Japonsk² denφk 18 (Ze spoleΦnosti), 17. 12
Stala se neuveritelna vec, toto je prvni dopis, ktery posilam ze svy skutecny nefalsovany e-mailovy adresy zde v Japonsku.
Jak to bylo o vanocich (1997 - pozn. G)
Tak uz je zas jeden rok za nama a ja vam vsem jeste jednou preju, at se nam ten novej vydari. Vsem, kteri mi napsali, dekuji za krasne pozdravy. Dekuji moc tem, kteri mi poslali ruzne drobne darecky. Ma oblibena fraze v techto dnech byla "Skoshi Christmas Presento", coz v japonstine znamena maly vanocni darek. Japonstina je fantastickej jazyk, jak mohou hrave posoudit ti z vas, kdo maji zakladni znalost anglictiny.
Obzvlast dekuji `sve vekove kategorii` za krasnou a inspirativni literaturu. Pravda, v me situaci je tematika trosku od veci, ale nevadi. (Aby ostatni byli v obraze, moji drazi jiz ne az tak mladi pratele mi zaslali knizku od Jiranka s nazvem Omilovanky). Ja jsem par obzvlast vydarenych vtipu okopirovala, omalovala, prelozila do anglictiny a rozdala mym zdejsim kolegum a znamym. Nektere obrazky mely opravdu uspech. Pri te prilezitosti jsem se snazila vyzvedet, jestli existuji take nejake japonske vtipy, pripadne japonska literatura s podobnou tematikou. Odpovedi na tuto otazku se mi vsak nedostalo. Je to opravdu zvlastni narod. Predstavte si neumet si delat z prusvihu aspon srandu, kdyz uz se jim nemuzete vyhnout. Jinak, jak se dalo ocekavat, japonske vanoce nebyly bile a pro me nemely nic spolecnyho s poetikou, ani klidem, ani nicim, co by se jakkoli blizilo nostalgii. Ani se mi nestyskalo, coz me trosku nastvalo, protoze jsem si myslela, ze jsem vetsi citlivka. Kupodivu jsem je ani nestravila intenzivni vyzkumnou cinnosti, coz me taky trosku nastvalo, protoze mi malicko hori terminy a ja si prestavam byt jista, ze zvladnu vsechno, co se ode me ocekava.
Moje oslavy konce roku bych rozdelila priblizne do peti etap.
Prvni etapa - Tokyo po treti
12. 12. se v Tokyu konala party od JSPS. Jezdit tam byl teoreticky naprosty nesmysl, jenze diky drobnym vypadkum v komunikaci, a cert vi cemu jeste, se Patrik pravdepodobne pomatl na rozumu a rozhodl se teto akce zucastnit. Chapete, ze jsem se proste musela vyprdnout na vsechnu rozdelanou praci a jet na vylet. Nemusim snad ani podotykat, ze se akce vydarila. Zacinam to mesto mit docela rada. V patek byla vyse zminena party a ja si zas uzila zapadni spolecnosti, ktery stale jeste davam prednost pred tou orientalni. Druhy den jsem se pokousela udelat cosi jako vanocni nakupy, coz se mi ovsem ani v nejmensim nepodarilo. Aspon jsem si uzila japonsky pseudovanocni vyzdoby. Japonsky pojeti vanoc se projevuje tim, ze vsude na ulicich blikaji svetylka, vsude v kramech je spousta poutacu, ktere vam maji vsugerovat, ze prave toto je ten nejlepsi skoshi christmas presento, a vsude hrajou do zblbnuti rolnicky, v ruznych verzich a porad dokola. Japi sami vanoce neslavi. Proste je to pro ne jen dalsi ze zahranicnich kuriosit, ktere bravurne prebiraji a upravuji k obrazu svemu. V tomhle jsou naprosto neprekonatelni. Asi bych se tomuto tematu mela venovat obsirneji, ted vsak na to bohuzel nemam cas ani prostor. Z Tokya jsem odjizdela v nedeli brzo rano, abych stihla vanocni konzert v Kamaishi.
Cely nasledujici tyden jsem poskakovala po laborce jak splasena koza, napsala kvantum vanocnich prani (snad vam dorazily) a konecne jsem zamailovala nekterym svym novym znamym zde v Japonsku, kterym jsem to slibila, nicmene jsem se k tomu ze znamych pricin nedostala. Neni bez zajimavosti, ze jsem obratem dostala par inspirativnich odpovedi, ale o tom pozdeji. Upekla cosi vanocniho cukrovi (jen drobny vzorek pro demonstraci), vanocku a sbalila se na cestu do Sendai.
Druha etapa - navsteva u Gordona
Do Sendai jsem jela autem. Je to pouhych 200 km, ovsem v japonskych podminkach tuto vzdalenost nelze urazit za mene nez 4 hodiny. Pokud si myslite, ze japonsky silnice jsou skvele kvality, sama dalnice a tak, tak se hluboce mylite. Silnice jsou uzky, vsude jsou diry a vyjety koleje, kazdejch 50 km provoz jen v jednom pruhu diky upravam vozovky, permanentni zacpa pobliz vsech lidskych osad, dalnic je poskrovnu a navic musite platit tezky prachy pri jejich pouzivani. Jestli si myslite, ze dopravni znaceni je skvely, tak se rovnez hluboce mylite. Podobne jako v Cechach, pokud smerujete na nejake misto, musite perfektne znat vsechny mesta v prislusnym smeru. Napriklad v Ofunatu je smerovka na Sendai, to trva asi 30 km, pak zmizi a mate smerovku jen na Ichinomachi, po dalsich 50 km se objevi opet smerovka na Sendai, a tak porad dal. To koneckoncu znate z nasich silnic. To, ze jakmile opustite hlavni silnici, najdete smerovky pouze v japich znacich, snad uz nemusim pripominat.
Do Sendai jsem vsak dorazila bez vaznejsich komplikaci, i kdyz desne navztekana a unavena, ale pak uz byla jen pohoda. Gordon je totiz typickej pohodar, a tak mi pobyt v jeho pritomnosti naramne prospel, protoze se neco z ty jeho pohody preneslo i na me, a pokud muzu soudit, tyhle dva dni byly asi jediny, co by se asi tak mohlo blizit pohode vanoc.
Treti etapa - Stedry den a vanocni party
Vanocni party byly dve. Prvni se odehravala 23. 12. v dome pani, co vlastni benzinku, a ja tam chodim krmit auto, druhou jsem pak poradala ja, protoze mi prislo hloupy travit Stedrej vecer o samote. Party 23. 12. byla sice pozoruhodna, ale ve finale dost nudna zalezitost. Pozoruhodna, protoze jsem si mohla prohlidnout dalsi dum v tradicnim japonskym stylu a byla jsem vclenena do nefalsovaneho prostredi japonske vesnice, coz se beznym turistum nikdy nemuze postestit. Nudna protoze, proste zdejsi spolecnost neni az tak to pravy vorechovy pro mladou holku jako ja (nechechtejte se, to je svata pravda). Znate to, spousta deti, zen z lidu, par nanicovatejch asijskejch tatiku.
24. 12. jsem odmitla pracovat. Chtela jsem si doprat trosku pohody, trochu uklidit, konecne umejt auto, poridit si vanocni stromecek, navarit cosi na vecer, zajit na msi a tak. No, co vam budu povidat, trosku se mi to vymklo z rukou. Asi kolem treti odpoledne jsem s hruzou zjistila, ze zas nestiham. Vanocni stromecek mam vsak uzasnej. A na msi jsem taky byla. To byla ohromna legrace. Podnikla jsem maly vyzkum a zjistila, ze v Ofunatu se nachazi protestantsky, katolicky a blize neurcitelny kostel. Logicky jsem se rozhodla navstivit katolicky.
Cekalo me hned nekolik prekvapeni. Jednak to nebyl vubec zadny kostel, ale mistnost asi jako trida s par svatymi obrazky, krizem a velkym stolem, co slouzil jako oltar, bylo tam prijemne teplo, ale postradala jsem vuni kadidla a bylo narvano. To me prekvapilo asi nejvic. Prubeh mse byl klasicky, jenze v japonstine a asi nejvetsi atrakci pro zucastneny jsem byla ja. Byli z toho, ze jsem prisla, tak uneseny, ze skutecne nebylo mozny odejit pred koncem, a tak jsem na svou party dorazila pozde. Vsichni se samozrejme dostavili na cas a trosku roztrpcene na me cekali. Zadna pohroma to vsak nebyla. Party se celkem vydarila. Podavala se nefalsovana Becherovka, nefalsovany vanocni cukrovi, nefalsovana vanocka, uvarila jsem taky svarak, ktery mel ohromny uspech, a nechala kolovat vyse zmineny vtipy. Rec se vedla o vsem moznym. Kolem jedenacty vsichni odesli a ja asi do jedny uklizela.
25. 12. jsem se snazila delat, ovsem bez nadeje, ze muzu neco stihnout. 26. 12. dopoledne jsem zasvetila vyuce Mareny (rozumej Mariko). Napsala jsem presny postup prace, prosla to s ni bod po bodu, po pulhodine jsem ji nechala vsechno zopakovat a nazorne mi ukazat, jak bude postupovat. A kolem poledniho jsem se se sefem vydala opet na cestu do Sendai. Tentokrat na pozvani jeho manzelky za ucelem zprijemnit mi osamely zivot v teto nehostine pustine.
Toto vsak pokladam jiz za silvestrovskou cas oslav konce roku a vzhledem k tomu, ze tema je vic nez obsirne asi to poslu jako pokracovani.
Zatim, Irca