P°ßnφ sleΦny (Vrba), 3. 12.

= e-mail:sicakova@mze.cz=
=problem=
Chci jφt s n∞k²m do hosp∙dky v Praze, takovΘ malΘ randφΦko...
=submit=OdeÜli stesky...=
Nezadanφ kavalφ°i, zadejte se.

KulφÜek se hlßsφ 3 (Sv∞t je mal²), 3. 12.

Uz sem tady znova v Buenos Aires. Nez sem vodjel, tak tady se taky oslavolo 28/10. Bylo to pozvany na "vino de honor", kteri dela naze Velvyslanectvi. Nemame tady zadnou ceskou skupinu, ktera by to mohlo delat! V roku 1996 sem byl v Sao Paulo - Brazilie - a tam tu slavnost delal Cesky klub.
Tam ste taky potom slavili sametovou revoluce (tady 17/11/73 se vratyl Peron a byla ta zabijacka mesi stranaky).
Alianza pre kanditaty na presidentsky 1999 volby: pani Graciela Fernandez Meijide a pan Fernado De la Rua delaj poslednφ kecani (pristi nedele budou primarni volby a tam se rozhodne, kdo bude kanditat). Alianza je spolek mezi strany, kteri se programaticke dohodly a budou snazit politickou alternativu mino Peronisti.
Sem rad, ze sme se poznali. Vecere... tak tak. A trohu sme kecaly a to bylo dovopravdi fain. Ctyry dni v Praze je kratkej cas, ale lepsi nez nic. V patek 13/11 sem sel na vystavu Josefa Ladi a pak uz sem musel do hotela pripravovat se na cestu spet. Mali klucy tam taky byly a delalo me to velkou radost, ze nejaky mali pitliky jeste fandej broucky a jine Ladove kresby pro dety. Se me nepovedlo kontaktovat firmu Gallery - Soukroma organizace vystavi (Ctenari Gentleman: muzete me pomoct?).
Tady zaciname spolek a sme vybrali meno: Asociacion Cultural Josef Lada a 17/12 rady by sme podepsaly naze ustavy. Bude to spolek, aby tady v Argentinie byla trohu vic informace ohledne CR hlavne kulturalni spravy a trohu vzeobecne sdelani. Mam tady pratele, co by rady korrespondovali spanelsky. Napiste.

Japonsk² denφk 14 (Ze spoleΦnosti), 3. 12.

Vyhody venkova, aneb o navsteve svarneho Germana.
V dobe na konci zari, v ramci boje proti trudnomyslnosti, jsem napsala Gordonovi. Byl sedivy studeny den, uz asi 14 dni nepretrzite bezutesne lilo, sekvenator nesekvenoval, na gelu z elfo nebyly zadny prouzky a totalne me vytocila Mariko, i kdyz to chudak myslela urcite v dobrem. Gordonovi jsem napsala neco ve smyslu, jestli by mu nevadilo prijet me navstivit, ze se opravdu nutne potrebuju opet videt s nekym z Evropy a navrhla jsem termin kolem 10. 10., coz byl opet nejaky svatek.
Co byste mysleli... zadna odpoved.
Prezila jsem to. Pocasi se zahy umoudrilo (az do ted je nadherne slunecno - celej rijen byl co se pocasi tyce prekrasnej) a ja nejsem z tech, co by plakali nad rozlitym mlikem. A tusim 11. 10. mi dorazil moc krasny dopis, v kterym se mi Gordon hrozne omlouval, ze neodepsal, ale ze byl zrovna na nejaky konferenci a ze ho to strasne mrzi a ze samozrejme rad prijede, kdykoli budu chtit.
Jak je vam znamo, mela jsem uz celkem pestry program, a tak jsme se dohodli na terminu 1.-2. 11.
Gordon je pomerne vysokej Nemec s culikem a trosku holcici tvari (temhle typum by se melo zakazat nosit dlouhy vlasy), co ani moc jako Nemec nevypada, ani se moc jako Nemec nechova, on toho ani moc nenamluvi. Mezi nama, ani neni az tak uplne svarnej (Japonky by se mnou nesouhlasily). Za to vsak pise skvely dopisy, z kterych je naprosto zretelne poznat, jak je fajn a jak je inteligentni. Me zaujal hlavne z toho duvodu, ze momentalne sidli v Sendai, coz je pouhych 200 km od Sanriku, a tudiz jsem se mu po cely pobyt v Tokyu (2 dni) snazila natlouct do hlavy, ze bysme meli kamaradit, protoze se muzem celkem snadno vidat a vubec jsem nechapala, proc na me cuci tak nechapave stejne jako vsichni ostatni... po me navsteve Kyota uz je mi to dostatecne jasny... myslim, ze Gordonovi je to po navsteve Sanriku taky dostatecne jasny.
A tim se dostavam k prvni vyhode zivota na venkove. Lidi ve mestech jsou totiz v neustalym kontaktu s ostatnima lidma, a tak i kdyz by treba meli potrebu nekoho kontaktovat, nedelaj to. Anonymita mest je velmi negativni civilizacni jev. Myslim, ze tohle tema nemusim nijak rozpitvavat. Fundovany komentare muzete najit ve vsech psychologickych priruckach.
Ja, kdybych momentalne pobyvala v nejakym japonskym meste, pravdepodobne bych nikdy nenasla odvahu nutit Felixe, aby me pozval do Kyota, ani napsat Gordonovi, aby me prijel navstivit, ani snazit se prekonat antipatii vuci Indianovi (ne zrovna uspesne), ani bych asi nemela potrebu kamaradit s Ann, coz je jedna z nejfajnovejsich lidi, co znam.
Musim se priznat, ze po navratu z Kyota jsem mela z Gordonovy navstevy trochu strach. Absolutne jsem si nedovedla predstavit, co by ho jako asi tak mohlo na Sanriku zaujmout a vubec jsem si nebyla jista, jestli dokazu vymyslet aspon castecne zabavnej program, aby mi tu neumrel nudou. Do jeho prijezdu vsak zbyvaly pouhe tri dny, po ktere jsem byla absolutne vytizena, a tak jsem nemela moc prilezitost se timhle problemem trapit.
V sobotu rano jsem se stavela u Takahasu pujcit pro nej matraci, aby mel na cem spat, a pri te prilezitosti jsem byla pozvana na cajovy obrad, ktery mel byt predvaden v ramci jakehosi festivalu, ktery se mel konat v nedeli, o cemz jsem samozrejme opet nemela ani zdani, protoze Japy vubec nepovazujou za uzitecny informovat vas o necem zavcas.
Byl nejvyssi cas, abych odfrcela do Mizusawy. Vlak mel prijet v 10:40. Na nadrazi jsem zjistila, ze zadny takovy vlak pochopitelne neexistuje a opet jsem si nadavala do tupcu a starejch hus, co jsou tak naivni, ze si porad jeste myslej, ze nejakej muzskej muze neco zaridit bez problemu a vubec jsem nechapala, ze jsem si udany prijezd vlaku neoverila. Vlak prijel v 11:10 i s Gordonem, ktery byl cely nesvuj, ze to zvoral, a ja mu hned na uvitanou vynadala.
Celou cestu zpatky jsme placali o vsem moznym, staveli jsme se u me na obede (byl losos... mnam, mnam, mnam), pak na chvili v laborce domluvit se s Indianem na dalsi den, a pak jsme se pesky vydali k majaku, kde je to moc krasny. Ja jsem Gordona upozornovala na to, ze v Sanriku je jen priroda a ze si ma vzit poradny boty a ze nemuze pocitat s zadnou civilizaci a ze pujdem na vylet. Ovsem kdo nevidel, neuveri a tak byl mily Gordon v naprostym soku. Jednak protoze mistni pobrezi je nadherny. Okolni lesy se zbarvily do neskutecne pestry palety barev. Verte mi, ze nic podobnyho u nas nemame - asi hlavne diky planovitemu lesnimu hospodarstvi, kvuli kteremu byl puvodni smiseny les premenen v jehlicnaty ci vubec zadny. No a jednak jit se mnou na vylet neni az takova sranda. K majaku to je odhadem takovejch 5 km a mne porad jeste nedoslo, ze je listopad a ze mame tak kratky dny, a tak jsme zpatecni cestu absolvovali za mesicniho svitu, coz by se mohlo zdat uzasne romanticky, az na to, ze jsme porad padali do nejakejch louzi, pripadne jsme diskutovali na tema, kudy tak priblizne vede cesta, protoze jsme nic nevideli, ale moc dobre jsme vedeli, ze na jedny strane je kopec a na druhy strane sraz (Gordon se jednou malem skutalel). Velika legrace.
Dalsi den jsme meli sraz u Indianu a spolecne jsme se odebrali na cajovy obrad. Sanriku se ten den promenilo v zivotem tepouci trziste. V kulturaku byla vystava del mistnich umelcu, vystava vypestku mistnich zemedelcu a vsichni byli v radostny nalade, ze se neco deje a Gordon ziral a ja zirala a Indiani zirali a Ann zirala a nejvic vsichni zirali na nasi mezinarodni komunitu, protoze videt tolik cizokrajnych zvirat pohromade se mistnimu obyvatelstvu tak casto nepostesti.
Na cajovem obradu jsem neshledala nic tak zvlastniho, asi proto, ze to byla opet turisticka alternativa, tohoto ukonu, ktery Japonci pokladaji za skutecne umeni. Ale dost mozna, ze na tom neni nic zvlastniho ani normalne. Oni Japi casto shledavaj neco zvlastniho na absolutne obycejnejch vecech a naopak to, co my pokladame za neskutecne komplikovanou zalezitost, prechazeji s bravurou sobe vlastni.
Odpoledne jsem pak Gorda protahla po par mistech na mistnim pobrezi, coz se neobeslo bez prelejzani skal a dalsich narocnejch aktivit a vecer mi pomahal varit na mejdan, ktery jsem usporadala pro nasi mezinarodni komunitu, aby si taky trosku uzili nove tvare. Po cely mejdan jsme krome obdivovani gurmanskeho umeni nadavali na Japy, a ja pak ukazovala fotky z Kyota a vypravela par veselych historek.
V pondeli byl zas nejakej svatek, a tak jsme jeli do Kamaishi podivat se na nasi velkou sochu, ktera je mistni jedinou opravdovou turistickou atrakci. Ta socha je moc pekna, jmenuje se Daikannon a je to takovy moc hodny vteleni Budhy. Cestou si mohl muj host uzit jeste jednu nepredvidanou atrakci, a sice pozorovat me, jak dolejvam vodu do chladice - moje oblibena aktivita (ted uz mam auto opraveny - posledni dobou chlastal neunosne). Gordona jsem v poradku dopravila na nadrazi a mastila si to zpatky. Myslim, ze se mu navsteva u me moc libila a ja ted mam volnou ruku kdykoli prijet do Sendai, pripadne zajistenej doprovod, az si zas vymyslim nejakou pitomost, do ktery se mi nebude chtit samotny. Takze tato akce se po vsech strankach vydarila. Timto ovsem program nekoncil.
V 6 jsem se mela dostavit na koncert klasicke hudby, ktery se konal v kulturaku a o kterym jsem se dozvedela pochopitelne teprve predchozi vecer. Pozvaly nas (me a Indianku, Ann nemela cas, protoze musela jit na ryby) mistni spratelene manzelky. Konzert byl krasnej. Stridala se jedna penice s jednim pevcem a opravdu krasne peli.
Ja byla tou dobou uz patricne kozena, protoze tech aktivit za posledni dni bylo i na me premira a ono, kdyz najezdite pres 200 km v horskym terenu, moc neprida.
Ani konzertem to vsak neskoncilo. Byly jsme pozvany na caj k jedne mistni zene, ktera bydli v tradicnim japonskym dome a myslim, ze je to opravdova lidova umelkyne. Lidovych umelcu je tady v okoli veliky mnozstvi. Myslim, ze toto misto je pro lidove umelce jako stvoreny. Doufam, ze se mi postesti seznamit se s temito jiste neobycejnyma lidma (to my pripomina, ze bych se mela trosku vic venovat studiu japonstiny, sakra). Slova nestaci k tomu abych vam popsala, jak moc krasnej je jeji pribytek. Vsechno je tam umisteno s vybranym vkusem a v harmonii se svym okolim. Ne, nejsem to schopna popsat. Pak jsem jeste rozvezla par manzelek do jejich domovu. Odmitla dalsi pozvani na caj a konecne se mohla zritit do postele a trosku si odpocinout. Nicmene v noci bylo zas zemetreseni.
Doufam, ze z tohoto dopisu jsou vam zrejme i dalsi nepopiratelne kvality zivota na vesnici a myslim, ze mam obrovske stesti, ze jsem se setkala s tou lepsi strankou japonskeho zivotniho stylu, jak pravil Gordon. A taky uz zcela jasne vite "what makes my Japan experience more realistic". Ovsem myslim, ze nemalou zasluhu na tom ma I moje vstricna slovanska natura.
Irca