|
|
  
|
|
Listopad 2002 Listopad je slovo, které už svým zvukem vyvolává v člověku touhu po rozletu a dává tušit, jaké krásy nám příroda v tento čas připravila. A tak se mnozí z nás účastní toho padání listí osobně, když uprostřed stromoví nechávají působit toto kouzlo na sebe samé a nastavují tváře zlatavým paprskům mírného slunce a něze snášejících se listů. Je pochopitelné, že v tento čas více, než kdy jindy pobýváme pod korunami stromů. Přece jen však doporučuji neopomíjet prostory, kde se klene hudba, protože komorní, řekněme až intimní atmosféra podzimu se projevuje i tam. Koncerty v měsíci listopadu mají skutečně charakter jakéhosi důvěrného rozhovoru mezi posluchači a hudbou. A můžeme si být jisti, že takový rozhovor nás naplní klidem a jistotou, že přes všechny absurdity, které pozorujeme kolem nás, jsme součástí pestré mozaiky, v níž vše má své místo a smysl. Nevídanou událostí bude bezesporu koncert konaný ve středu 6. listopadu 2002 ve Smetanově síni Obecního domu nazvaný „Zvuky Japonska". Půjde o ojedinělou ukázku tradiční japonské hudby, které se sice dostává velké pozornosti, ale jen na poli hudební teorie nebo v kruzích úzce specializovaných etnomuzikologů. Hudba byla v Japonsku po dlouhá staletí součástí uměleckého života na císařském dvoře. Především to bylo tradiční divadlo, které podnítilo vznik specifické hudby - gagaku (význam tohoto slova lze vyjádřit jako „elegantní hudba"). Proudy, které výrazným způsobem ovlivnily podobu gagaku, přicházely z Číny kolem 7. století n. l. Nesly s sebou zákonitosti odvozené ze zen-buddhistické nauky a japonské tradiční náboženství šintoismus tyto nové vlivy bez problémů přijímalo. Charakter hudby gagaku lze označit jako meditativní, a tak je pochopitelné, že nová hudba byla vnímána jako důstojné doplnění šintoistických náboženských rituálů. Musíme však mít na paměti, že v Japonsku není tak velký rozdíl mezi prostředím světským a duchovním. Celá kultura dálného východu je velmi duchovní, styčné plochy mezi těmito dvěma světa jsou mnohem širší, než na jaké jsme my jako Evropané zvyklí. Dvorní život se vyznačoval kultivovaností a noblesou. Divadlo, které bylo asi nejoblíbenější zábavou, bylo přehlídkou krásy myšlenek, kostýmů, pohybů, vše se vyznačovalo určitou manýrou zjemnělosti. Hudebníci byli součástí scény, čímž je jasně deklarováno, že hudba je nedílnou součástí tohoto uměleckého druhu. Plný soubor gagaku je složen z gongu (šóko), bubnu (curidajko), malého bubnu (kako), v druhé řadě jsou umístěny dvě citery (sonokoto) a dvě loutny (biva), třetí a čtvrtou řadu tvoří skupiny tří fléten (rjúteki), tří šalmajů (hičiriki) a tří miniaturních dechových varhan (šeng). Vlastní hudba je postavena na sedmi modech o sedmi tónech a řídí se mnoha komplikovanými pravidly, která všechna mají hluboký symbolický význam. Hudba plyne v pomalém tempu. Po konstituování hlavního druhu japonského divadla - Nó - na přelomu 14. a 15. století se gagaku mírně proměnilo. Přibyly nové nástroje a další prvky v hudebním projevu (ozdoby, atp.). Japonská úcta k tradici a k dědictví po předcích má za následek to, že se i dnes můžeme setkávat prakticky se stejnou hudbou, jaká zněla na japonském císařském dvoře před více jak tisíci lety. V uvedený večer se představí soubory Drams - Blazing Drums of Nita Town Court Music a Takedaiko - Suwa Gagaku Kai Bamboo Drums. Vskutku ojedinělá událost! Pokud však dáváte přednost hudbě evropského původu, pak vás chci upozornit na provedení Requiem G. Verdiho ve stejný den, tety ve středu 6. listopadu 2002 ve Dvořákově síni Rudolfina v 19.30 hodin. Hrát bude Český národní symfonický orchestr pod vedením dirigenta Paula Freemana. Toto velkolepé dílo autor napsal v roce 1874 v Miláně a poprvé bylo provedeno v katedrále sv. Marka v Benátkách 22. května 1874. Verdi jako skladatel, v jehož díle jsou opery nejpodstatnějšími položkami, kladl největší důraz na melodiku. V případě Requiem však orchestr neplní jen doprovodnou funkci, nýbrž je nositelem podstatných utvářecích složek hudebního proudu. Lze říci, že jde především o dramatické dílo. Skladatel spatřoval v liturgickém textu mše za zemřelé scénu jako na divadelním jevišti, která předkládá před posluchače určitý obraz, aby jej přiměla přemýšlet. Vnímá jej jako libreto velké alegorie osvobození člověka v duchovním slova smyslu. Právě takové hledisko tvůrce dává jeho dílu velkou působivost a sílu. Je-li opera hrou myšlenek, citů, tedy jakousi fikcí, pak Requiem je pravdou. Je pravdivým odhalením duševního světa tvůrce v duchovním kontextu. Zbývá dodat, že nastudování náročných sólových partů se ujali sopranistka Anda Louise Bogza, altistka, Ivona Škvárová, tenorista Tomáš Černý a basista Miloslav Podskalský. Hned následující den, tedy ve čtvrtek 7. listopadu 2002, můžete zavítat na koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu opět do Dvořákovy síně Rudolfina, který začíná jako obvykle v 19.30 hodin. Program je tématicky zaměřen na fenomén sólového koncertu. Tento hudební druh nabyl velké popularity v průběhu 18. století, kdy se mnoho nástrojů zdokonalilo po technické stránce. S příchodem století 19. nastala doba kultu génia a virtuózní projev se stal nositelem této idey. Vzpomeňme na Ference Liszta, Niccola Paganiniho nebo našeho Bedřicha Smetanu, který ve svém mládí aspiroval na virtuózního hráče. Od té doby se sólový koncert stal něčím, z čeho se posluchačům tají dech. Avšak nejen v posluchačích vyvolávají sólové koncerty údiv, ale také (a snad ještě větší) v interpretech, kteří daný koncert studují a noří se do záludností těchto kompozic. Je nasnadě, že sólový koncert dává umělci příležitost se „blýsknout". V avízovaný večer se bude „blýskat" opravdu hodně, protože na programu budou hned tři sólové koncerty. Prvním z nich bude Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54 Roberta Schumanna. Vzniknul v letech 1841-1845 a svým charakterem navazuje na tradici klavírních koncertů vídeňských klasiků Haydna, Mozarta a Beethovena. Schumann v tomto díle položil důraz na melodickou složku, která je exponována v sólovém klavíru. Protiváhu pak tvoří prosvětlený orchestr a svěží, nápaditá harmonie. Dalším koncertem, který si budete moci vyposlechnout, je Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho z roku 1844. Tato krásná kompozice se označuje jako jedno z nejlyričtějších děl autora a hudby svého druhu vůbec mezi Beethovenem a Brahmsem. Koncert se vyznačuje mimo jiné také velkou kompaktností, neboť tématický materiál exponovaný v první větě je základem pro všechny věty ostatní, a to včetně finálové, která se k němu navrací nejvíce. Posledním koncertem, jenž figuruje na programu zmiňovaného koncertu, je Koncert pro housle a orchestr, op. 47 Jeana Sibelia. Jméno tohoto finského komponisty jsem již několikrát zmiňoval v souvislosti s orchestrální hudbou. Sibelius měl nevšední cit pro zvukové i technické možnosti jednotlivých nástrojů, a tak se nelze divit, že jeho skladby pro sólové nástroje jsou velmi obtížné. Na druhé straně jsou nesmírně působivé, což platí i o houslovém koncertě. Autor jej napsal v roce 1903, v roce 1905 jej revidoval. Je hudebním uchopením atmosféry finské přírody, uprostřed níž tento koncert vznikal. V té době se totiž skladatel přestěhoval do své vily nedaleko Helsinek a na tomto místě strávil zbytek svého života. Obklopen krásnou přírodou, cítil se autor mnohem lépe, než kdykoliv předtím a tvořil s nevídanou intenzitou. Díla z tohoto období vynikají zvláštní silou a Koncert pro housle a orchestr to skvěle dokazuje. Je plný zvratů a dramatických momentů, na druhé straně zaujme tklivou, až melancholickou lyrikou. Ve vše třech koncertech vystoupí umělkyně z Japonka - klavíristka Kanako Okamoto a houslistky Erika Hanamura a Ayako Miyashita. Pilířem české hudby je hudba vokální. Snad nikde na světě nemá zpěv, lhostejno zda sólový nebo sborový, takovou tradici a stálou oblíbenost jako u nás. Smíšených pěvecký sborů najdeme v našich končinách skutečně mnoho, ale čistě ženských nebo mužských ansámblů je už méně. Homogenita zvuku takového uskupení je tak trochu záludná, neboť vyžaduje precizní intonaci. I malé intonační nepřesnosti jsou totiž slyšitelné. Ženský pěvecký sbor Iuventus paedagogica je nepochybně profesionálním uskupením, který se výše zmíněných nástrah jen tak nezalekne a jeho zodpovědný přístup ke každé skladbě, kterou se zabývá, přináší pozoruhodné výsledky. Je velmi šťastné to, že se tento sbor představí na koncertě v pondělí 25. listopadu 2002 v 19.30 hodin právě v prostorách koncertní síně Atrium, protože tamější akustické podmínky jsou pro zvuk tohoto souboru, jenž můžeme charakterizovat jako zvučný a přívětivě zakulacený, přitom plný a znělý, přímo optimální. Potěšitelná je skutečnost, že program budou tvořit skladby autorů 20. století, na které se bohužel často zapomíná. Za všechny bych chtěl zmínit Jana Nováka, významného českého skladatele, žáka Bohuslava Martinů, který od 70. let žil v emigraci a jehož hudba je velmi nápaditá, dále pak Zoltána Kodályho ad. Ať už se budete procházet zlatavým deštěm padajícího listí, nebo necháte padat tóny do svých duší, přeji Vám, ať jste šťastní. Lukáš Petřvalský
adresář | o Praze | kam v Praze | kam v CR | do ciziny | info A - Z | o nas | odkazy
Změna vyhrazena Aktualizace dne: 02/12/2002 Další informace tel. 12 444 | ||||
