Kamenná mozaika
Znovu očima přeměřil oblohu. Tisíce a tisíce malých zářících bodů panovaly východu, zatímco měsíc se skrýval kdesi na západě. Vše bylo přesné, tiché a dokonalé. Od lesa se ozval štěkot. Ještě pár chvatných kroků a už už mohl tváří políbit chladnou modlu. Roztrhl kazajku. Dýka rychle ostrým hrotem kreslila posvátné znaky na bílou hruď bez jediného chloupku. Stěží uvěřit, že byl vůbec muž. První světla se zjevila za zelenou houštinou. Křik a chvatné povely, nadávky, smích. Štěkot psů.Svatojánské mušky našly jeho hruď a pily plnými doušky krůpějky krve. Sebeobětování. Nanebevzetí. Další pohyb dýkou... Tepna na zápěstí se otevřela a temně rudý proud krve zkropil monolit. Prsty druhé ruky chvatně měnily gesta. Obličej mu zkřivila bolest. Zaťal zuby a otevřel i tepnu druhé ruky. Ve vzduchu visela vlhkost. Tak tedy voní smrt? Lesní a luční býlí omamně vonělo. Objal stojící kámen a zavřel oči...
Byla to zvláštní noc. Hvězdy planuly svým stříbrným odstínem modři, měsíc stoupal z večerních mlh nad blaty, oděn do karmínu. Osamělý řidič stočil svůj vůz ke kraji cesty a vypnul motor. Klidná a tajemná noc jej okouzlila natolik, že musel vdechnout pár doušků jejího tajemstvím prodchnutého vzduchu, než bude zase pokračovat dál. Z bažiny stoupala studená a hustá mlha, plazící se po stráni až k autu. Bylo ticho, jen žáby zpívaly svou temnou litanii luně.
Vystoupil a obešel vůz. Zaposlouchal se do večerního ticha a zamyšleně se zastavil. Do nosu jej náhle udeřila pronikavá vůně. Šeřík! Rozhlédl se okolo, ale keř nikde nezpozoroval. Zkontroloval čas a uvědomil si, že už léta se mu tohle nestalo: Nechtělo se mu pryč. Nemusel pospíchat, noc byla mladá a kouzelná. Cvrčci spustili svou půlnoční serenádu a on náhle zatoužil po procházce. Nesměle zkusil pár kroků. Z mokrého asfaltu stoupala omamná vůně, tichá a nevtíravá večerní hudba, mistrně přednesená orchestrem obojživelníků a hmyzu, lahodila sluchu, milosrdná, sametová temnota dávala odpočinout znaveným očím.
Cesta se vlnila jako had, lemovaná alejí planých višní v plném květu. Vlahý vítr se snášel na měkkých křídlech netopýrů.
Co to však přerušilo ten prazvláštní, harmonický noční klid? Jistě! Tam vzadu mezi stromy toho podivného lesa se blýsklo světlo!
Prazvláštní les. Je jako symbol smrti v té živé, tepoucí, tančící noci. Jde z něj strach a zima. Muž se otřásl, když si to uvědomil. Ten záblesk světla se ale zahnízdil v jeho duši s visačkou zvědavosti na krku. Ačkoliv jej smysly zrazovaly, pokračoval dál cestou k hvozdu. Teď již jasněji rozeznával mezi stromy světlý bod, plamen, který svým jasem tak razantně rušil chvíle klidu. Nachvíli se zastavil. Zapochyboval o svém počínání a ohlédl se přes rameno. Jeho vůz, poklidná houpavá bárka, stále kotvil v poklidné laguně v ohbí cesty.
Z lesa stoupala pára, vlhkost se tetelila ve vzduchu a chlad objal jeho lýtka. Hvězdy zářily a omamná vůně vzdálených šeříků mu stoupala do hlavy. Podivná znamení pokrývala nebe i zemi a odrážela se v kalužích. Zvěř ztichla a čas se zastavil. Jeho duch splynul s okolím a muž přestal vnímat svět. Stěží si uvědomil, že jeho rty tichounce zpívají cizí modlitbu...
Plazi a hadi se svíjeli okolo jeho bezmocných chodidel. Tupá a silná bolest hlavy jej začala přemáhat. Jazykem přejel rozřezané patro a zašklebil se bolestí. Noc kralovala.
"Děvko!" zakřičel k obloze ze všech sil. Blesk sjel z temných mračen a zmizel kdesi za lesem. Hrom, jeho bratr, doprovodil jeho pád patřičnou kanonádou a jako když zvedne stavidla, valila se z nebe voda a nekonečných provazech. Muž padl tváří k zemi. "Copak za to můžu?" opakoval jako šílený. Po neholené tváři ztékaly slzy a ztrácely se mezi kapkami deště. Jak spár čněl na kopci ze země monolit. Jeho věčná kamenná neměnnost muže rozlítila. "Grázle!" křičel ke kamenému bloku a klopýtal rozbahněnou loukou. Blata pod strání vřela a každou chvíli z nich vystoupala bublina odporně páchnoucího plynu.
Pekelní psi nasáli do širokých nozder jeho pach. Zastříhali ušima a zvedli hlavy a pak vyrazili k monolitu. Slyšel jejich ladný skok, slyšel, jak horké pařáty rvou vlahou hlínu, jak ostré čenichy rozráží vlhký vzduch. "Jen pojďte, svině! Pojďte, trhejte! Zabte mě!" řval do noci a zády se tisknul ke kameni.
A pak přišlo ráno. Sluneční kotouč se vyhoupl nad horizont, první paprsky políbily kamenou tvář tichého vládce kraje. Všechno to mystické zmizelo. Žáby i cvrčci, i plazi i hadi, i psi i světla. Vlády se ujal den, pán exaktního, měřitelného, myslitelného.
Muž už byl dávno kilometry odsud. Odjel rychle a bez rozloučení, zapomněl na tu noc, na modlitbu, na světlo i na les. Zapomněl, protože chtěl zapomenout a chtěl zapomenout, protože nechtěl pochopit. Jen jednou kdysi dávno pochopil. Jenže to byl jen dítě a mohl si dovolit chápat...
Stařík se probudil. Otevřel oči až v momentě, kdy zjistil, že slunce lechtá jeho chodidla. Co tu dělá? Proč je ten monolit jeho polštářem a kde jsou ti psi, kteří tak znatelně hrozili smrtí? Proč ještě žije? Tolik chtěl včera zemřít, tolik si přál se jich všech zbavit! Přestat utíkat někam... Nikam. Cosi však hladilo jeho ruce. Zpozorněl. To kapky krve a kapky rosy se kutálely na vlahou, vlhkou zem. Rozbitá láhev ležela hned vedle. Olízl střep a usmál se. Pak vyrazil do vesnice koupit další.
Ve vesnici ukřižovali heretika.
A na kopci dál stál, bezezměny, přímluvce na nebesích, mocný i bezmocný, věčný i pomíjivý, temný obelisk.