Äijeme, myslφme, komunikujeme, ale rozumφme si? Rozumφme alespo≥ sami sob∞?

      Vztah jazyka a myÜlenφ nenφ nic novΘho - stal se idolem strukturalismu, v∞deckΘ lingvistickΘ teorie obdobφ mezi dv∞ma sv∞tov²mi vßlkami. Ani dnes se nikdo nem∙₧e pova₧ovat za intelektußla bez znalosti jmΘna Ferdinanda De Saussurea. Je-li vÜak struktura jazyka kostrou pro myÜlenφ, jak tvrdil on a jeho nßsledovnφci, jak asi probφhajφ myÜlenkovΘ pochody v hlavßch hluchon∞m²ch? My zdravφ mßme pro n∞ jen pocit lφtosti a soucitu - nejsme vÜak na tom h∙°e, v zajetφ jazyka, toho dvojseΦnΘho, proto₧e nejdokonalejÜφho a nejnebezpeΦn∞jÜφho nßstroje Φlov∞ka?
     
      Dφt∞ uΦφcφ se mluvit je podle psycholog∙ nejvytφ₧en∞jÜφ duÜevnφ pracovnφk na sv∞t∞, jedin²m jeho Üt∞stφm je, ₧e to nevφ. Ono vÜak takΘ nevφ, ₧e zßrove≥ s aktivnφm ovlßdnutφm nßstroje intelektu upadß rovn∞₧ definitivn∞ do kontextovΘ pasti svΘ kultury, v naÜem p°φpad∞ - termφnem Paula Johnsona - evropskΘ liberßlnφ judaisticko-k°es¥anskΘ civilizace. Tφm, ₧e generaΦn∞ p°edßvßme jazyk, vnucujeme naÜim potomk∙m prefabrikßty stavebnice myÜlenφ, nebo¥ jazyk je, jak to krßsn∞ nazval Pavel Vilikovsk², "instantnφm v∞domφm v prßÜku". Mßm na mysli nikoliv konkrΘtnφ jazyk nßrodnφ Φi etnick², ale jak²si civilizaΦnφ "nadjazyk" odvφjejφcφ se od ╪ek∙ a jejich filozofie, proto₧e prßv∞ jejφ pojmy jsou nepopirateln∞ zßkladem evropskΘho zp∙sobu myÜlenφ, podobn∞ jako °eckß kultura je zßkladem evropskΘho um∞nφ.
     
      To je snad jeden z d∙vod∙, proΦ tak Üpatn∞ rozumφme jin²m kulturßm, proΦ se evropsky vychovan² Φlov∞k, po mΘm soudu, nikdy nestane ÜpiΦkov²m jogφnem Φi buddhistick²m mnichem. Nemßme Üanci proniknout do "jejich" myÜlenkovΘ struktury, proto₧e ani s ovlßdnutφm p°φsluÜnΘho jazyka nep°evezmeme systΘm jeho kulturnφch a spoleΦensk²ch konotacφ, tedy vedlejÜφch v²znam∙ dru₧φcφch se k tomu prvoplßnovΘmu na zßklad∞ mimojazykov²ch asociacφ. P°edstavme si jak²koliv zßkladnφ abstraktnφ pojem (lßska, vφra, dobro ap.), s nφm₧ b∞₧n∞ operujeme, jako mno₧inu vÜech v²znam∙, je₧ si v∞dom∞ nebo nev∞dom∞ s nφm spojujeme, bez mo₧nosti definice. A nynφ si p°edstavme t°eba Inda s jeho vlastnφ mno₧inou v²znam∙ tΘho₧ slova. VφcemΘn∞ objemn² pr∙nik, kter² tyto mno₧iny vytvo°φ, p°edstavuje to, v Φem se shodneme, zbytek, jen₧ z∙stal vn∞, je prostor, v n∞m₧ se mφjφme. Tady je ta propast - vzestupn∞ vypoΦteno - individußlnφ, nßrodn∞ jazykovß a₧ civilizaΦnφ. A to jsme teprve na ·rovni slova!
     
      TΘto skuteΦnosti, toti₧ ₧e ₧ijeme v zajetφ pojm∙, si byl dob°e v∞dom Martin Heidegger. P°iΦφtal jφ bezv²chodnost soudobΘ evropskΘ filozofie. VÜe ji₧ bylo °eΦeno, toΦφme se v kruhu a jedinß cesta dßl je " zp∞t p°ed ╪eky". Jsme toho vÜak v∙bec schopni? A zde jsme op∞t u problΘmu jazyka.
     
      Fascinace slovem se datuje odedßvna, myslφm fascinace ve smyslu, jak se jφ muΦil FrantiÜek Halas. "Slovo - co m∙₧e, co zm∙₧e?" NaÜe stoletφ Ülo pak nad rßmec slova a zplodilo sΘmiologii a texty na hranici sd∞lnosti. Podstatou vÜak je, ₧e jazyk je binßrnφ zßle₧itost - podobn∞ jako poΦφtaΦov² k≤d, zaklet² do nul a jedniΦek, operuje pouze s dvojicemi opaΦn²ch p≤l∙, je "extrΘmistick²". A Φlov∞k vyu₧φvajφcφ pro svΘ v∞domΘ myÜlenkovΘ pochody jen 10 % svΘ mozkovΘ kapacity nenφ schopen myslet analogov∞ prßv∞ proto, ₧e jeho v∞domΘ myÜlenφ je zcela ovlßdnuto myÜlenkovou konstrukcφ na bßzi jazyka. Jen mimo v∞domφ, v nadv∞domφ, existuje Üance na vyman∞nφ se z binßrnφho diktßtu. Jacques BergiΘr ve svΘm dφle" Jitro kouzelnφk∙" dokonce tvrdφ, ₧e veÜkerΘ d∙le₧itΘ objevy, nap°. Einsteinova teorie relativity, jsou v²sledkem "osvφcenφ" - mimod∞ΦnΘho zapojenφ mozkov²ch struktur, kterΘ svou v∙lφ neovlßdßme. Zatφm.
     
      Co tedy zatφm m∙₧eme? M∙₧eme si tuto, naÜe obzory ve v²bojφch ducha svazujφcφ, skuteΦnost uv∞domit. To znamenß nepropadat ₧ßdn²m definitivnφm pravdßm (podle hesla: "╚lov∞k mß jφt za tφm, kdo hledß pravdu, ale velice rychle prchat od toho, kdo se domnφvß, ₧e ji naÜel.") a brßnit se generalizaci, je₧ je logick²m vy·st∞nφm binarity. Je to obtφ₧nΘ, ne-li nemo₧nΘ, proto₧e jazyk, a tφm i myÜlenφ, stojφ na pojmech, a ty jsou samy v²sledkem generalizacφ. Abychom v∙bec byli schopni formulovat myÜlenky a pocity a komunikovat, musφme zjednoduÜovat mnohoznaΦnou realitu na zobec≥ujφcφ pojmy, p°iΦem₧ takov²m pojmem je ka₧dΘ plnov²znamovΘ slovo, v tom je genialita a zßrove≥ nebezpeΦφ jazyka.
     
      Princip generalizace napomßhß vzniku vÜech lidsk²ch p°edsudk∙, nesnßÜenlivosti a fanatismu, podporuje zhoubnΘ teorie t°φdnosti, nacionalismu a kolektivnφ viny. V∞domi si t∞chto skuteΦnostφ, m∞li bychom vß₧it svß slova, zvlßÜt∞ pak svΘ hodnotφcφ soudy. Na druhΘ stran∞, nechceme-li propadnout pocitu relativnosti vÜeho, kter² paralyzuje jakoukoliv duÜevnφ Φinnost, musφme se samoz°ejm∞ n∞Φeho zachytit, vytvo°it si svΘ pojmy, svß hodnotovß m∞°φtka ap. D∙le₧itΘ vÜak je na nich neustrnout, b²t otev°en² nov²m informacφm a stßle pochybovat, o sob∞ i svΘm okolφ. TotΘ₧ pak p°ßt ostatnφm. Tak vznikß tolerance, princip, jen₧ mß snad Üanci odvrßtit zkßzu.
     
      Lidskß myÜlenka je obrovskß sφla. A jazyk p°es svou v²Üe uvedenou omezenost je jejφm nositelem. Je t°eba to v∞d∞t. Aby se nestal ani modlou, ani nebyl nihilisticky zatracovßn pro svou bezmocnost. Aby slou₧il jako bo₧φ nßstroj dan² lidstvu k dorozum∞nφ, nikoliv jako nebezpeΦnß zbra≥.
     
     

Lenka Reichovß