Volala milenka mΘho mu₧e.

      "Je v nemocnici," sd∞lila jsem jφ to, co u₧ urΦit∞ v∞d∞la. SrdeΦnφ zßchvat dostal, kdy₧ byl zrovna u nφ.

      "Jß vφm," nepopφrala to. "Pot°ebovala bych mluvit s vßmi. Nemohly bychom se sejφt?"

      Spolkla jsem to "nemohly" a zeptala jsem se: "ProΦ?"

      "Nerada bych o tom mluvila v telefonu."

      "Kdy?" zeptala jsem se ·seΦn∞, abych zvlßdla hlas.

      "Co nejd°φv. Vlastn∞ te∩ hned."

      Pokusila jsem se b²t p°φjemnß: "Tak p°ije∩te sem."

      "To ne," ohledupln∞ odmφtla. "PoΦkala bych na vßs v kavßrn∞. V Ganysu."

      Ani se nezeptala, jestli se mi to hodφ. "Hm... Jak vßs poznßm?"

      Za t∞ch patnßct let, po kterΘ byla milenkou mΘho mu₧e, jsem ji nikdy nevid∞la. Znala jsem ji jen podle hlasu. Taky podle pφsma. Kdy₧ mu p°ichßzely dopisy, v∞d∞la jsem, ₧e se hßdajφ a rozchßzejφ. M∙j mu₧ si st∞₧oval na p°epracovanost a Üpatn∞ spal. Kdy₧ p°ichßzely pohledy, na kter²ch byly reprodukce obraz∙ nebo fotografie zvφ°at a pod nezßvadn²m vtipn²m textem n∞jakΘ nesrozumitelnΘ klikyhßky, z°ejm∞ n∞jakΘ symboly, bylo mi jasnΘ, ₧e se zase dali dohromady a ₧e s nφ zase spφ.

      M∙j mu₧ ale tvrdil, ₧e s nφ nic nemß. Äe je Φerstvß absolventka fakulty a pot°ebuje, aby jφ pomohl jako tlumoΦnφk zkuÜen² v oboru. Jen₧e podle hlasu a chovßnφ mi nep°ipadalo, ₧e by pot°ebovala pomoct. M∞la hlas bodrΘ a dob°e ₧ivenΘ malom∞stskΘ holky, kterß p°esn∞ vφ, co chce, a n∞jak²mi ohledy a pochybnostmi se nezdr₧uje.

      Jednou jsem z automatu volala dom∙ a napojila jsem se na telefonick² rozhovor. Hlas mΘho mu₧e jednoznaΦn∞ tokal a v jejφm hlase se oz²valo n∞₧nΘ laÜkovßnφ. Ale kdy₧ si zaΦali vyklßdat, jak se ty dny, kdy nejsou spolu, vleΦou a ₧e do pßtku tu touhu u₧ neunesou, zav∞sila jsem.

      Pov∞d∞la jsem mu o vyslechnutΘm rozhovoru. UjiÜ¥oval m∞, ₧e nic takovΘho ne°φkal, a opakoval, ₧e s tou dφvkou nic nemß. Byla jsem mu vd∞Φnß, ₧e mi l₧e. Kdyby se p°iznal, musela bych n∞co podniknout. Nev∞d∞la jsem co. Odejφt? Odejφt od n∞ho jsem nemohla. Po°ßd jsem byla do n∞ho zamilovanß.

      Seznßmili jsme se p°ed Φty°iceti lety na plovßrn∞. Zrovna promoval a jako uv∞dom∞lΘho a nad∞jnΘho budoucφho v∞dce ho prßv∞ posφlali do Moskvy na aspiranturu. Moje lßska vypadala beznad∞jn∞: skoro ka₧d², kdo jel tehdy studovat do Ruska, se tam o₧enil!

      Jß jsem se kv∙li svΘmu bur₧oazn∞-₧idovskΘmu p∙vodu na vysokou nedostala. V malΘ tovßrn∞ jsem navφjela tlustΘ drßty na obrovskΘ cφvky. Jen po veΦerech jsem ud∞lala maturitu. Kdy₧ se pak, skuteΦn∞ s man₧elkou, dcerou ruskΘho generßla, vrßtil z Moskvy, byla jsem v druhΘm roΦnφku. Nakonec mi jako d∞lnici s maturitou dali doporuΦenφ s tφm, ₧e s diplomem se vrßtφm do tovßrny.

      Jeho ₧ena pracovala v Akademii v∞d, jß po promoci nastoupila do konstrukΦnφ kancelß°e, ale po°ßd jsem ho milovala. On tvrdil, ₧e m∞ taky nikdy nep°estal milovat. Äe ke svatb∞ ho p°inutili, kdy₧ je tatφΦek generßl jednou p°istihl. Kdyby se neo₧enil, nedostal by doktorßt.

      Koncem Üedesßt²ch let jsem se stala vedoucφ laborato°e a on mi °ekl, ₧e se zrovna rozvßdφ. A₧ dodateΦn∞ jsem si uv∞domila, ₧e v tΘ dob∞ u₧ mu dcera ruskΘho generßla mo₧nß i p°ekß₧ela. Äe mu spφÜ p°ichßzel vhod i m∙j p∙vod. Dokonce i to, ₧e tßta zahynul v koncentrßku a maminka pak jenom po nocφch a na cizφ jmΘno po lΘta p°eklßdala, se mu zaΦalo hodit. Zeptal se, jestli si ho chci vzφt. Samoz°ejm∞, ₧e jsem cht∞la.

      Kdy₧ se nßm narodila dcera, byla jsem Ü¥astnß. Jen kdyby mi znßmφ a p°ßtele pohotov∞ nedonßÜeli, s k²m mi kdy zah²bß. V∞d∞la jsem, ₧e je to pravda, ale vd∞Φn∞ jsem poslouchala jeho ujiÜ¥ovßnφ, ₧e rßd mß jen mne. Stφhal tehdy spoustu v∞cφ: p°ednßÜel, °eΦnil na sch∙zφch, publikoval, °φdil stranick² v²bor, m∞l vyhlφdky stßt se rektorem nebo i vlßdnφm Φinitelem.V sedmdesßtΘm p°iÜel o vÜe. VΦetn∞ vyhlφdek i milenek. "Te∩ m∞ opustφÜ i ty," dφval se na m∞ zoufale.

      "Naopak," smßla jsem se. Pak jsem mu p°ipomn∞la, ₧e v naÜφ rodin∞ nikdo nikoho nikdy neopustil. I maminka Üla s tßtou do koncentrßku. P°esto₧e nemusela, podle norimbersk²ch zßkon∙ byla Äidovka jen nap∙l.

      Kdy₧ jsem na kßdrovce odmφtla se s nφm rozvΘst i nabφzenou funkci nßm∞stkyn∞ a dobr² plat, musela jsem zp∞t do provozu navφjet cφvky.

      Man₧el sice nesm∞l ani uΦit, ani p°ednßÜet, ani publikovat, ale sm∞l tlumoΦit. RuÜtina se mu zase hodila. Byla to docela legrace, kdy₧ se na v∞deck²ch konferencφch a kongresech setkßval se sv²mi b²val²mi zahraniΦnφmi kolegy jako tlumoΦnφk a oni se na n∞ho ze zvyku obraceli, jako kdyby byl po°ßd jeÜt∞ v∞dec. Postupn∞ zaΦal mφt zase penφze a ·sp∞ch u ₧ensk²ch. Na jednΘ ze sv²ch slu₧ebnφch cest se seznßmil i se svou souΦasnou milenkou. Byla o dvacet let mladÜφ ne₧ jß a o dvacet p∞t ne₧ man₧el. Nevφm, j estli si ho cht∞la hned vzφt, ale kdy₧ p°iÜla do jinΘho stavu, na doporuΦenφ mΘho mu₧e si vzala n∞jakΘho vynikajφcφho Üachistu. Jen₧e ten hrßl Üachy a necht∞l hlφdat dφt∞, kdy₧ ona zrovna pot°ebovala jet na reportß₧. Mo₧nß m∞l stejnΘ podez°enφ jako jß. Äe to dφt∞ mß s m²m mu₧em.

      Kdy₧ se rozvedla, jejφ mu₧ platil alimenty, ale pravideln∞ jφ pomßhal i m∙j mu₧. Z ohledu ke m∞ to ovÜem zapφral. A nikdy m∞ s nφ neseznßmil. "Jak vßs poznßm?" zeptala jsem se znovu.

      "Zamßvßm na vßs," slφbila. Ona m∞ z°ejm∞ znala.

      Napadlo mne, ₧e bych m∞la zavolat do nemocnice. Man₧el se u₧ cφtil pom∞rn∞ dob°e, ale p°esto jsem tam volala i n∞kolikrßt denn∞. Sest°iΦky mi v₧dycky ochotn∞ odpovφdaly. Po vÜech t∞ch brazilsk²ch kßvßch, Üv²carsk²ch bonboniΘrßch a francouzsk²ch kosmetick²ch kompletech slibovaly, ₧e kdyby n∞co, zavolajφ i ony.

      "MßÜ v∙bec n∞jakΘ penφze?" zajφmal se man₧el. Uhodl, ₧e se mu dokto°i a sestry nev∞nujφ jen tak.

      "Ale jo. Nem∞j starosti," p°esv∞dΦovala jsem ho vesele, jak je to v nemocnicφch zvykem. "Pen∞z mßm dost," lhala jsem, i kdy₧ jsem se u₧ straÜn∞ zadlu₧ila.

      "Prodej tu v∞₧. Nebo i poΦφtaΦ. U₧ ho pot°ebovat nebudu," dodal pesimisticky.

      "Ale prosφm t∞... Naopak. A₧ se vrßtφÜ, koneΦn∞ napφÜeÜ tu knihu," protestovala jsem, i kdy₧ mo₧nost prodat v∞₧ a opravdu drah² poΦφtaΦ mi dodala na optimismu. Mohla bych zaplatit dluhy a na n∞jakou dobu mu zajistit i p°φsun lΘk∙, kterΘ nehradφ pojiÜ¥ovna.

      Podφval se na m∞ tenkrßt laskav∞ a vd∞Φn∞ se usmßl.

      Zvedla jsem sluchßtko. Telefon byl hluch². Zkusila jsem to jeÜt∞ n∞kolikrßt. Nic. Porucha. Anebo milenka mΘho mu₧e Üpatn∞ zav∞sila. P°ed odchodem jsem to zkusila znovu, ale bezv²sledn∞.

      Zazvonila jsem u sousedky. Slφbila, ₧e jen co dopeΦe, zavolß na poruchy.

      RozpaΦit∞ jsem se rozhlφ₧ela po kavßrn∞. Pak se od stolu u okna pozvedla docela hezkß tmavovlßska a zamßvala.

      Chvφli jsme se vzßjemn∞ prohlφ₧ely. Najednou jsme nev∞d∞ly, co te∩. Podat si ruce a °φct: "T∞Üφ m∞"?

      "Nebudu vßs dlouho zdr₧ovat," °ekla hned. "Jenom jsem vßm cht∞la °φct, ₧e vßÜ man₧el se cht∞l ke mn∞ nast∞hovat," podφvala se tßzav∞.

      Vyrazilo mi to dech. P°inutila jsem se, abych se ovlßdla a reßln∞ uva₧ovala. Dob°e. Aspo≥ se nebudu muset starat o nemocnΘho chlapa. Ale najednou m∞ p°epadla Üφlenß ·zkost. A strach. "To je vÜechno?" cht∞la jsem v∞d∞t.

      "Ne. JeÜt∞ jsem vßm cht∞la °φct, ₧e o vaÜeho mu₧e u₧ dßvno nestojφm," prohodila a₧ vyz²vav∞.

      "To chßpu. Je star² a nemocn². V₧dy¥ ani p°esn∞ nevφte, Φφ je to syn."

      "Vφm. M∙j," pohlΘdla na m∞ shovφvav∞. Jako na senilnφ sta°enku, kterß u₧ dßvno zapomn∞la, jak to v ₧ivot∞ chodφ.

      "Jen₧e vßÜ syn u₧ je velk² a m∙j mu₧ pro vßs bude jenom zbyteΦnß p°φt∞₧."

      "Jste chßpavß," pochvßlila m∞. "To uznßval i vßÜ mu₧."

      "Ale to vÜechno jste mi mohla klidn∞ °φct do telefonu," zvedla jsem se.

      "PoΦkejte!" chytla m∞ za ruku, a₧ m∞ jejφ prudkß reakce p°ekvapila. "ProΦ jste mu vsugerovala, ₧e m∙j syn je jeho?"

      "Nevsugerovala jsem mu to. Jen jednou jsem se mu o tΘ mo₧nosti zmφnila."

      "Kdy₧ u₧ tvrdφte, ₧e mß se mnou syna, tak by m∙j kluk m∞l po vaÜem mu₧i d∞dit, nebo snad ne?" °ekla nalΘhav∞.

      "Na to se zeptejte mΘho mu₧e. A₧ se uzdravφ," poradila jsem jφ. Stßhlo se mi hrdlo. Nev∞d∞la jsem, koho te∩ lituju vφc sebe nebo svΘho mu₧e. "P°esto nevφm, proΦ tu spolu ztrßcφme Φas," °ekla jsem tiÜe.

      "Jß ten Φas nepova₧uju za ztracen²," usmßla se spokojen∞. "PoΦkejte jeÜt∞ p∞t minut."

      "ProΦ?"

      "Uvidφte mΘho syna."

      "Nejsem na n∞j zv∞davß."

      "Ale jste," ujistila m∞. "Koukejte se, tamhle je," ukßzala na asi ΦtrnßctiletΘho kluka. Zrovna si povφdal s n∞jak²m chlßpkem. Chlap m∞l fousy, pleÜ a kulatφcφ se b°icho. "A ten fousat² sympa¥ßk je m∙j p°φtel," pochlubila se.

      "N∞jak tomu nerozumφm...," zaΦala jsem a zmlkla. K naÜemu stolu p°iÜel chlapec. SluÜn∞ m∞ pozdravil a podal matce svazek klφΦ∙.

      Odd∞lila od svazku t°i klφΦe a podala mi je: "Ty jsou od vaÜeho bytu. U₧ je nepot°ebuju."

      Vzala jsem si klφΦe, ze zvyku jsem se rozlouΦila a rychle jsem odeÜla.

      Zazvonila jsem u sousedky.

      "Jo, telefon u₧ mßte v po°ßdku," °ekla. "Byl tam u vßs opravß°."

      "U m∞? Jak se tam dostal?" Myslela jsem si, ₧e si to sousedka popletla.

      "╪φkal, ₧e jste jim dala klφΦe! M∞l s sebou takovΘho kluΦinu. Je₧iÜikriste, snad to nebyli zlod∞ji!" zd∞sila se. Pak si uv∞domila: "Ba ne... P°ece m∞li ty klφΦe, odemkli i ten bezpeΦnostnφ zßmek... ╪φkal, ₧e te∩ u₧ to bude v po°ßdku..."

      Vrhla jsem se do svΘho bytu. Nevid∞la jsem ₧ßdnΘ stopy po vloupßnφ. Jen v∞ci vypadaly n∞jak jinak. Jako by s nimi n∞kdo pohnul.

      Vtom jsem si vÜimla, ₧e stolek u okna je prßzdn². Zmizela v∞₧. èla jsem ke sk°φni, kterou nßm na zakßzku vyrobil znßm² truhlß°. Lehce jsem vysunula Üuplφk na mal²ch koleΦkßch. Tiskßrna v n∞m nebyla. DalÜφ Üuplφk, do kterΘho uklßdal mu₧ poΦφtaΦ... Byl prßzdn².

      Otevφrala jsem jednu po druhΘ sk°φn∞. Zmizela cedΘΦka, kazety a dokonce i vÜechny kabely. NenaÜla jsem ani nov², drah² fo¥ßk, kter² jsem mu dala k sedmdesßtinßm.

      Pochopila jsem: Milenka mΘho mu₧e m∞ odlßkala do kavßrny, aby zatφm odnesli vÜechno, co m∞lo n∞jakou cenu. Musφm zavolat policajt∙m!

      Jenom₧e, co jim °eknu? Co kdy₧ to ud∞lali na jeho p°ßnφ?

      Musφm okam₧it∞ do nemocnice. Musφm se ho na to zeptat. N∞jak opatrn∞. Aby ho to nerozΦφlilo. Aby se mu nep°itφ₧ilo...

      Vtom zazvonil telefon. "KoneΦn∞ jsem se k vßm dovolala," °φkal mi rozruÜen∞ dφvΦφ hlas. Byla to sest°iΦka z nemocnice. "Nebo to u₧ vφte?" zeptala se s nad∞jφ.

      "Ne. Co?" podlomila se mi kolena.

      "VßÜ man₧el p°ed n∞kolika hodinami um°el. Rßno sem volala n∞jakß panφ... Snad vaÜe dcera. ╪ekla, ₧e vßm to vy°φdφ. Ale i tak jsem vßm cht∞la zavolat, jenom₧e u vßs bylo nap°ed dlouho obsazeno a pak to nikdo nebral, tak jsem..."

      Svezla jsem se na zem. Tup∞ jsem zφrala na prßzdnΘ police a sk°φn∞. Vedle mΘho ucha se houpalo sluchßtko, ve kterΘm trp∞liv∞ n∞co vysv∞tloval cizφ dφvΦφ hlas.

      7 0742