Japonsk² denφk 7 (Ze spoleΦnosti), 9. 11.

Ahoj vsichni, pokracovani.
Skoncila jsem v momente, kdy tlupa rozjasanych obyvatel planety musela opustit slibne se rozjizdejici mejdan.
Lide, kteri jsou toho casu bytem v Tokyu (asi 12), se odebrali do svych pribytku, chudaci, a ostatni se jali hledat hotel. To byla ohromna legrajda, protoze se vsichni soustredili na povidani s ostatnima a nikdo nepremyslel o tom, kam jde. Klasicky cela grupa nasledovala ty, co zrovna sli prvni a ohromne se bavila na tema, kde asi ten hotel muze byt. Ja jsem pri te prilezitosti mela moznost pohovorit se Svedem iranskyho puvodu, o kterem si myslim, ze je absolutni debil. Dale s neprehlidnutelnou pani z USA, kterou velmi zaujalo, ze jsem zcela presne odhadla, ze je z USA a chtela objasnit, jak jsem na to prisla. To jsem ji pochopitelne objasnit nemohla. Se Slovincem, ktery mel velkou radost, ze mi nemusi vysvetlovat rozdil mezi Slovenskem a Slovinskem a velmi se pohorsoval nad tim, ze se Slovinske velvyslanectvi nestara o sve ovecky v cizine, ackoli by to mohlo prospet prezentaci noveho statu v zahranici. Jsem moc rada, ze my v Cechach temito pocity menecennosti netrpime (mame ovsem jine neduhy). S Rusem, ktereho jsem rovnez identifikovala zcela neomylne. S myma staryma znamyma Nemcema a rovnez s Kanadanem, ktery me velmi zaujal hned na zacatku. Jednak vypada jako Jozo Raz (pro ty co neznaji - muj oblibeny zpevak skupiny Elan) a jednak to je naprosto skvelej typek. Mimochodem v odhadu jeho statni prislusnosti jsem se sekla, tipovala jsem ho na Anglana. Pozdeji se vsak vyjasnilo, ze do Japanu pribyl z Londyna, kde travil uplynulych 5 let, takze jsem nebyla az tak mimo. Bohuzel za celou dobu jsem nemela moznost mluvit s zadnym z Francouzu, jelikoz se uzavreli do sve male francouzske komunity a velmi vyjimecne navazovali rozhovor s nekym jinym. Myslim, ze to byla jejich skoda. Tezko rict, mozna kdyby tam bylo 8 Cechu, treba bychom se bavili taky jen mezi sebou. Rovnez jsem moc nemluvila s Cinany, ale to je pochopitelny, Asiatu si uziju vic nez dost. Rozhovory se tocily kolem ruznych temat, ted ani poradne nevim.
Pokud si mam vzpomenout, o cem jsem nejcasteji diskutovala behem tech tri dni...? Dojmy a zkusenosti z Japonska, zpusob, jakym sem clovek pribyl, vyhledy do budoucna (toto tema jsem vetsinou nekomentovala), jazykove bariery a uziti jazyka vseobecne a pochopitelne zivot v socialismu a zmena pomeru po padu zelezne opony vcetne narodnostni otazky - s tim souviselo mnoho otazek, ktere mi kladli a ja jsem se rovnez k tomuto tematu dostavala zcela logicky, kdykoli jsem objasnovala neco ze sve minulosti. Musim rict, ze jsem zazila par pernych chvil, kdy jsem se snazila usporadat myslenky, abych byla schopna odpovedet co nejverneji, a navic ty myslenky prevest do anglictiny. Hruza. Jiste i dalsi temata souvisejici predevsim nejakym zpusobem s vedou. Asi nejsem schopna vypsat zde vsechny veci, ktere se mi honily hlavou nebo me nejakym zpusobem zaujaly. Jestli vas zajima neco specialne, zeptejte se. O mych dosavadnich postrezich a zkusenostech s Japim chovanim a slozitostech vzajemnych vztahu bych chtela psat v pristim dopise. Jenze nevim, kdy se k tomu dostanu a taky si budu trosku muset usporadat myslenky. Mam v tom zmatek jako ve vsem, co nejak souvisi s mezilidskymi vztahy. Navic tady nejsem jeste dostatecne dlouho, a tak se jiste k tomuto tematu budu vracet casteji.
Zpet do Tokya.
Hledani hotelu se pomalu stavalo unavnym a tak jsme skutecne uvitali, kdyz jsme tam dorazili. Moje prvni kroky vedly pod sprchu. Po te, co jsem se trochu zkulturnila, mi jit spat pripadalo jako ucinena pitomost. Sesla jsem dolu do vestibulu a tam jsem ku podivu nasla sve dva Nemce a jeste jednoho Indonesana. Velmi zahy jsme se usnesli na tom, ze vyhledame nejake restouracni zarizeni a k me nemale radosti jsme vyrazili ve slozeni ja a oba Nemci, jelikoz Indonesan byl zamestnan cekanim na nejakeho znameho. Nebudu to dal rozpitvavat. Restouracni zarizeni bylo fajn a skvele jsem se bavila. Kolem 12 nas vyhodili, coz nam pripadalo brzo, nebylo to vsak dostatecne brzo, abychom stihli prestup na posledni metro, a tak jsme jeste meli program zpestreny o dalsi prochazku nocnim Tokyem - nic moc.
Dalsi den pak nasledovaly prednasky, coz bylo dost unavne. O prestavkach jsem vzdy s nekym mluvila, ale rozhovory nebyly prilis souvisle, protoze prestavky byly dost kratke. Vecer jsme sli do divadla. A to byla ohromna psina.
Tradicni japonske divadlo (toto bylo Bunraku, jeste existuje No a urcite dalsi formy, o kterych nemam zdani) se asi musi zazit. Pokusim se popsat aspon zakladni momenty, ale obavam se, ze vsechna snaha marna. Predstaveni sestavalo ze trech samostatnych pribehu s celkem nepochopitelnym dejem. Pro ilustraci: jedna povidka byla o tom, jak kovar dostal za ukol ukout pro cisare mec, jenze nemel zadny pomocniky. Nastesti se objevil lisci duch, ktery mu s praci pomohl a spolecne vykovali mec, s kterym byl cisar velmi spokojen. Jednalo se o loutkove divadlo, loutky vsak nebyly na provazcich, ale obhospodarovali je vzdy 3 lide (nekteri v bilem, jini v cernem s odkrytou ci zakrytou hlavou - bylo nam vysvetleno, ze odev zavisi na kvalite umelce). Pravdepodobne to neni vubec sranda zkoordinovat pocinani tri lidi, aby loutka vypadala jako ziva. Ke koordinaci nejspise slouzil jednak vypravec (1 nebo vice) klecici stranou v tradicnim kimonu a vydavajici uzasne zvuky - neco na zpusob toho, co muzete slyset ve filmech o samurajich - to se proste neda popsat, a jednak vedle vypravece sedici hrac na strunny nastroj. Abychom z toho neco meli, dostali jsme naslouchatka pro simultanni preklad do anglictiny. Pro me to bylo zdrojem deprese, jelikoz jsem vubec nerozumela. Vedle me nastesti sedel muj oblibeny Kanadan a ten mi aspon castecne instruktaz, jak se orientovat, a tak jsem zpet do hotelu trefila. Po nezbytne sprse jsem se vydala hledat kram, kde meli slevu na fotaky. Vsichni mi ho vrele doporucovali. Sef mi dokonce nakreslil planek. Bylo uz veci cti ten kram najit a co vam budu povidat, byla to poradna fuska. Muj planek totiz vychazel z podzemniho vychodu ze stanice JR (japonske drahy) a ja prijela metrem. Spravny vychod jsem tudiz nenasla. Nepodarilo se mi ani odhadnout spravny smer a po chvili bezcilnyho bloudeni jsem se zacala ptat kolemjdoucich. Vzdycky jsem vytahla mapu, prohlasila Yodobashi Camera (nazev kramu) a ocekavala, ze mi na mape ukazou kam jit. Je videt, ze jsem jeste mlada a hloupa. Ukazovat Japikovi mapu popsanou nazvy v latince je ucinena pitomost. Vysledkem bylo nestastny krouceni mapou, pokyvovani hlavou, smutek v sikmych ocich a muj vzrustajici vztek. Po hodine jsem prece jen kram nasla a nastala dalsi narocna procedura, a sice, jak urcit, ktery z mnoha fotaku je pro me ten pravy. Nakonec jsem si vybrala jeden, co mi padnul do oka. Jenze prislusny Jap mi to zacal vsemozne vymlouvat a nabizet mi jiny - nakonec jsem dala na jednu z jeho rad a ted jsem stastnou majitelkou Pentaxu Espio 160. Koupe fotaku pro me znamenala velkou ulevu. Zjistila jsem taky, ze mam hlad, a tak jsem vlezla do nejblizsiho MacDonalda (teprve ted jsem plne docenila uzitecnost existence techto jinak naprosto idiotskych produktu americke kultury). Pak jsem se rozhodla vratit zpet do hotelu. Bylo po devate, kramy zaviraly a ja byla prochazenim po Tokyu mirne presycena. A jak si tak jdu po ulici, najednou, snim ci bdim, proti me kraci muj oblibeny Kanadan.
Jiste uznate, ze tato prihoda je vysmechem vsem vednim disciplinam zalozenym na poctu pravdepodobnosti. Ja jsem vubec netusila, ze hodla rovnez prodlouzit svuj pobyt v Tokyu a i kdybych to tusila, diky zmatecne situaci na nadrazi nebyla moznost jakkoli se domluvit. On rikal, ze chvili premyslel, jak vejit v kontakt s ostatnima, jenze pak to vzdal. Nechapu, jak proste - Tokyo je prece jen malicke mestecko, kde na kazdym kroku zakopnes o nekoho znameho. Kdyz uz jsme se tak potkali, tak jsme vlezli do nejblizsi putyky, abychom to trosku oslavili. A tak jsem v Tokyu stravila dalsi veskrze prijemnej vecer. Tento Kanadan, jak uz jsem se zminila, nejenze vypada jako Jozo Raz, ale navic je ohromne zabavnej. Rikal, ze chtel jit delat postdoka do Prahy, jenze mu to zamitli. On z toho propad do hluboke deprese a odjel do Indie, kde stravil asi pul roku jako nezamestnanej. Pak se znovu rozhodl pozadat o misto postdoka a Japonci mu prekvapive stypko poskytli. Jak zvlastni. Chtela bych vas poprosit, jestli byste mohli zjistit, jake jsou moznosti pro mladeho nadaneho muze z Kanady na prahu zarne vedecke kariery, s publikacemi v renomovanych casopisech a nekolika lety praxe, ziskat postdoktorantske misto v nasich preplnenych skvelych vyzkumnych ustavech ci universitach. Financni podminky pro nej pry nejsou smerodatne, pouze jeho touha spolupracovat s jednim ceskym vedcem v duchodovem veku, jehoz prace si vysoce ceni (jmeno si nepamatuji, nicmene je s timto panem v kontaktu, ale on mu nijak nedokaze poradit, jak ziskat od nasich instituci penize nezbytne na pokryti zakladnich zivotnich potreb). Myslim, ze by byla vecna skoda branit mu v jeho cilech. Navic jsem presvedcena o tom, ze je to presne ten typ cizincu, pro ktere je Praha ucinenym rajem na zemi. Ja mu rikala, ze nejschudnejsi by bylo jit ucit anglictinu, jenze on nechce, pry by to neprispelo k jeho vedeckemu rustu. Pokuste se prosim zjistit, jake ma sance. Ted je na dva roky tady v Japonsku, ale pak je pry jeho jedinou touhou Praha.
Timto asi moje zazitky z Tokya konci. Sobotu dopoledne jsem stravila hledanim tak nepatrne veci, jako je tokyjske shinkanzenove nadrazi, a uz jsem se tesila, az budu doma. Hned po mem prijezdu na me cekal dalsi uzasny zazitek, ale o tom budu vypravet nekdy priste.
Zatim se mejte pekne a uzivejte si krasneho podzimu. Slunecne pocasi vam strasne zavidim. Tady je uz asi tri nedele permanentne zatazeno, leje jak z konve a je zima jak v psinci. Vsichni jsou navztekany, nadavaj a rikaj, ze takova kosa je hrozne neobvykla. Kdyby nebylo meho vyletu do Tokya, pravdepodobne bych se ted nachazela v hluboke depresi.
P. S.: Abych predesla zbytecnym dotazum. Vezte, ze vsechny moje zdejsi vztahy jsou na ciste spiritualni urovni, vcetne tech tokyjskych.