PodivnΘ otßzky
Jednou jsem upustil na zem sklenici. Tφm nechci °φci, ₧e by se mi takovß v∞c stala jednou za ₧ivot. Nevφm, kolikrßt se mi n∞co takovΘho u₧ p°ihodilo, ale vφm jist∞, ₧e jsem rozbil vφce sklenic od tΘ doby, co jsem se o₧enil. Ne snad, ₧e bych vφce sklenice pou₧φval ne₧ do tΘ doby, ale padajφ mi z ruky Φast∞ji.
Dokud jsem pouÜt∞l na zem sklenice a byl svobodn², nev∞noval jsem podobn²m v∞cem pozornost.
Pozd∞ji vÜak doÜlo ke zm∞n∞.
Äena, kterß vid∞la, jak sklenice spadla na zem, se zeptala:
"ProΦ jsi to rozbil?"
Uvedla mne tφm, jako v₧dycky, do rozpak∙. Nevφm nikdy, co mßm na podobnou otßzku °φci.
ObΦas si v duchu otßzku opakuju, tak jak nßm to kdysi doporuΦoval nßÜ profesor matematiky se zadßnφm p°φkladu.
"ProΦ jsem rozbil sklenici?" ptßm se sßm sebe a hledßm rozumnou odpov∞∩.
"Spadla," °eknu v₧dycky nejist∞.
"JeÜt∞ p°ed chvφlφ jsem ji m∞l v ruce a..."
"A co?" znφ dalÜφ otßzka.
Pak jsem v∞tÜinou v koncφch. Mßm snad popsat sm∞r letu sklenice?
Nebo mßm lhßt a tvrdit, ₧e mi vyklouzla nebo ₧e se mi dokonce n∞jak vycukla?
Jednou jsem op∞t upustil sklenici, ne proto, ₧e bych nem∞l nic jinΘho na prßci, n²br₧ proto, ₧e mi doopravdy vyklouzla, a kdy₧ jsem uklφzel st°epy, po°ezal jsem se.
V tu chvφli mne p°istihla ₧ena.
"Co to d∞lßÜ?" zeptala se.
Pova₧oval jsem ka₧dΘ vysv∞tlovßnφ za zbyteΦnΘ a ne°ekl jsem nic.
Mφsto toho jsem rychle odklφzel zbytky nßdoby.
"Ty ses po°ezal?" zeptala se vß₧n∞ ₧ena.
Jejφ otßzka mne doopravdy p°ekvapila. P°edevÜφm proto, ₧e vid∞la, jak jsem se poranil a p°esto se ptala.
P°em²Ülel jsem, jakΘ dotazy by mi mohla jeÜt∞ polo₧it.
"Ty krvßcφÜ?"
"Ty omdlΘvßÜ?"
Otßzku "Tys vykrvßcel?" jsem zavrhl, proto₧e si myslφm ₧e by se mne ₧ena neptala, kdyby nem∞la urΦitou jistotu, ₧e odpovφm.
Jednou jsem zkusil ₧en∞ polo₧it otßzku v podobnΘ situaci.
Spadla tehdy na schodech a koulela se do p°φzemφ.
VyΦkal jsem a₧ do okam₧iku, kdy ustal rachot, jej₧ koulejφcφ se ₧ena vydßvala, proto₧e nerad lidi ruÜφm v dob∞, kdy nemajφ Φas na nemφstnΘ otßzky. Vφm z vlastnφ zkuÜenosti, jak je Φlov∞ku, kter² n∞kam padß a je obt∞₧ovßn zv∞davci, kte°φ cht∞jφ v∞d∞t, kam mß namφ°eno a podobn∞.
Kdy₧ se ₧ena koneΦn∞ dokutßlela a z∙stala le₧et o patro nφ₧ u dve°φ souseda, zeptal jsem se jφ, zda upadla.
Äena se rozhovo°ila o schodech. Celou cestu zpßtky mi velmi hlasit∞ k°iΦela do ucha, co si myslφ o schodech, kterΘ mßme v dom∞. Nebyly to p∞knΘ myÜlenky. Myslφm si, ₧e ₧ena mß proti naÜim schod∙m cosi osobnφho.
╚asem jsem dosp∞l k p°esv∞dΦenφ, ₧e ₧ena se ptß i tehdy, kdy by se mu₧ neptal.
Jednou jsem vid∞l dva man₧ele, stojφcφ u auta. V∙z byl p°imßΦknut ke stromu.
Mu₧ i ₧ena stßli u vozu.
Dφvali se na Ükodu.
Pak polo₧ila ₧ena prvnφ otßzku:
"Cos to ud∞lal?"
"Hm," °ekl mu₧ nerad.
"Kam ses dφval?" ptala se ₧ena.
"... no dozadu," °ekl mu₧.
"To mi ne°φkej!" pravila ₧ena.
Mu₧ tedy poslechl a nic u₧ ₧en∞ ne°φkal. Ohmatßval blatnφk a sv∞tlo.
"Kdybys koukal dozadu, tak bys nenarazil!" °ekla ₧ena.
Mu₧ mlΦel.
"Copak jsi nevid∞l ten strom?" ptala se ₧ena.
"Nevφm," °ekl mu₧ nejist∞ a prohlφ₧el si strom.
"Ne°φkej, ₧e to nevφÜ!" °ekla ₧ena.
Mu₧ tedy ne°φkal, ₧e to nevφ, a znovu si prohlφ₧el auto.
"ProΦ jsi nedßval pozor?" zeptala se pak ₧ena.
Mu₧ mlΦel a myslel si patrn∞, ₧e je ka₧d² pokus o odpov∞∩ zbyteΦn².
Äena se vÜak zeptala znovu.
"ProΦ jsi nedßval pozor?"
Mu₧ se narovnal a zaΦal p°em²Ület. Bylo vid∞t, ₧e se nechce unßhlit, ₧e si dßvß naΦas, aby podal ₧en∞ dostaΦujφcφ vysv∞tlenφ.
Pak polo₧il ₧en∞ sßm n∞kolik otßzek. Ptal se, proΦ vlastn∞ jeli autem a ne autobusem. ProΦ ₧ena nedßvala pozor a neupozornila ho a proΦ ho nevarovala d°φve, ne₧ se to stalo.
Mu₧ toho cht∞l v∞d∞t hodn∞. Stal se zvφdav²m. Ptal se ₧eny, kam se dφvala ona, a proΦ se dφvala tam, co se dφvala.
A proΦ se nedφvala zrovna tam, co byl strom. Pak se jφ zeptal, proΦ se ho v₧dy ptß tak, jak se ptß, a proΦ mß nak°ivo klobouk a proΦ se nejde n∞kam projφt.
Poslednφ dotaz ₧enu zaujal natolik, ₧e mu₧e opustila a Üla.
Mu₧ si zjevn∞ oddychl.
Ale ne nadlouho.
Odn∞kud se p°iÜourala k vozu n∞jakß babiΦka s malou holΦiΦkou.
Bylo to velmi zvφdavΘ d∞vΦßtko, ale troÜku se styd∞lo a tak se ptalo babiΦky.
"Ten pßn najazil?"
"Ano," °ekla babiΦka.
"Do stjomu?"
"Do stromu."
"AutφΦkem?"
"AutφΦkem."
"A pßn autφΦko rozbij, ₧e jo?"
"Ano, rozbil ho."
"A sv∞t²jko taky, ₧e jo?"
"Sv∞t²lko taky."
"I bjatnφΦek?"
"I blatnφΦek."
"A Φφsφjko?"
"A Φφsφlko."
"Taky skjφΦko rozbij, ₧e jo?"
"SklφΦko taky rozbil, milßΦku."
"Taky nßjaznφk?"
"Taky nßraznφk."
Myslφm, ₧e by se holΦiΦka byla jeÜt∞ rßda ptala dßl, neb²t toho, ₧e mu₧ nßhle vyk°ikl na babiΦku, aby se dφt∞ p°estalo ptßt, nebo ₧e je praÜtφ.
"No, no, no...," podivila se babiΦka, ale proto₧e vid∞la, ₧e mu₧ fialovφ v obliΦeji, vzala rad∞ji holΦiΦku a Üla s nφ pryΦ.
èel jsem takΘ dom∙.
"Kde jsi byl?" prala se mne ₧ena.
"Venku," °ekl jsem a pak jsem jφ °ekl, ₧e jsem vid∞l toho Φlov∞ka, kter² narazil.
"Do Φeho narazil?" ptala se ₧ena.
"Do stromu." °ekl jsem.
"To nedßval pozor?" divila se.
"Ne," °ekl jsem, "jinak by si neod°el bjatnφΦek a sv∞t²jko!"
"Jak to mluvφÜ?" ptala se ₧ena, kdy₧ jsem se zamykal v koupeln∞.
"Jako jedna holΦiΦta," volal jsem z ·krytu, kde jsem se rozhodl z∙stat, dokud otßzky neustanou.
Ivan Kraus