Den má čtrnáct minut a dvanáct sekund

Začal den! Karel Paštika vyběhl ze záchodu a při tom na sebe soukal ve spěchu kalhoty. Po schodech se dostal k východu a dobelhal k hospodě.
"Ahoj," pozdravil pětici mužů u stolu, ve věku kolem padesáti, kteří byli jeho nejlepšími kamarády a posadil se k nim. Všichni tady pospíchali. "Kolik piv jste dali?" ptal se Karel a při tom se probíral ve svém plnovousu.
"Jedno...pijeme druhý," odpověděl muž, který měl méně vlasů než novorozeně. Výčepní položil před Karla dva půllitry. Pivo v okamžiku zmizelo.
"Pitomých čtrnáct minut!" pronesl Paštika.
"Čtrnáct minut a dvanáct sekund," kdosi poznamenal.
"Houby. Už máte jenom sedm minut, tak sebou hoďte!" připojil se výčepní.
"No jo, no jo. Proč to tenkrát vymysleli na poslední chvíli? Vždyť tohle není žádný život. Jaká to byla pohodička, když jsem tady mohl pobýt čtyři hodinky..."
"Mohlo to bejt i horší. Kdyby to bylo jako ve filmech, tak bychom měli jednu vteřinu. Tomu se říká na poslední chvíli. Zlatejch čtrnáct minut a dvanáct sekund," řekl holohlavý muž.
"Jenže tvých čtrnáct minut začíná tady. Tady v týhle krásný hospůdce. Můj den začne vždycky na záchodě...nejblbější místo co jsem si mohl vybrat!" stěžoval si na krutý osud Karel Paštika.
"Když jsi hlupák," ozval se svalnatý chlap s knírkem a kulatými brýlemi, "čtvrt hodiny do konce světa a ty místo v hospodě sedíš doma na hajzlu. Hehehe." Ostatní se začali smát.
"Bych chtěl vidět vás...manželka se mnou v tuhle dobu chtěla být."
"Manželka s tebou chtěla být na záchodě?" pousmál se ten s knírkem a brýlemi, "vyzkoušet se musí všechno, zvláště když je konec světa!"
"Jaký konec světa? Žádný, jak vidíte, nebyl."
"Byl by. Naštěstí to zachránili."
"Zachránili? Vidíš tohle? Nic se nedá stihnout..." Vrchní přinesl další piva a rozdal je všem přísedícím u stolu. "Je to pitomý. Skutečně pitomý. Lepší by byl konec světa než den trvající čtrnáct minut." Chlapi přikyvovali a svými výrazy na tváři dávali jednoznačně za pravdu.
"Minuta a půl" řekl hostinský a dal na stůl každému panáka, který byl v mžiku spláchnut do žaludků štamgastů.
Karel Paštika pokračoval ve svém stěžování si: "kdyby vymysleli zkrátka stroj času, co je na tom? Ale takový nesmysl - vyblýsknout si svět jako na fotoaparátu a pak prožívat těch samých několik minut stále dokola. Fuj!"
"Není to těch samých několik minut. Vždycky jsou to úplně jiný minuty. Nemůžou bejt stejný. My si přece pamatujeme co jsme před tím dělali. Takže -." V tom to přišlo. Čas vypršel a začal nový den (tedy tak té čtvrt hodině říkali).

Paní Krišnová byla "hajzlbába", jak se lidově říká těm milým paním co obstarávají veřejná WC. Nevím co jste si pod pojmem "hajzlbába" představili, ale toto slovo nikdy příliš neevokovalo ideu jakési baronky, či noblesní dámy. Paní Krišnová přesto patřila mezi stovku nejbohatších lidí planety a to začínala doslova od hovna. Nejdříve jí patřil jeden malinkatý záchodek, kde měla na starost vše - jak vybírání peněz tak fekálií z ucpané toalety. Jednou k ní přišel mladík se slovy "dobrý den!" Na tom by nebylo samozřejmě nic zvláštního.
Paní Krišnová odpověděla jako vždy svým "na malou nebo na velkou?"
"Ani na jedno, madam," usmál se mladík. "Vám to zde patří?" ptal se.
"Jistě."
"Pak mám jistou nabídku. Jsem zástupce firmy na teleporty. Rádi bychom zde nainstalovali jeden, možná dva na zkoušku. Máme uzavřenu smlouvu s několika vbrzku se otevírajícími restauračními zařízeními, které chtějí při svém budování ušetřit jak prostor tak finance na záchody a prostor s tím spojený..." Tak se také stalo. Lidé už v hospodě nechodili na hajzl, ale za paní Krišnovou. Dnes byli všechny fast-food-restauranty, bufety, pajzly i luxusní hotely nepojeny na světovou centrálu záchodů, která začínala se čtyřmi latrínami. Nyní bylo latrín zhruba na dva miliony. Věřte, že paní Krišnová už se v záchodě nikdy nehrabala. Nečekala, že by kdy mohla takto žít, ale když jí to osud určil, nevzpouzela se.
Seděla u sklenky brandy, jak ostatně začínala každý svůj den. Každých svých čtrnáct minut a dvanáct sekund. Brandy že se ráno nehodí? S tím by vás nakopla... do kolena. Navíc pokud jste chtěli něco v této době dělat, nezáleželo na tom, kolik je hodin. Pokaždé bylo ve střední Evropě slunečně, tři hodiny a dvacet sedm minut. Pokaždé hořela v tu chvíli kancelář prezidenta jisté malinkaté republiky. Pokaždé sklapla past nad roztomiloučkým potkanem, jenž se právě procházel po zásobárně potravin nejmenovaného restauračního zařízení, které nabízelo své služby rychle a v americkém stylu. A pokaždé také seděla paní Krišnová u té své brandy. A doufala, že se jednou opije. Jde to těžko, pokud se za čtvrt hodiny vypitý obsah vrátí zpět do lahve. Měla důvod k tomu se opít. Právě (bylo to v ten osudný den "konce světa") byla odmítnuta její nabídka k sňatku (ženská emancipace zašla ještě dál - ženy hrají hokej společně s muži na olympijských hrách...tedy v poslední době se OH jaksi nekonaly...těžko něco takhle uspořádat). Takže ještě jednou - byla odmítnuta její nabídka k sňatku. Požádala o ruku mladého krásného muže, kterého poznala na dostizích. On na její otázku, "proč si mně nevezmeš?" odpověděl: "protože jsi stará, ošklivá a navíc smrdíš!" Nenaštvalo by vás to? Jí ano. Co ovšem mohla čekat? Sice posledně, kdy slavila narozeniny, slavila krásných třicet let. Ale posledně slavila narozeniny před dalšími krásnými třiceti lety. Bylo jí sedmdesát osm. To je na odstřel! Už není holt taková šťabajzna jako kdysi...

Nutno podotknout několik informací. Jednak ten osudný den, kdy se čas "zastavil", se stal před třemi lety. Většina lidí tedy pamatuje tento okamžik. Některé televizní stanice se snaží dále vysílat, ale program se stále zhoršuje (je to ještě možné?). Přece jenom peníze v této době nic neznamenají. Předpověď počasí je jaksi k smíchu, jelikož "každý den - stejný den." Jestliže máte hlad, jednoduše zajdete do některé (té nejbližší či využijete teleport) samoobsluhy. Nikdo od vás nechce platit. Jezte! Jídla je dost. Všeho je dost! A nikdy neubude.
Politikové, filosofové, psychologové - ti všichni nyní jen kecali. Usnesli se na jistých zákonech, aby byl klid když se o něčem dohadují, ale tím rozumná řešení skončila. Nyní se na nic kloudného přijít nedalo. Nebyl na to prostě čas. A tak se čekalo na chvíli, která snad jednou přijde. Nevěděli, co to bude za chvíli. Nevěděli, kdy ta chvíli přijde. Nevěděli, zda ta chvíle vůbec přijde. A nevěděli, jestli poznají, až ta chvíle přijde.

J.I.H. - tož iniciály muže, jenž jako jediný hlídal centrálu přístroje času. Jinak nikdo jiný. Jmenoval se Johan Idiotovič Hasaak. Před dlouhou dobou odsud odešel jeho velitel se slovy "zastřel každýho kdo sem přijde!" a podal mu pistol s plným zásobníkem. Johan nyní seděl na židli a houpal se. Na podlaze u vstupních dveří ležely tři krysy, strážní pes a velitel. A zásobník byl prázdný...

Paštika seděl na záchodě. "No tak Karle! Vylez odtamtud. Musíme do toho divadla," volala manželka. "Do divadla?" ptal se Karel. "Jo. Jdeme na Hamleta. Vždyť jsem ti to říkala." "Na Hamleta?" ptal se opět, "na tom jsme byli už minule, ne?" "To ano. Ale jenom na první patnáctině. Dneska jdeme na druhou." "První patnáctině? Jdi si sama," s tím otevřel dveře a prošel do jiného pokoje. Následovala ho. "Ale no tak. Taky bych šla radši rovnou na celého." Karel se na ní podíval nechápavým výrazem, "já bych na něj nejradši nešel vůbec, ale když už tak na celýho."
"Víš co si říkám každý den?" zeptala se vážně Maruš. To bylo jméno Karlovy lásky, s níž žil ten předlouhý čas.
"To skutečně nevím."
"Říkám si, že bychom měli ten pitomej přístroj, co nás posouvá nazpět časem pořád dokola, rozmlátit na malý kousíčky."
Karel otevřel ústa. "To si přesně říkám taky. Akorát jsem se to nikdy neodvážil vyslovit."
"Nemusíš to vyslovovat. Stačí provést! Co ty na to?"

Sklenička dopadla na zem. "Kurva drát!" zaklela paní Krišnová. Vypadla jí z ruky sklenka, když jako obvykle srkala brandy. Už toho nápoje měla po krk. Nechutnal jí. Přesto ho potřebovala. Neměla co dělat. Netušila co stihne za tak krátký čas. Navíc její peněžní majetek teď nic neznamenal. Vlastnila mnoho nemovitostí...akcie (ty na tom byly podobně jako peníze)...pak spoustu aut...čtyři vrtulníky...soukromé letadlo (v době teleportů trochu na nic)... Mohla by se podívat, co dělá její zoologická zahrada. Nebo nemocnice pro malé děti, co tenkrát nechala postavit. Paní Krišnová investovala hodně peněz na charitu. Její oblíbená činnost byla chodit ulicí, zastavovat žebráky a dávat jim klíčky od luxusních automobilů, přepychových bytů nebo ne tolik vkusný, avšak přesto oblíbený dárek - černý kufřík s jak jinak, než penězi. Přestala s tím, jakmile zjistila, že lidé naschvál nosí otrhané oblečení a čekají na místech kam běžně chodí, až jim něco přihraje. Jeden muž takto údajně dostal Porsche, Mercedes, závodního koně, plavecký bazén a restauraci. Není to od nich podlé?
"Barete!!!" zavolala na svého sluhu. "Ano paní?" ozval se snad ještě rychleji než dořekla jeho jméno. "Už nevím co dál." "Nechtěla by jste si poslechnout nějakou hudbu? Nebo se dívat na televizi? Divadlo?" "Ne, Barete." Sluha se jmenoval ve skutečnosti Jean, ale přiznejme si, že takové jméno je pro sluhu skoro až trapné. Proto ho přejmenoval na Bareta. Nepolepšil si. "Nebaví mně stále začínat v této pozici. Sedím se sklenkou a srkám tenhle nápoj, pch!" "S tím nic nenaděláme, madam. Nikdo si zatím nezvyknul." "Já si ani zvykat nechci," povzdechla. "Nechcete si zahrát nějakou virtuální hru?" navrhnul Baret. Krišnová se zvednula ze svého křesla. Odešla do kuchyně. Baret stál nějakou dobu zamlkle v pokoji. Pak se odhodlal a následoval ji. "Madam! Ty prášky Vám nedělají dobře." Podívala se na něj. "Milý Jean," takto ho doposud nikdy neoslovila "tyhle prášky mi dobře dělat nemají - mají mě totiž zabít." Usmála se na něj. Bareta nic jen tak nevytočilo. "Takto hloupě zemřít? Nezajímá, Vás, ani jestli konec světa opravdu je? Tedy měl by být?" Jeho paní zastavila tabletku na půli cesty před ústy. Na chvíli ztuhla. Pak se na Bareta opět podívala. "Máš pravdu. Ale jak to mám zjistit? Jak mám zjistit jestli konec světa skutečně bude? Nebo měl by být...vždyť víš." "To už je na Vás, madam." Baret si oslovení madam nikdy nenechal rozmluvit a paní Krišnová to vzdala. Vlastně už nebyla ani paní. Říkat ale někomu vdova? "Je jediné řešení," pronesla, "zničíme ten pitomej krám, co ho maj v Rusku."

Johan Idiotovič Hasaak seděl na své židli s nohama na řídícím pultu. Jako vždy se houpal a nudil se. Svíral pistoli a hrál si sní. Občas zívnul. Johan byl velice hloupý. Byl hloupý, jako hloupost sama. Jak se to říká? - "kdyby hloupost nadnášela, létal by jako ptáček." Za všechno mluvily jeho činy. Na rozkaz velitele seděl na své židli už tři roky a zastřelil každého, kdo přišel - včetně svého velitele.
Za dveřmi se ozvalo zaskřípání. Kdosi tam byl. Hasaaka to ovšem nijak nevzrušovalo. Dále si pohrával s pistolí a bylo k podivení, že se někdy před tím ještě nezastřelil. "Jste si jistá, madam, že je to dobrý nápad?" kdosi pravil. "Ano Barete. Ten nejlepší!" Dveře se otevřely a vstoupila stará hubená žena, elegantně oblečená, a za ní kráčel vysoký muž v černém obleku. Žena svírala v rukou něžně jako dítě baseballovou pálku. Johan vyskočil ze židle a namířil na dvojici příchozích svou zbraň. Paní Krišnová a Baret se zastavili a pootevřeli ústa. Nestačili cokoli říci, když Hasaak zmáčknul kohoutek.
"Cvak, cvak" ozvalo se. Oba ztuhnuli a otevřeli ústa ještě více.
"Sakra," zahalasil Johan, "došly náboje." Paní Krišnová i Baret byli pořád ve stejné pozici, jen občas mrkli.
"Co teď?" položil otázku svým málem obětem.
"Co takhle položit tu zbraň a rozumně se dohodnout?" navrhnul sluha.
Jelikož neměl žádné instrukce, jak se chovat v případě, že dojdou náboje, řekl: "Asi jo. Dohodneme se! Když došly náboje," usmál se pitomě a bylo k neuvěření, že přišel na důvod proč pistol nestřílí. V tom se opět otevřely dveře. Stál v nich Karel Paštika a Maruš Paštiková. Paní Krišnová a Baret se otočili. "Dobrý den," pozdravila paní Krišnová. "Dobrý," řekl Karel. Všichni se následně otočili k Johanovi.
"Abychom s vámi jednali na rovinu - chceme zničit tady ty přístroje co pořád posouvají čas," vysvětloval Baret.
"Vy taky?" udiveně řekla Maruš.
"Jistě. Proto jsme tu. Snad jste neměli stejný nápad?" zapojila se Krišnová.
"Je to asi náhoda," přidal se Karel.
"Moment, moment!" přerušil hovor Johan, "tady se nic ničit nebude!"
"Bude," pronesl věcně Karel.
"V tom, ale dohoda to...to...neodpočívala...teda ne...nespočívala...nějak tak," klepal se Johan.
"To je pravda," připouštěl sluha, "problém je v tom, že žádná dohoda nebyla dohodnutá." Johan nic neřekl jen se tiše posadil do svého křesla.
"Pustíme se do toho!" zařvala Maruš Paštiková a rozeběhla se s jakýmsi kladivem proti velikému počítači. Ostatní chvíli přihlíželi, ale nakonec se také zapojili. Takovou zábavu si uniknout nenechali. Připojil se i Johan. Nic ho po té dlouhé době tolik neuspokojilo.
"Máme už jenom čtyři minuty," poznamenal Baret, dívající se na hodinky.
"Kdo by řekl, že něco zničit dá takovou fušku," řekl Karel.
"Pravda, pravda," přitakala paní Krišnová, která se svojí pálkou vypadala dosti nebezpečně. Všelijaké mechanické kousky se povalovaly na zemi.
"Nestihneme to," zoufale pronesla Maruš Paštiková.
"Co nestihneme?" ptal se Johan, právě trhající jakýsi kabel.
"Nestarej se," řekl Paštika.
"Mě to zajímá!" chtěl vědět více Johan.
"Nestihneme zneprovoznit tuhle obludu," vysvětlil Baret.
"Aha," otevřel ústa Johan "a proč nevyhodíme jednoduše pojistky?" Ostatní chvíli dál ničili. Byl ovšem jakýsi prapodivný klid, ačkoli lámání a trhání dělalo nadále veliký rámus. Všichni zpracovávali informaci. Pak Baret zakřičel: "rychle!!!" Rozeběhli se, ale brzy opět zastavili.
"Kde jsou pojistky?" zeptal se Baret Johana.
"Vypínají se támhle na tom počítači," ukázal na místo, které vypadalo jako po tažení římských vojsk.
"Kurva," zaklel Karel "co teď?"
"Minuta," oznámil Baret.
"V čem je problém? Vrátíme se sem zítra. A vypneme ty pojistky..." řekl Gerard.
"Pravda," přisvědčil Baret. V tom všechny světla zhasla. Byla jen tma. Kdosi zapnul na hodinkách iluminátor a podíval se na čas.
"Tak je to tady. Pět, čtyři, tři dva, jedna..."
Nastal okamžik, kterého se mnozí obávali. Nastal okamžik, na který se mnozí tiše těšili. Nastal okamžik, který byl mnohokrát skloňován ve všech pádech. Nastal okamžik, který znamenal revoluci. Nastal okamžik, který znamenal konec. A tak tedy nastal. Nastal ten okamžik. A nic se nestalo. Nic! Ne tedy, že by se nic nestalo. Někdo spadnul z houpacího křesla a zabil se. Další jedl hamburger se sýrem a hádal se s kamarádem, že hamburger se sýrem není to samé jako cheesburger. Ať už se ovšem stalo cokoli, nebylo to, co by se očekávalo. Žádný Armagedon. Nic! Čas plynul dál a zřejmě neviděl důvod pročpak by také ne...

Chyba! Něco se stalo. V ten okamžik se přihodilo opravdu něco velkého. Ne tak velkého jako konec světa, ale přesto velkého - do všech e-mailových schránek přišel jeden a ten samý dopis. Největší spam v historii lidstva. Vypadal takto:

"Milý člověče,
a pak že nemám smysl pro humor!!! Trvalo vám přesně -
/// 3 roky, 68 dní, 22 hodin, 17 minut, 13 sekund, 68 setin ///
do chvíle, než jste ten přístroj zastavili. Musím Vás zklamat. Žádný konec světa nebude. Je mi líto. Byl to jen aprílový žertík. Jelikož nedoufám, že byste měli všichni smysl pro humor, odstěhoval jsem se tak trochu někam jinam. Do jiného časového období. Ptáte se jak? Tenkrát jsem totiž vymyslel stroj času. Vymyslel jsem stroj času a jako vedlejší produkt ten nesmysl, co čas vrací stále zpátky. Naletěli jste mi!!!! :-) Není to k smíchu? Někdo řekne - 'Bude konec světa!!!!' a protože máte dojem, že je příliš chytrý, uvěříte. Svůj život tomu přizpůsobíte...no nic. Nebudu se smát. I když to jinak nejde.
Tímto chci poděkovat svým věrným kamarádům - intelektuálům (jak jim často říkáte), kteří mi v tom pomáhali. Bylo jich celá řada. Ať už ředitel výzkumného projektu NASA Thomas Peterson, prezident USA Bugs Bunny (už se mu prosím nesmějte za jeho jméno, pěkně ho to štve :-) ) nebo celosvětově hledaný hacker Muhammed Šalif. Všem tímto děkuji. Samozřejmě ani oni nezůstali s vámi a také se rozprchli do všech koutů času, jako já.
Na závěr snad jen poznamenat - žertíků jsme udělali spoustu! Měsíc? A přistát na něm? Rozžhavená koule to je...:-) A tak dále.

S pozdravem šéf projektu "TIME" Stanislav Kubishko

P.S.: Nechal jsem vám tady jeden stroj času. Ale nehledejte nás. Stejně nenajdete.

P.P.S.: Že vám to nedošlo vlastně dřív? Moje datum narození je - 14.12. - čtrnáct minut a dvanáct sekund... :-) "

"Vážený Karle Paštiko, Maruš Paštiková, Jeane Stuarte, Natálie Krišnová a Johane Idiotoviči Hasaaku. Jste obviněni ze zničení nejdražšího, nejcennějšího a nejdůležitějšího přístroje, jaký byl kdy sestrojen. Stroj času byl vaším zapříčiněním nadobro zprovozen ze světa. Nyní ctihodný soud vynese rozsudek. Postavte se!" Všichni se v soudní síni postavili. "Takže rozsudek zní takto-" nedokončil soudce větu. Den totiž skončil. A začal nový.