"Tak co?" °ekla Jana, kdy₧ ΦφÜnφk odeÜel.
     
      Mirka si dala sachra: m∙₧e to znamenat, ₧e oslavuje... nebo taky, ₧e se ut∞Üuje, pomyslela si. Ka₧d² signßl je vlastn∞ dvojznaΦn², to je na ₧ivot∞ to neuchopitelnΘ a nenφ divu, ₧e se v n∞m tak bezmocn∞ plßcßme; obzvlßÜ¥ Mirka. Dv∞ man₧elstvφ a zase sama ...M∞la bych u₧ nechat toho v∞ΦnΘho hßzenφ zßchrann²ch pßs∙.
     
      "No tak?" zopakovala netrp∞liv∞.
     
      "Faul," vzdychla Mirka.
     
      "Co ti zas vadφ na tomhle?!" (Je to naposledy, co jsem ti pomohla.)
     
      "V∙bec nic."
     
      "Tak tedy?!"
     
      "Je zadan²," usmßla se Mirka ho°ce.
     
      "Tak moment," zasyΦela Jana.
     
      Vypadß jako kobra, kdy₧ se zvedne p°ed ·tokem, napadlo Mirku; no bodej¥, Jana nenßvidφ, kdy₧ jφ n∞co nevyjde.
     
      "To bych o tom musela v∞d∞t," pokraΦovala kobra. "Toti₧ Karel by to musel v∞d∞t. To by si tu ₧enskou musel nabalit snad vΦera, jeÜt∞ p°edevΦφrem jsem s nφm mluvila, vychvaloval ho do nebe, solidnφ, poΦφtaΦov² odbornφk, voln², p°ece by mi to."
     
      "Nenφ to ₧enskß."
     
      "Co₧e?" za·p∞la Jana, "tak on je ...Je₧iÜmarja, ₧e m∞ to nenapadlo, kdy₧ mi Karel °ekl, ₧e nikoho nemß ...Kdo normßlnφ dnes nemß ₧enskou? Mß ji, i kdy₧ nechce, ₧enskß u₧ se postarß... Tak to je bomba... v∙bec na to nevypadß ...no °ekni, vypadß na to? Nemohla jsem to v∞d∞t, Karel to urΦit∞ taky nevφ, p°ece by... Mirko, tohle mi n∞jak nehraje. Jak jsi na to ...Jak se to projevilo...?!"
     
      "Neblßzni," p°eruÜila ji koneΦn∞ Mirka. Docela ji ta neΦekanß tirßda bavila, tahle varianta ji nenapadla, ale rozhodn∞ byla zßbavnß: "Tohle to nenφ."
     
      "Tak co m∞ tady.?!"
     
      "╪ekla jsem, ₧e to nenφ ₧enskß. Ne°ekla jsem, ₧e je to mu₧sk²."
     
      "St°ednφ rod, nebo jak?"
     
      "To u₧ znφ lφp."
     
      Mφrka zaryla vidliΦku do sachru s viditelnou rozkoÜφ: nem∞la Φasto p°φle₧itost pohrßvat si s p°φtelkynφ, kterß mß obvykle vrch: te∩ se to sna₧ila vychutnat.
     
      "╪ekneÜ mi u₧ koneΦn∞.?!"
     
      "Internet," hlesla Mirka suÜe. Dala si zßle₧et na kancelß°skΘ bezbarvosti toho prohlßÜenφ.
     
      "Nesmysl," °ekla Jana s ·levou, "p°ece mi nebudeÜ tvrdit, ₧e."
     
      "Nech si to vyprßv∞t," p°eruÜila ji Mirka, "vydr₧ a poslouchej. SeÜli jsme se u Buvola, jak plßnovßno. Dali jsme si dv∞ deci a m∞li takovΘ ty ·vodnφ °eΦi, kterΘ nic neznamenajφ co do obsahu, ale p°i kter²ch se pφdi, co se neznajφ, Φφhav∞ pozorujφ ...znßÜ to, prost∞ jsme se, jak jß °φkßm, oΦichßvali. Jen₧e ...n∞co mi od zaΦßtku nehrßlo. VφÜ, on jako poslouchal, jako slyÜel, co mu °φkßm, a p°itom, jako by byl ...jß ti nevφm, jak bych to °ekla ... byl jakoby za sklem, nebo co ...jakoby tady byl a nebyl souΦasn∞...Nedovedu to popsat, Jano, byl to zvlßÜtnφ pocit, jako bych sed∞la vedle n∞koho, kdo je tady, ale kdybych se ho dotkla, tak zjistφm, ₧e tam vlastn∞ nenφ, ₧e se dot²kßm vzduchu ...Jß vφm, ₧e ti to p°ipadß blßznivΘ, mn∞ taky, ale jß ti prost∞ popisuji svΘ pocity, a ty p°edevÜφm p°ekvapily m∞ ...prßv∞ proto, ₧e byly tak absolutn∞ nedefinovatelnΘ, rozumφÜ? Ten Φlov∞k tu byl a p°itom tu nebyl ...M∞l skelnΘ oΦi loutky, vypadalo to, jakoby za sebe poslal na to rande homunkula a sßm byl n∞kde ·pln∞ jinde nebo co...nedovedu ti to popsat, ale byl to hrozn∞ divn² pocit... Nedφvej se tak na m∞!"
     
      "DivφÜ se? Po tom, co mi tu vyklßdßÜ? Chodφ mi mrßz po zßdech."
     
      "Ze mn∞?"
     
      Jana zavrt∞la hlavou.
     
      "Tak z Φeho?"
     
      "Ze sv∞ta. Uv∞domujeÜ si, co mi tu povφdßÜ?! Uv∞domujeÜ si, ₧e u₧ je to tady?!"
     
      "Co?"
     
      Jana byla najednou bledß:
     
      "P°estßvßme existovat. Neexistujeme, existujeme jenom p°es mΘdia ... rozumφÜ? Realita se vytrßcφ ...plφ₧iv∞ se vytrßcφ a my to netuÜφme ...netuÜφme, ₧e se z nßs stßvajφ stφny ...ty maÜiny nßs vcucly a my to nevφme... jeÜt∞ nic nechßpeme... uv∞domujeÜ si, co to znamenß?!"
     
      "Jano ..." °ekla najednou Mirka s pohledem Φlov∞ka, kterΘho jakΘkoli teorie Ü¥astn∞ mφjejφ, "musφm ti n∞co °φct: jß jsem se do n∞ho zamilovala."
     
      "Skv∞lΘ," °ekla Jana bezbarv∞; v myÜlenkßch byla jeÜt∞ po°ßd kdesi jinde, kde ka₧d² dalÜφ krok znamenal neznßmΘ nebezpeΦφ.
     
      "Jen₧e je to tak, jak to °φkßm, nevnφmß m∞! Nem∙₧u do n∞ho proniknout, probourat se mu do v∞domφ! Je to ztracenΘ!"
     
      Jana mlΦela. Vypadalo to, ₧e myslφ na budoucnost a jejφ v²raz p°ipomφnal vyplaÜenou myÜ, kterß zoufale hledß ·nikovou cestu. Ale po chvφli se usmßla jako Φlov∞k, kter² se smφ°il s osudem: "Nenφ."
     
      "Je. Nem∙₧u se s nφm doopravdy seznßmit! Nem∙₧u."
     
      "M∙₧eÜ."
     
      "Jak?!"
     
      "P°es poΦφtaΦ," °ekla Jana rezignovan∞. "P°ij∩ ke mn∞. NapφÜeÜ mu mail... Jen tak pro n∞ho ob₧ivneÜ a budeÜ skuteΦnß..."
     
      M∞la divn² v²raz, jak se tak dφvala oknem na skuteΦn² strom, skuteΦnΘho ptßka na v∞tvi, kter² zpφval tak zu°iv∞, jakoby cht∞l zachrßnit sv∞t.

NataÜa Tanskß

NataÜa Tßnskß je novinß°ka a spisovatelka, autorka °ady rozhlasov²ch, divadelnφch a televiznφch her a takΘ knih pro d∞ti i dosp∞lΘ Φtenß°e. PφÜe Φesky i slovensky. Z romßn∙ jsou nejznßm∞jÜφ "Vyznßte sa v tlaΦenici", "Postskriptß" a "Mu₧sko-₧ensk² slovnφk", jejφ nejslavn∞jÜφ hra "Hodina angliΦtiny" byla uvedena na divadle, v televizi i v rozhlase a vysφlala se v mnoha zemφch. Z d∞tstvφ si zajistΘ vÜichni vzpomφnßme na milou knφ₧ku "Mama, urob inΘ ticho".