Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi °ekami a Üedesßti lesy se do oblak tyΦila skßla. Byla Φernß, leskla se jako havranφ pe°φ, a krßkala. Uprost°ed skßly byla jeskyn∞. V jeskyni ₧il poustevnφk, skromn² a nenßroΦn² mu₧, kter² se ₧ivil deÜ¥ovou vodou a ko°φnky, pro kterΘ jednou do roka schßzel do ·dolφ.

      Bylo osmnßctΘho b°ezna a jaro dosud p°edstφralo, ₧e neexistuje. Poslednφ lΘta velmi Φasto p°edstφralo, ₧e neexistuje, ale jeho nep°φliÜ prohnanß hra za ka₧dou cenu, p°edem prohranß, zbyteΦnß a naivnφ, se op∞t musela ukßzat sm∞Ünou, proto₧e rok co rok jaro svoji pou¥, by¥ n∞kdy se zpo₧d∞nφm, zapoΦne.

      OsmnßctΘho b°ezna ale jeÜt∞ peΦliv∞ skr²valo ka₧d² sebemenÜφ nßznak a jako malΘ dφt∞ p°edstφralo, ₧e po zimnφm obdobφ snad nßsleduje lΘto, Φi dokonce podzim. Bylo malichernΘ. Opßjelo se myÜlenkou, ₧e podporuje lßsku, n∞₧nost a podobnΘ lidskΘ p°edsudky, kdy₧ u₧ se dostalo na ve°ejnost.

      Sna₧ilo se p°esv∞dΦit svΘ okolφ, ₧e raÜenφ trßvy a natΘkßnφ pupenc∙ podmi≥uje pozemskou krßsu.

      Jaro odjak₧iva bylo, je, a snad i bude hloupΘ. P°edstava, ₧e p°φroda Φekß na jeho zaklepßnφ, aby se mohla probudit ze zimnφho spßnku, je absurdnφ. Ale proΦ lidem dokazovat opak, kdy₧ rok co rok Üiky industrißlnφch uΦitelek stavφ svoji v²uku na teorii procitßnφ?

      Mistr Theodorik se usmßl. V∞d∞l, ₧e jsou and∞lΘ, kte°φ myslφ na smilstvo intenzivn∞ji ne₧ leckter² smrtelnφk. Smßl se p°edstavßm o and∞lφch p°ekypujφcφch veselostφ a zß°φ. And∞l jako symbol jakΘsi pupeΦnφ Ü≥∙ry mezi Bohem a Φlov∞kem. Jak hloupΘ je ka₧dΘ nßbo₧enstvφ prosazujφcφ and∞la, jen₧ se neumφ rozplakat, zamraΦit, rozzlobit Φi splΘst. Kter² nedokß₧e ublφ₧it, zranit? V₧dy p°ipraven², ne nepodobn² ruskΘmu pion²ru trΦφcφmu u pomnφΦku neexistujφcφho hrdiny, chlapci, kterΘmu d°ev∞nφ nohy i mysl.

      Mistr Theodorik v∞d∞l i to, ₧e existujφ i unavenφ and∞lΘ. LΘtßnφ je mnohem namßhav∞jÜφ ne₧li ch∙ze. Mnohem riskantn∞jÜφ. ObzvlßÜt∞, jde-li o trasy mezi nebem a zemφ.

      Mistr Theodorik dokonce v∞d∞l, ₧e and∞lΘ nejsou nadp°irozen²mi bytostmi, za jakΘ je pova₧uje jak islßmskΘ, tak k°es¥anskΘ nebo ₧idovskΘ nßbo₧enstvφ.

      Mistr Theodorik jednoho and∞la toti₧ znal.

      A jak u₧ to v ₧ivot∞ b²vß, ka₧d² p°φb∞h je vlastn∞ pohßdkou, proto₧e pohßdka je zase jen p°φb∞h ze ₧ivota. A tak po Φase ₧ivot s pohßdkou splyne, a hloup² ten, kdo se sna₧φ mezi pohßdkou a ₧ivotem tvo°it hranice. Hranice nem∙₧e vzniknout, nenφ-li co odd∞lit.

      Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi °ekami a Üedesßti lesy se do oblak tyΦila skßla. Byla Φernß, leskla se jako havranφ pe°φ, a krßkala. Uprost°ed skßly byla jeskyn∞. V jeskyni ₧il poustevnφk, skromn² a nenßroΦn² mu₧, kter² se ₧ivil deÜ¥ovou vodou a ko°φnky, pro kterΘ jednou do roka schßzel do ·dolφ.

      S poustevnφkem ₧il v jeskyni pes neurΦitΘ rasy i vyznßnφ, a spoleΦn∞ s nφm tvo°il nerozd∞litelnou souΦßst velikΘho a nep°ehlednΘho sv∞ta pozemskΘho.

      Poustevnφk m∞l svoji skßlu rßd. Kamenn² lesk p°itahoval havrany, ptßci sv²m krßkßnφm odrazovali p°φpadnΘ nep°ßtele, a tak byla jeskyn∞ pro Φlov∞ka bez iluzφ, vßÜnφ a tu₧eb spolehliv²m ·toΦiÜt∞m. Jen pes tady ₧il jaksi bez d∙vodu. Snad proto, ₧e p°φliÜ nep°em²Ülel, a tak jej nenapadlo ₧φt n∞kde jinde, jinak, lΘpe.

      Poustevnφk v∞d∞l, ₧e jako poustevnφk musφ v∞novat pom∞rn∞ hodn∞ Φasu modlitbßm. Tedy se modlil, i kdy₧ mu od°φkßvßnφ stßle stejn²ch v∞t a souv∞tφ p°ipadalo n∞kdy pon∞kud zbyteΦnΘ.

      ╚asem se vypracoval, modlitby upravil, a₧ nev∞d∞l, co jeÜt∞ modlitba je, a co u₧ nenφ. A tak rad∞ji za modlitby pova₧oval vÜe, o Φem byl p°esv∞dΦen, ₧e vychßzφ z vroucnosti ducha.

      Jednoho dne se probudil a zjistil, ₧e mß hlad. LΘty tomuto pocitu odvykl, a tak byl nemßlo p°ekvapen, ₧e mu ji₧ nestaΦφ k za₧ehnßnφ hladu jeho obvyklΘ ko°φnky na rannφ, polednφ a veΦernφ zp∙sob. Äe zatou₧il po Φemsi lahodn∞jÜφm. Jen₧e skßla nerodila Ü¥avnatß granßtovß jablka, ani neposkytovala mo₧nost lovu vysokΘ zv∞°e. Jejφ povrch lßkal vskutku jen havrany.

      HladovΘmu mu₧i nezbylo, ne₧ snφst havrana.

      Po havranφ hostin∞ spokojen∞ ulehl a usnul spßnkem nasycenΘho.

      Potichu, jako vet°elec s nekal²mi ·mysly, se na prßh jeskyn∞ vkradl sen. M∞l podobu vnadnΘ dφvky, jejφ₧ t∞lo se p°imklo ke spφcφmu nev∞domΘmu, probudilo jej a donutilo k h°φchu.

      Pokud je h°φch kategorie mravnosti, pak poustevnφk nezh°eÜil. V ·stranφ svΘ jeskyn∞ ₧il mimo jakΘkoli kategorie. Pravidla mφry h°φÜnosti, kterß poustevnφk∙m p°i°kla a₧ nßslednß spoleΦnost, nelze vztahovat na jedince pohybujφcφ se odjak₧iva mimo veÜkerou civilizaci.

      Poustevnφk havranφ jeskyn∞ sn∞dl havrana a podlehl snu, ani₧ by tuÜil, ₧e se jeho jednßnφ pravd∞podobn∞ nebude shodovat s ustßlenou p°edstavou o Φlov∞ku ₧ijφcφm ve skalßch. Ostatn∞ s p°edstavou znaΦn∞ absurdnφ.

      Pokud je h°φch pojmenovßnφm t∞lesnΘho ·konu se sexußlnφ tematikou, pak poustevnφk zh°eÜil.

      Pokud je h°φch Φir²m nesmyslem vznikl²m na zßklad∞ v²Φitek sv∞domφ h°φÜnφk∙ minul²ch stoletφ, pak se nestalo nic, a poustevnφk pro₧il jeden z nejkrßsn∞jÜφch dn∙ svΘho ₧ivota.

      Kdy₧ mu₧ nßsledujφcφho rßna procitl, uv∞domil si, ₧e je trochu zmaten², udiven², zaskoΦen², ale pot∞Üen² a uspokojen². Ulovil tedy druhΘho havrana a sn∞dl jej se stejnou chutφ, jako prvΘho.

      Ale havrani jsou nejen ptßky. Jsou chytr²mi ptßky. A tak se zaΦali skßle vyh²bat. Navzdory novΘ skuteΦnosti se poustevnφk budil den co den se stßle v∞tÜφ chutφ na jemnΘ havranφ masφΦko, s pocitem odporu k fßdnφm ko°φnk∙m, mech∙m a liÜejnφk∙m. Trvalo n∞kolik mßlo dnφ, ne₧ p°i pohledu na svΘho psa pochopil, ₧e havran a pes je p°ibli₧n∞ totΘ₧, jen s tφm rozdφlem, ₧e pes mß masa vφce.

      Pokud je h°φch kategorie mravnosti, pak poustevnφk nezh°eÜil, proto₧e v ·stranφ svΘ jeskyn∞ ₧il mimo jakΘkoli kategorie. Pokud cφtil ke svΘmu psu vφce ne₧ apatickou neteΦnost, nezb²valo mu, ne₧ usednout a v modlitbßch oΦekßvat p°φchod sv∞domφ.

      Poustevnφk neusedl a neoΦekßval nic. Zamyslel se, zdali k n∞mu pes p°iÜel z jakΘhosi konkrΘtnφho d∙vodu, a odkud p°iÜel, jestli lze p°edpoklßdat p°φchod psa dalÜφho, a pokud nikoli, jak nasytφ sv∙j ₧aludek nßsledujφcφho dne.

      V ·vahßch usnul. Zam∞stnßn ·vahami odehnal vnadnΘ sny. A s ·vahami se probudil nevyspal², rozmrzel² a udiven², ₧e pocit ·navy dokßzal p°ehluÜit oΦekßvan² hlad.

      V tΘ chvφli k n∞mu sestoupil and∞l.

      Vφ b∙h, zdali jako posel lßsky, nadpozemsk²ch hodnot, nebes, pozemsk²ch hodnot, Φi jako symbol vÜech lΘtajφcφch nebo ve smyslu dalÜφho pokuÜenφ. Poz°φt and∞la je mnohem problematiΦt∞jÜφ, ne₧li snφst havrana nebo psa.

      Poustevnφk, aΦ podobnΘ zjevenφ ve svΘm podv∞domφ oΦekßval ji₧ dlouho, u₧asl. Pootev°el ·sta a vyt°eÜtil zrak. Nßhle se podobal spφÜe idiotu, ne₧li bytosti posφlenΘ dlouholetou izolacφ.

      And∞l se p°iblφ₧il na dva kroky, spustil b∞lostnΘ roucho, usmßl se a ot°el svΘ obna₧enΘ t∞lo o poustevnφk∙v boltec.

      Mu₧ pocφtil vzruÜenφ siln∞jÜφ ne₧li kdykoli p°edtφm.

      Vidina tuΦnΘho sousta zmizela a na jejφ mφsto nastoupila existence hmatatelnΘho t∞la, se kter²m bylo mo₧no smilnit, ani₧ by Ülo pouze o sen.

      "Jak se jmenujeÜ?" zeptal se and∞l.

      Poustevnφk mlΦel. Nev∞d∞l, jak se jmenuje, a bylo mu trapnΘ p°iznat, ₧e nevφ, co by pravd∞podobn∞ v∞d∞t m∞l.

      "MatouÜ?" vyzvφdal dßle and∞l.

      Poustevnφk nejasn∞ p°ik²vl. Nev∞d∞l, zdali se jmenuje MatouÜ, proΦ by se m∞l jmenovat prßv∞ MatouÜ, ale dostal strach, ₧e ho and∞l opustφ, jakmile se dozvφ, ₧e nemß co do Φin∞nφ s jak²msi MatouÜem.

      A tak se stal MatouÜem.

      And∞l se ot°el o MatouÜ∙v lev² uÜnφ boltec podruhΘ, a mu₧ pochopil, ₧e se s radostφ vrßtφ ke ko°φnk∙m, mech∙m a liÜejnφk∙m, jen kdy₧ and∞l z∙stane.

      And∞l se ot°el o MatouÜ∙v lev² uÜnφ boltec pot°etφ, prom∞nil se v n∞₧nou dφvku, poustevnφk zav°el oΦi a zopakoval to, co ji₧ znal ze sn∙.

      Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi °ekami a Üedesßti lesy se do oblak tyΦila skßla Φernß jako pe°φ ptßk∙, kte°φ se do zapov∞zenΘho domova zaΦali vracet.

      Poustevnφk si dφvku ponechal a nauΦil ji specialitßm liÜejnφkov²ch pochoutek. A ne₧ se seÜel rok s rokem, zaΦal uva₧ovat o svΘm nßstupci. P°edstava opuÜt∞nΘ jeskyn∞ se mu zaΦala p°φΦit. ZaΦalo se mu st²skat po psu neurΦitΘ rasy. Zatou₧il po nov²ch tvß°φch, nov²ch t∞lech nov²ch dφvek.

      Objevil v sob∞ dva zcela novΘ pocity pocit zv∞davosti a hlubokΘho, trvalΘho stesku po blφzkΘm tvoru, by¥ neurΦitΘ rasy a neznßmΘho p∙vodu.

      And∞lΘ neÜeptajφ. Jsou p°φliÜ unaveni lΘtßnφm. V tom jedinΘm se pozd∞ji Mistr Theodorik m²lil. Dnes p°ed jeho obrazem postßvajφ lidΘ, pouΦujφ jinΘ o tom, co nikdy neexistovalo, a ti, kte°φ by je mohli opravit, jsou dßvno mrtvφ. Jako je mrtvß havranφ jeskyn∞, kterß se nedoΦkala nßstupce. Dφvka porodila mφsto MatouÜova syna malΘho andφlka, ten rozepjal k°idΘlka a odlet∞l neznßmo kam. JeÜt∞ netuÜil, ₧e lΘtßnφ je tak namßhavΘ.

      Ji°sk² klßÜter, 18. b°ezna 1996, 10:30

M. Wagnerovß