|
|
  
|
|
Listopad 2002 Převážně pošmourný a teskný dušičkový čas se zpravidla nechová nikterak odmítavě k vrcholným uměleckým zážitkům, jak tomu i letos nasvědčuje vedle jiných i dvojice prvořadých výstavních projektů instalovaných z podnětu společnosti Gema art a pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla až do konce listopadu v památných lokalitách na Pražském hradě. Tak v Jízdárně Pražského hradu našel své útočiště bohatý soubor neopakovatelně hravé figurální tvorby jednoho z nejpozoruhodnějších představitelů současné české malby nazvaný bez jakýchkoliv příkras či dodatků prostě jen umělcovým jménem "Sopko". Vykročte do oslnivého ohňostroje barev Jiřího Sopka nejen prostřednictvím šesti mamutích krabic roztroušených po hlavním sále, ale postupně i do bočních chodeb a do podstropního ochozu a všude naleznete přepestrou potravu pro své oči. "Jedinečná práce s barvou, nedostižné ovládání jejích výrazových možností a schopnost využít maximum významů, které lze z barevných vztahů vytěžit, zůstávají společným jmenovatelem všech Sopkových malířských poloh," konstatuje v doprovodné obrazové monografii spoluautorka koncepce výstavy dr. Pavla Pečinková, připomínající jinde, že typickým Sopkovým "evergreenem" je bezesporu Hlava, "metonymický znak zastupující člověka, obecná metafora lidské existence". Prodírejte se srdnatě pestrobarevným hemžením hlav a nepochybně dáte zapravdu následnému tvrzení: "Mohlo by se zdát, že zde už nelze dodat nic nového, a přece tento osvědčený znak s relativně ustáleným významem u Sopka pořád znovu ožívá v osobitých metamorfózách." Leč tedy už popilme do nedalekého drsného suterénního prostoru Letohrádku královny Anny za Sopkovým o deset let starším druhem sochařem Karlem Neprašem, zesnulým nečekaně letos v únoru pouhé tři dny po sedmdesátých narozeninách, který s Jiřím Sopkem vystavoval mnohokrát u nás doma i v zahraničí. Jubilejní, byť zatím jen dílčí prezentace jeho vpravdě unikátních sochařských kreací nese název "Karel Nepraš: Sedící Stojící Kráčející" a na její koncepci je podepsán dr. Jan Rous, vysoce oceňující "krajně osobitou sochařskou formulaci postoje, jehož základem je absurdita života a obranou před ní pak groteska a odlehčující humor". Z neobvyklých materiálů, totiž z instalačního potrubí, sanitární keramiky, kovových konstrukcí či elektroinstalačních prefabrikátů, a vynalézavými technologickými postupy se rodily v Neprašových rukách zázračné trojrozměrné artefakty, které potěší srdce i zraky snad každého vnímavějšího diváka. Ostatně v reprezentativním katalogu můžete číst sochařovu reakci na spekulace o vlivu Marcela Duchampa: "Pokud někdo ovlivnil mou práci, pak to byl pan Pisoár." Tím samozřejmě Karel Nepraš nemínil nikoho odradit, spíš naopak, přijměte to jako výzvu k vzácné podívané. A zůstaňme ještě chvilku v utěšených výšinách nad malebným shlukem malostranských střech. Kousek od majestátního areálu Z Pražského hradu stoupá vzhůru ke Strahovu strmá ulička s někdejším rázovitým sídlem uznávaného nestora českých fotografů na Úvoze číslo 24 známým dnes jako Galerie Josefa Sudka. Tam Uměleckoprůmyslové museum až do sedmnáctého listopadového dne situovalo záslužnou retrospektivní výstavu "Marie Stachová: Fotografie a koláže", která dokresluje tvůrčí profil dnes už téměř neznámé průbojné představitelky naší meziválečné avantgardy. "Probíráme-li se historií české meziválečné fotografie," říká autor expozice Jan Mlčoch, "objevují se stále další neprobádaná místa jejího pestrého vývoje. Do této mozaiky patří i odkaz Marie Stachové." Po řádce jiných překvapivých objevů, jimiž Galerie Josefa Sudka mapuje svérázné cesty naší fotografické tvorby první půle minulého století, můžeme teď sledovat osobitý přínos jmenovitě do dvou vyhraněných oblastí. První z nich je kulminující okruh surrealismu zastoupený ve vystaveném výběru vedle série nápaditých koláží i atraktivní směsicí novátorských trendů a černého humoru pro aprílové číslo týdeníku Světozor. Tu druhou signalizují snímky odzrcadlující dobově palčivou sociální problematiku třicátých let doprovázenou provoláním, pod nímž čteme mezi podpisy jména jako Karel Čapek, František Halas, Jindřich Honzl. Doplněk vystaveného souboru tvoří autorčiny knižní obálky pro nakladatelství Melantrich z prahu let čtyřicátých, třikrát k románům Egona Hostovského, dvakrát k prózám Boženy Benešové a jednou ke Karlu Novému. A když už je řeč o fotografii, pak tedy vězte, že pouze jediný den listopadu máte ještě šanci shlédnout v suterénních výstavních prostorách Britské rady na Národní třídě průraznou kolekci Pavla Diase převážně s dostihovou tématikou "Bez klapek na očích". "Mistři evropského sklářství", vyslovila se nedávno ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková, "je název zatím volného cyklu, v němž se chce UPM věnovat osobnostem, které svojí tvorbou překonaly ustálené spojení 'české sklo', i když v jeho tradici pevně kotví." Výrok vznikl u příležitosti vernisáže retrospektivního klasobraní z díla význačného českého sklářského výtvarníka Pavla Hlavy, u něhož by podle vyjádření naší přední znalkyně a teoretičky bylo nepochybně adekvátní i označení "světové sklářství", stejně jako třeba u nedávno zesnulého Stanislava Libenského. Toulejme se polibosti křížemkrážem výstavní síní Uměleckoprůmyslového musea, vzdor blízkosti vltavského toku nepříliš vzdálenými povodňovými záplavami až zázračně nedotčeného, a dejme se unášet brusířkou virtuozitou, souhrou barevných nuancí a mimo jiné i účinem mistrně vložených zlatých fólií. Hlavovy "Vázy pro jednu květinu", barevně přejímané, broušené sklo z přelomu padesátých a šedesátých let, o pět let mladší vázička "Jablíčko" z rytého skla anebo dejmetomu loňské sklo broušené, lepené, ateliérová práce "Polibek" a na vyvýšeném podlaží drobnější průmyslově produkované kreace až po nápojové soubory "Ideal" či "Gina", toť jen malý díl toho, co vás tu čeká ještě po sedmnáct listopadových dní. Jak vidí příčiny tvůrčích úspěchů shromážděných tady pod názvem "Mistři evropského sklářství: Pavel Hlava" dr. Koenigsmarková: "Domnívám se, že především sklo miluje a rozumí mu. Cítím v jeho tvorbě hluboký vztah a respekt k přírodě: ten mu nedovoluje žádat od skla něco, co úžasné hmotě není vlastní, například to, aby předstírala, že není sklem." Narozdíl od robustnosti a lapidárnosti tvarosloví Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, které jsme obdivovali v první půli roku v holešovickém Veletržním paláci, u Pavla Hlavy křehkost, lehkost a něha, taková je nabídka českého skla Evropě a světu. Ještě o šest dnů déle vás Správa Pražského hradu zve na vpravdě famózní expozici našeho světově renomovaného designéra nazvanou prostě a zároveň i poněkud tajuplně "Bořek Šípek - Designnomad" do románského podlaží hradního Starého královského paláce. Sestoupíte spletí historických schodišť a chodeb do fascinativního podzemního labyrintu vysokých síní s dávnými románskými klenbami a před vašima očima se otevře úchvatný pohled na přepestrou směsici tvarově i barevně naprosto originálních předmětů nejrozmanitějšího druhu i určení, z nichž doslova přechází zrak a za tlumeného hudebního doprovodu snad i sluch. Dost možná vám v prvním okamžiku připadne, že vcházíte do starobylých sálů po nějakém pohádkově královském hodokvasu, ze kterého se z neznámých příčin kamsi vytratili hosté a vy tu stojíte s hrstkou případných dalších návštěvníků v ohromení. Ze stropů visí fantasmagorické lustry, dole leží nikdy nevídaný koberec a dál pak pokračuje nepřetržitý špalír vysokých váz, svítidel, nábytku včetně roztodivně tvarovaných sedaček, židlí, křesel, trůnů s rozličným počtem rozmanitě deformovaných noh a nožek a ovšem z nejrůznějších materiálů, poháry, číše, sklenice, podnosy, talíře, mísy, svícny, a v jiném prostoru zas i kuchyňské náčiní se sadami novátorských příborů, dejte se překvapit. Nakonec dospějete k přesvědčení: Bořek Šípek? - čaroděj, kouzelník, černokněžník mezinárodního designu. A kde jinde než na Pražském hradě ve Starém královském paláci. S termínovým odlišením jediného dne navíc se pak můžete vypravit nedaleko odtud do Lobkovického paláce zabydleného Historickým muzeem Národního muzea na výstavu z dávné i nedávné minulosti našeho šperkařského umění "Carbunculus, Granatus, Zrnakoč - sedmnáct století českého granátu". Světově nejrozsáhlejší sbírkový fond čítající přes osmset uměleckých, etnografických a archeologických památek s českým granátem, ale i s almandiny a hesonity je dnes více než z poloviny souborně zpřístupněn vůbec poprvé. Od čtrnáctého století, kdy došlo u nás k prvním pokusům s broušením zrnakoče, což je nejstarší označení v českém jazyce, můžete sledovat vývoj zpracování i použití přes éru baroka až po období secese a po šperky současných výtvarníků. Rozličnost jednotlivých artefaktů i způsob jejich instalace odmění váš zájem. Na závěr přijměte ještě upozornění, že ambiciozní společnou kolekci "Takové obrazy Josefa Stoklasy a Majky Tomáškové" v letenském Národním zemědělském muzeu máte příležitost absolvovat už jenom během počátečních tří listopadových dnů. Nu a dole ve výstavních prostorách druhého patra Staroměstské radnice vás po celou úvodní dekádu měsíce hodlá lákat Galerie hlavního města Prahy do pohodově barvitého světa plážových benátských motivů představitele mladé malířské generace Petra Maliny "Léto na Lidu". Pokud to všechno ve zdraví stihnete, uděláte radost sobě, vystavovatelům i vystavujícím. Příjemný listopad! Dr. Miroslav Khun
adresář | o Praze | kam v Praze | kam v CR | do ciziny | info A - Z | o nas | odkazy
Změna vyhrazena Aktualizace dne: 02/12/2002 Další informace tel. 12 444 | ||||
