne°φkß. ètve m∞ to. ProΦ stojφ, Φumφ a nic ne°φkß? Je to, sakra, m∙j ₧ivot. Tak proΦ Φumφ?
"Ahoj," povφdßm neutrßln∞. Äivot nic.
"NeumφÜ mluvit?" Äivot zase nic. Nevφm proΦ, ale m∙j ₧ivot se mi p°estßvß lφbit.
"Co na m∞ ΦumφÜ?" Tvß°φm se naÜtvan∞. Ostatn∞ nemßm k tomu daleko.
Äivot nic.
"Co ode mne chceÜ?" Otßzka by mohla lßmat ₧elezobetonovΘ st∞ny okolostojφcφch panelßk∙. Äivot koukß, jako bych se ho net²kal. To m∞ dokß₧e, krucinßl, rozeh°ßt. M∙j ₧ivot si tady klidn∞ stojφ, zφrß na mne, jako by mn∞ vid∞l poprvΘ, a mlΦφ jako sfinga.
"SeÜ v∙bec m∙j ₧ivot?" PokouÜφm se ho naÜtvat. Äivot nic. Stojφ, klßtφ se zprava doleva, Φumφ a mlΦφ. Mßm chu¥ ho bacit.
"Jen si poslu₧," povφdß Äivot najednou.
"To je dost, m∞l jsem pocit, ₧e se mnou nechceÜ mluvit."
"Taky ₧e nechci," Äivot na to.
"A proΦ?" Jinß otßzka by snad ani nebyla na mφst∞.
"Vole, p°emejÜlej!"
"Pro tebe nejsem ₧ßdnej v∙l," povφdßm, proto₧e mne naÜtval.
"SeÜ," Äivot na to.
"Nejsem! Co jsi pro mne ud∞lal? Kritizovat by ti Ülo, ₧e. MyslφÜ, ₧e jß jsem si mohl vybrat? Houby. Dostal jsem tebe, a ty neumφÜ nic jinΘho, ne₧ tady stßt, Φum∞t a kritizovat. Vole, kritizuj sebe! Ty si m∙j ₧ivot. Jß ne₧iju sebe, ale tebe. Tak p°esta≥ Φum∞t a zaΦni n∞co d∞lat!"
"To by se ti lφbilo, vi∩? Svßd∞t sv² problΘmy na m∞. Äe jo? Tak ty si myslφÜ, ₧e se mnou nem∙₧eÜ nic d∞lat? Trhni si! Ka₧dej m∙₧e se sv²m ₧ivotem n∞co d∞lat. Nebo seÜ jin²ho nßzoru? Vymlouvat se, to by se lφbilo vÜem!"
"Tak jß se vymlouvßm?" Nebylo to poprvΘ, kdy mn∞ zaΦal m∙j vlastnφ ₧ivot po°ßdn∞ vadit. Asi m∞l bejt uΦitelem. Teda ₧ivot. Ty si jen tak p°ijdeÜ, ΦumφÜ si a ΦekßÜ, co s tebou ud∞lßm. Ty nic, ty hudebnφk. A jß se mßm jako postarat o to, abych t∞ pro₧il ·sp∞Ün∞, radostn∞ a b∙hvφ, jak jeÜt∞. A ty si tady tady budeÜ stßt a kritizovat. VφÜ co? Jdi do hßje a bu∩ rßd, ₧e t∞ tam posφlßm tak sluÜn∞!"
Fakt mi zaΦal vadit. Na nebi svφtily hv∞zdy. Sbφral jsem myÜlenky k odvet∞.
"Hele, v..." povφdßm. Jen₧e Äivot nikde. Jako by se rozplynul. Asi to vzdal.
"A¥ jde do hßje," °ekl jsem si nahlas.
"Taky ₧e pudu," ozvalo se z prostoru, "ale dej si na m∞ bacha!"
Zasmßl jsem se a vyrazil pustou ulicφ.

Kdy zaΦne novΘ stoletφ - Φßst druhß (Zßhady), 12. 1.
Na zaΦßtek trocha amatΘrskΘ historie vyΦtenΘ z n∞kolika encyklopediφ, pro ilustraci naprostΘ RELATIVNOSTI argument∙ na obou stranßch. Omlouvßm se za eventußlnφ p°eklepy ve jmΘnech, moje rukopisnΘ poznßmky jsou ji₧ po zhotovenφ neΦitelnΘ, a hlavn∞: jde o n∞co jinΘho.
JeÜt∞ 735 let p°. n. l. m∞l rok 304 dn∙, 10 m∞sφc∙ a zaΦφnal dneÜnφm b°eznem. ╪φmsk² cφsa° Numa Pompilius (715-673 p°. n. l.) p°idal leden a ·nor a doplnil poΦet dnφ na 355. V roce 46 p°. n. l. (bez polemizovßnφ, zda p°. n. l. mß n∞jak² rozumn² v²znam) p°ejal Julius Caesar egyptsk² kalendß° o 365 dnech s p°estupn²m rokem. Tento julißnsk² kalendß° m∞l osmidennφ t²den, rok 46 byl um∞le prodlou₧en na 445 dn∙, aby se mohlo logicky navßzat a nenastal kalendß°nφ chaos. Nov² letopoΦet navrhl zavΘst kolem roku 532 n. l. (nebo 527?) jak²si Dionysos Exiguus, koncil na°φdil jeho pou₧φvßnφ a₧ roku 816 n. l.
Razantn∞ do zmatk∙ kolem kalendß°e zasßhl pape₧ ╪eho° XIII, kter² roku 1582 zavedl dneÜnφ kalendß°nφ zvyklosti vΦetn∞ p°estupn²ch let korigujφcφch chybu a₧ do konce sv∞ta. (P°estupn² rok je kdy₧ je letopoΦet d∞liteln² 4, ale nikoli 100, je-li ovÜem d∞liteln² 400, je p°estupn², je-li ovÜem d∞liteln² 3600, nenφ p°estupn² atd.). A₧ od 17. stoletφ zaΦφnß rok 1. lednem na zßklad∞ v²nosu pape₧e Inocence XII v r. 1691.
Okolnφ sv∞t se p°ipojoval vßhav∞, N∞mecko roku 1700, Anglie 1753, SSSR a₧ 1918 a °eckß cφrkev jej uznala a₧ v roce 1924. Krom∞ toho existuje ovÜem °ada dalÜφch kalendß°∙, kterΘ na n∞jak² rok 2000, s prominutφm, zvysoka kaÜlou!!! Tak₧e opravdu nevφm, proΦ se vedou spory o konec milenia, kdy₧ ₧ßdn² konec neexistuje, u₧ proto, ₧e neexistuje zaΦßtek! Uv∞domujete si, jak relativnφ je mluvit o jakΘmkoli datu p°ed zavedenφm gregorißnskΘho kalendß°e? V∞°φte, ₧e data historick²ch udßlostφ jsou p°epoΦφtßvßna podle dneÜnφch znalostφ? A ₧e to spolehliv∞ jde? Do roku 1585 panoval zmatek naprost², po n∞m n∞kolik set let ΦßsteΦn².
A dßle. Nov² letopoΦet je dßn narozenφm Krista, z toho se alespo≥ jeho auto°i sna₧ili vychßzet. Jen₧e podle dneÜnφch zjiÜt∞nφ se Kristus narodil n∞kdy mezi rokem 4-7 p°. n. l., za n∞jakou dobu se t°eba zjistφ, ₧e se narodil v letech 5-11 n. l. atd. Mß opravdu smysl v tak nejist²ch datech definovat jist² poΦßtek?
Te∩ racionßlnφ argument. DΘlka n∞jakΘ ΦasovΘ udßlosti, resp. doba od jejφho poΦßtku se s p°esnostφ kalendß°nφho roku poΦφtß takto: zaΦßtek oznaΦme Z, dneÜnφ letopoΦet K, dΘlka intervalu je K - Z. To platφ i v dob∞ p°ed naÜφm letopoΦtem s tφm, ₧e poΦφtßme Z - K, neboli jednoduÜe vezmeme absolutnφ hodnotu: |K - Z|. Nastala-li udßlost v roce Z p°. n. l. a skonΦila v roce K n. l., jsme v hßji s celou matematikou. P°edchozφ pravidlo nßs okrade o jeden rok, nebo¥ na ΦasovΘ ose pr² "chybφ" rok nula. Tak₧e bychom museli poΦφtat takto:
if Z "je p°. n. l." then if K "je n. l." then K - Z + 1 else Z - K else K - Z
P°i vÜφ ·ct∞ k historik∙m pochybuju, ₧e by takto uva₧ovali. Ale a¥ tak Φi tak, nebylo by by s ohledem na relativnost poΦφtßnφ letopoΦtu jednoduÜÜφ zavΘst rok nula, a tφm se zbavit naprosto um∞l²ch problΘm∙?