|
|
  
|
|
Listopad 2002 U příležitosti velkých mezinárodních festivalů je vždycky zajímavé sledovat, co jejich pořadatelé považují z aktuálního pražského divadelnictví za špičku, co si z něj do dramaturgie vybrali. Na desátém ročníku plzeňské prestižní přehlídky Divadlo na sebe upozornily dvě inscenace. Tou první je autorský projekt známého filmového režiséra (letos zvítězil v Karlových Varech filmem Rok ďábla) Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, uskutečněný v Dejvickém divadle. Lze předpokládat, že divák, kterému se líbili Knoflíkáři (1997), se potěšil i tentokrát, protože scénář nese pečeť téže poetiky. Text má blíž k filmovému scénáři než k dramatu v užším slova smyslu. Skutečného syžetu je tentokrát ještě méně, o to víc se vše soustřeďuje na vyšinutost prakticky všech mužských postav, které vesměs velice obtížně řeší svůj vztah k ženám, především k těm nejbližším. Mladý muž Petr, hraný skvěle hvězdou divadla Ivanem Trojanem, má ovšem problém téměř se všemi, včetně svých rodičů. Režisér má občas řemeslné potíže se zvládnutím scény v častých proměnách místa i času děje (divadelní střih, „nájezd na detail" apod.), o to lépe si však vede s herci; surrealistické výjevy sehrávají s přesvědčivou samozřejmostí, hranice mezi normálností a úchylkou jsou zcela zpochybněny. Přitom však, a to považuji za nejdůležitější, nejsou „postmoderně" relativizovány hranice mezi dobrem a zlem. Ty naopak zůstávají zcela zřetelné, stejně jako stále víme na čí straně stojí autorovy sympatie a jeho soucit. Jakkoli nejde o nějakou plytkou situační komedii, hra se netváří nijak hlubokomyslně, vtip a humor jsou jejími základními polohami. Diváci Plzeňského představení, hraného oproti Dejvicím v nezvykle velkém prostoru to také svými reakcemi znovu a znovu oceňovali, kontakt s publikem byl velice intenzívní. Pokud by se někdo domníval, že hra amerického autora D. L. Coburna The Gin Game má něco společného s alkoholem, hluboce by se mýlil, ale zároveň by nebyl od pravdy tak úplně daleko. Nejde tu sice o návykovou drogu, ale jde o návykové hráčství s „čertovými obrázky", přičemž jde navíc o hru hazardního charakteru - všechny karty nejsou rozdány, líže se z „paklu". Není podstatné, zda se hraje o peníze nebo se výsledky se pouze píší. Podstatný je iracionální prvek náhody, který nehazardní hry (bridge, mariáš) nahrazují pravděpodobností, a proto se mohou hrát i závodně. Prezentovaná karetní hra „gin" je zřejmě něco na způsob u nás známé bulky. Do Plzně přijela inscenace Lídy Engelové ověnčena dvěma Tháliemi, které za své výkony získali oba představitelé této „two men show", Blanka Bohdanová a Josef Somr. Čtenář úryvku z verdiktu činoherní poroty pro udílení cen Thálie, který byl otištěn ve festivalové brožuře mohl být uveden v omyl. Prý „pohled do duše staré ženy zaujme svou neuvěřitelnou hloubkou a rozsahem", zatímco mužský představitel pro změnu „nechává diváka nahlédnout až na dno duše muže na konci životní poutě". Ne, nelekejte se, ve skutečnosti nejde o hru nějakého dnešního Strindberga, ba ani Schnitzlera. Jde o komorní „vyšší bulvár", čímž není ani tak pojmenován žánr (a tím méně umělecká hodnota) jako spíš umělecko-společenská funkce. Nemá jít o žádnou dušezpytnou analýzu, ale kultivovanou a inteligentní zábavu, která by dokázala i neveselé skutečnosti lidského žití, v tomto případě života „klientů" v sociálním domově důchodců nahlédnout pokud možno i z té humorné a relativně optimistické stránky. To, že právě tuto kategorii her umí výtečně inscenovat, prokázala L. Engelová v uplynulých desetiletích už mnohokrát a do černého se strefila i teď, v pražské Viole. Takovou šanci nedostali oba protagonisté na své domácí scéně už hodně dlouho. Dva důchodci hrají spolu karty, a přitom si povídají, o čem jiném, než o svých dosavadních životech. Tu a tam zalžou, tu a tam na sebe prozradí i to, co nechtěli. S mužskou ješitností se pan Weller prezentuje jako málem karetní profesionál, se ženskou lstivostí vstupuje Fonsie do hry jako karetní naivka. Typická mužská racionalita, ve své strategii vycházející z pravidel hry, je znovu a znovu porážena ženskou intuicí - a také trochu štěstím. Skoro jakoby se tu v malém uplatňována ona Dürrenmattova teze, že čím má kdo něco lépe promyšleno (naplánováno), tím strašněji jej zasáhne náhoda. A. Weller je zasahován opravdu strašně, protože od samého začátku až do konce, tedy po mnoho dní, nevyhraje vůbec nikdy. Jistě, jde jenom o hru, ovšem v situaci, kdy se životní obzor v hranicích dennodenní rutiny scvrkl právě jen na ni. B. Bohdanová ekvilibruje na hranici zájmu i nezájmu o hru, rozkošně nám dovede mimikou říci, jaký že list dostává do ruky a zahrát dovede i na ego svého rozdurděného partnera. J. Somr jako znovu a znovu pokořovaný karbaník střídá polohy etikety společenského chování i konverzace, od uhlazenosti až po komickou, dětinskou nepříčetnost. Oba jsou hraví, tu legrační tu zvážnělí, dojemní, ale jako stále ještě sebevědomé lidské bytosti i úctyhodní. Po dvě hodiny nás tím baví. Co víc si od bulváru - a tím Národní třída zajisté je - přát? Petr Pavlovský
adresář | o Praze | kam v Praze | kam v CR | do ciziny | info A - Z | o nas | odkazy
Změna vyhrazena Aktualizace dne: 02/12/2002 Další informace tel. 12 444 | ||||
