Bed°ich Ludvφk se narodil 16. kv∞tna 1953 v èumperku. Spisovatel, dramaturg, pφsniΦkß°, re₧isΘr a scΘnßrista vystudoval st°ednφ ₧elezniΦnφ pr∙myslovou Ükolu, potΘ absolvoval vojensk² v²cvik a po jeho zdßrnΘm ukonΦenφ i katedru scenßristiky a dramaturgie na FAMU. S totalitou kolaboroval v koteln∞, nynφ dramaturgem v ╚eskΘ televizi.

      Je autorem knihy "Pohßdky pro otce a pro matky" z nakladatelstvφ Volvox Globator.

      Bylo nebylo, stalo se nestalo, zkrßtka jednoho dne, kdy₧ se sta°φ man₧elΘ SvitßΦkovi vraceli ze svΘ pravidelnΘ zdravotnφ prochßzky, zah°m∞ly za jejich zßdy motory.

      StarouÜci se otoΦili a s ·₧asem zφrali, jak se nad sochou, stojφcφ uprost°ed m∞stskΘho parku, vznßÜφ ocelovΘ lano.

      Chodili kolem tΘ sochy cel² sv∙j ₧ivot, ani₧ si jφ kdy po°ßdn∞ vÜimli. Vlastn∞ ani netuÜili, koho zpodob≥uje. Pat°ila vÜak k jejich domu, ulici, dßvn²m cestßm z prßce a do prßce, k jejich parku, prochßzkßm, k m∞stu, zkrßtka k jejich vesmφru.

      Snad proto se jim p°i pohledu na lano autoje°ßbu, kterΘ se zachytilo pod krkem postavy v ₧ivotnφ velikosti, sev°elo srdce. Zpovzdßlφ sledovali, jak se socha odlepila od kamennΘho soklu, nehluΦn∞ prolΘtla vzduchem a s temn²m zadun∞nφm padla na dno plechovΘ korby p°istavenΘho nßkla∩ßku.

      Trvalo to sotva pßr minut. Nikdo si toho nevÜiml.

      Pak motory utichly a do ticha parku z∙stal trΦet prßzdn², opuÜt∞n², hranat², tak metr a p∙l vysok², ₧ulov² podstavec. Byl to pan SvitßΦek, kdo k n∞mu popoÜel blφ₧. Panφ z∙stala stßt opodßl a s jist²m p°ekvapenφm sledovala svΘho mu₧e.

      "Copak tam hledßÜ, FrantiÜku?" cht∞la v∞d∞t.

      Nikdy o sochu neprojevil sebemenÜφ zßjem a te∩ vypadal, jako by ho nic tak nezajφmalo jako prßzdn² podstavec. "Ale nic...", zabruΦel jejφ man₧el a vracel se zp∞t.

      Jakmile vÜak vyjeli do pßtΘho patra otluΦenΘho panelßku a dorazili dom∙, vrhl se pan SvitßΦek k oknu. "Podφvej, podφvej jak to vypadß," hudroval a shlφ₧el dol∙ do parku na uprßzdn∞nΘ mφsto po soÜe, kterΘ nikdy p°ed tφm nev∞noval sebemenÜφ pozornost. Nepatrn² kvßd°φk se ztrßcel v mo°i zelen∞.

      "Hotovß Φernß dφra. Dφra do nesmrtelnosti."

      "Kde?" cht∞la v∞d∞t ₧ena.

      "Co kde? P°ece tady, dole..."

      "Vidφm ten sokl, ₧ßdnou dφru."

      "Jak to, ₧e ne? Ka₧dß socha je p°ece pokus o nesmrtelnost! A kdy₧ ji sundali, z∙stala tam po nφ dφra. Copak to nevidφÜ?"

      "Ale prosφm t∞, FrantiÜku, ty jsi mi takov² mudrlant. Zφtra sokl odvezou a bude po dφ°e," mßvla ruku panφ SvitßΦkovß a Üla p°ipravovat veΦe°i.

      Od toho dne pan SvitßΦek Üpatn∞ spal. Noc co noc ho to tßhlo k oknu. Znovu a znovu zφral z pßtΘho patra svΘho bytu do parku, kde pod korunami strom∙ trΦel proti nebi m∞sφcem ozß°en² opuÜt∞n² podstavec jako varovn² prst. Dny plynuly a slova panφ SvitßΦkovΘ se ne a ne naplnit. Kvßdr nikdo neodvß₧el. Stßle tam Φn∞l jako gesto, jako v²zva a starΘho mu₧e vyvßd∞l z mφry. Po t²dnu sou₧enφ to u₧ pan SvitßΦek nevydr₧el. Uprost°ed noci se tiÜe vyplφ₧il z man₧elskΘho lo₧e, popadl psa a pod zßminkou venΦenφ vyrazil k soklu.

      RadniΦnφ hodiny odbφjely p∙lnoc a star² pßn stanul uprost°ed noci proti kamennΘmu soklu trΦφcφmu ze zem∞ a sm∞°ujφcφmu k nebi. Trvalo hodnou chvφli, ne₧ si dodal odvahy, upustil vodφtko psa a v namodralΘm svitu m∞sφce se vyÜplhal na uprßzdn∞n² ₧ulov² podstavec.

      Potom tam na dlouhΘ minuty znehybn∞l. Zapl≥oval dφru nesmrtelnosti. Jako socha byl nesmrteln².

      O₧il teprve tehdy, kdy₧ k n∞mu p°ib∞hl jeho pes a zaΦal se teskn²m vytφm do₧adovat pozornosti.

      Tu ho pan SvitßΦek, vytr₧en² z pro₧itku nesmrtelnosti, tak dlouho odhßn∞l divok²m mßvßnφm rukou, a₧ se pes rozÜt∞kal.

      A tak musel sta°ec ze soklu, mezi smrtelnφky.

      Pßdil nocφ dom∙, aby to na n∞ho neprasklo.

      AvÜak p°ita₧livost nesmrtelnosti je nekoneΦnß. B²t sochou a dot²kat se tak bezpracn∞ v∞Φnosti, se stalo panu SvitßΦkovi osudn²m.

      P°es den Ümejdil se psem kolem podstavce a v noci k n∞mu znovu vyrß₧el. AvÜak bez toho hloupΘho zvφ°ete!

      A znovu stßl sßm, ve svitu m∞sφce, zapl≥ujφce sv²m t∞lem prostor nesmrtelnosti, dßvaje mφstu °ßd, o n∞j₧ p°iÜlo odstran∞nφm sochy.

      Takto ho zastihla panφ SvitßΦkovß. Probudilo ji k≥uΦenφ psa, kter² cht∞l za sv²m pßnem.

      "FrantiÜku...," hlesla u₧asle. "Co to d∞lßÜ?" Te∩ byla ka₧dß rada drahß.

      Kulat² star² pßn v ₧upanu pohlΘdl dol∙ tmou, shlΘdl ze soklu, a uvid∞l tam svoji vyd∞Üenou ₧enu, kterak stojφ pod nφm, v parku, uprost°ed noci a nev∞°φcn∞ na n∞ho zφrß.

      "Prost∞ jsem to nemoh vydr₧et," rozhodil rukama. "Je to moje slabost."

      "Slabost?" opakovala panφ SvitßΦkovß ned∙v∞°iv∞. "A nenφ v tom n∞jakß ₧enskß?"

      "Ale prosφm t∞, V∞ruÜ," zavrt∞l hlavou pan SvitßΦek. "Tak si to poj∩ zkusit. Poj∩ si taky ochutnat nesmrtelnost," °ekl a uvolnil svΘ panφ mφsto na podstavci.

      "K Φemu nesmrtelnost?" cht∞la v∞d∞t panφ SvitßΦkovß, kdy₧ Üplhala na sokl. "Nesmrtelnφ jsme p°ece v d∞tech."

      "To mo₧nß vy, ₧ensk². My, chlapi, to mßme jinak. My se o nesmrtelnost musφme sna₧it celej ₧ivot. No a tady, na tom Üutru, jsem najednou nesmrtelnej hned. Z fleku. RozumφÜ?"

      Trvalo to skoro p∙l hodiny, ne₧ se panφ SvitßΦkovß postavila na sokl nesmrtelnosti. A p°esto i potom m∞la namφsto nesmrtelnosti v hlav∞ jedinou myÜlenku zda jφ to na tom podstavci sluÜφ a jestli si nem∞la nechat ud∞lat hlavu a vzφt si n∞co lepÜφho na sebe.

      "Tak ty mßÜ takovou slabost," zaÜeptala panφ SvitßΦkovß svΘmu mu₧i, kdy₧ ho doprovßzela nocφ dom∙. "No ale to je hezk² konφΦek, proti tomu jß nic nemßm. Jen aby to lidi nevid∞li, vφÜ? Byla by z toho ostuda."

      Od toho dne, p°esn∞ji od tΘ noci, mohl pan SvitßΦek holdovat nesmrtelnosti co hrdlo rßΦφ. Jen se na p°ßnφ svΘ ₧eny musel teple oblΘkat. Co kdyby nachladl bylo by po nesmrtelnosti!

      A tak trßvil celΘ noci v parku na podstavci, kde se oddßval svΘ posedlosti. Rßno pak prchal Üerem dom∙, aby ho nikdo nevid∞l. A prßv∞ to ho zaΦalo Ütvßt: k Φemu je mu b²t nesmrteln² jen sßm pro sebe? On chce b²t nesmrteln² i pro druhΘ, prßv∞ pro druhΘ, aby vÜichni v∞d∞li!

      A tak se jednoho dne odpoledne, jeÜt∞ ne₧ se zaΦali lidΘ vracet z prßce, vyhoupl na sokl a znehybn∞l v nesmrtelnΘm gestu. Z nadhledu pohlΘdl na upacht∞nΘ smrtelnφky...

      ┌sp∞ch m∞l obrovsk². Obklopil ho dav a vÜichni si na n∞ho ukazovali, jak tam stojφ zachumlan² v kabßt∞, s Φepicφ nara₧enou na uÜi. O nesmrtelnosti nepadlo ani slovo. Byly to jen samΘ posm∞ÜnΘ posu≥ky a sprostΘ nadßvky.

      Kdy₧ panφ SvitßΦkovß zahlΘdla z okna ten tßbor lidu a pochopila, ₧e st°edem tolikerΘ pozornosti je jejφ man₧el, kter² u₧ nevydr₧el dßl tajit svou posedlost po v∞Φnosti a te∩ ji p°edvßdφ i za bφlΘho dne, m∞la tΘ jeho slabosti, toho jeho konφΦka, tΘ jeho nesmrtelnosti prßv∞ tak dost.

      JeÜt∞ ne₧ vyb∞hla z domu, aby ho strhla z tΘ pitomΘ ₧ulovΘ kostky a odvlekla dom∙, sßhla po telefonu.

      "To je Obvodnφ ·°ad?" zajeΦela jako nikdy p°edtφm. "Co to mß znamenat?! ProΦ n∞kdo u₧ dßvno neuklidil z m∞stskΘho parku ten podstavec?! Äe jste zapomn∞li?! Tak vßm to p°ipomφnßm. Je to nebezpeΦnß v∞c. Jednoho Φlov∞ka mßlem p°ipravil o ₧ivot! Okam₧it∞ s tφm n∞co ud∞lejte!"

      Pak prßskla telefonem a vyb∞hla z domu zachrßnit, co se dß. Byla to nesmrtelnß podφvanß.

      Nejd°φv panφ SvitßΦkovß kolem podstavce se sv²m nehybn²m man₧elem jen tiÜe bezmocn∞ pobφhala.

      Pak zaΦala lßte°it a nadßvat kolemstojφcφm.

      Potom se vrhla na man₧elovy nohy a tak dlouho jimi lomcovala, a₧ star² pßn ztratil svou t∞₧ce nabytou rovnovßhu a padl na zem jako ₧ok.

      A bylo po nesmrtelnosti.

      LidΘ se rozeÜli, man₧elΘ SvitßΦkovi zmizeli v dom∞.

      Kdy₧ druh² den p°ijel autoje°ßb, stßl pan SvitßΦek s man₧elkou za zßclonou u okna. Strnule sledoval stroj, vytrhßvajφcφ ze zem∞ zapomenut² ₧ulov² podstavec. Z oΦφ mu tekly slzy.

Bed°ich Ludvφk