Požár

'Proč se vlastně pořád hádáme?' napadlo mě při pohledu na moji dvanáctiletou sestru - dvojče Katarinu, 'přece jsme tak stejné ... ty pomněnkové oči, lehce nazrzlé vlasy, ten samý polovičatý úsměv - proč si vůbec nerozumíme?'
Katarina si ode mě uraženě odsedla: "Nebudu se s tebou bavit, Angeliko. Ty vůbec nemáš ráda zvířata! Máš ráda jenom sebe!" vmetla mi svou neúprosnou logičností do tváře.
"Mám ráda zvířata!" oponovala jsem vášnivě "nemám ráda ZRZKY jako TY!" a vyběhla z domu ven.
Po dlouhé době se dnes slunce schovalo za mraky a počasí dávalo pomalu ale jistě najevo, že prosluněné léto ustupuje sychravému podzimu. Přestala jsem běžet a zadívala se na nebe, kde zrovna prolétávalo hejno divokých hus. Pak jsem se otočila zpátky k našemu domu. Cihlové stavení s doškovou střechou bylo schválně postaveno daleko od veškeré civilizace. Bylo zde všechno, co si jen člověk mohl přát - krásná příroda, bublající potůček, les se spoustou roztodivných hub ... ale žádní lidé ... LIDÉ, se kterými by si člověk mohl popovídat, prohodit pár slov o tom, že je dneska už konečně podzimní počasí a že snad nebude pršet...
Smutně jsem sklonila hlavu. 'Nesmím na to myslet, tatínek by se zlobil, že se rouhám.'
V trávě asi tak metr přede mnou se plazila užovka. Chvíli jsem pozorovala její pohyby a záviděla jí její volnost. Ne, ona není v izolaci, není v žádném vězení tak jako já. Protože tak jsem si tu připadala. Jako v té nejkrutější žaláři.
Musela jsem se mimoděk rozesmát: 'Nesmím to tak dramatizovat, vždyť se zase tak moc neděje ...' Ale v hloubi duše jsem ten malebný domeček uprostřed čarovného paloučku nenáviděla.
Maminka s tatínkem se zase jednou za čas vypravili do města, protože začaly docházet potraviny. Usmála jsem se, když jsem si vybavila mamku, jak si pečlivě uhlazuje sváteční šaty a nabádá mě a Katarinu, abychom nezlobily. A Katarina za chvíli po odchodu rodičů vše zkazí tím, že z pole donese šedivou myš a dožaduje se, aby jí společně udělaly z krabice od bot pelíšek. Ušklíbla jsem se. Katarina musí udělat pelíšek každému zvířeti, i kdyby to byla žížala.
Nechtělo se mi už být venku, proto jsem se začala pomalu loudat domů.
'Jestli po mě Katarina bude chtít, abych tu myš měla u sebe v pokoji, tak je obě prohodím oknem,' pomyslela jsem si a bojovně zaťala pěsti.
A v tu chvíli se to stalo. Obrovská rána. Nervy drásající výkřik. Z okna kuchyně vyšlehly plameny, které se s ničivou rychlostí sápaly po stavení. Nenasytně pohlcovaly vše, co jim přišlo do cesty.
Fascinovaně jsem hleděla do ohně, neschopna pohybu, zděšeně pozorujíc jak plameny olizují truhlík s drobnými begóniemi. Trvalo to nejméně minutu, než jsem probrala ze strnulosti a pohnula se směrem k hořícímu domu.
"Katarino!" vykřikla jsem do ohně, "KA TA RI NO!"
Nedbajíc žáru, zakryla jsem si rukama obličej a snažila se k chalupě přiblížit.
"Katarino!" křičela jsem ze všech sil, "panebože, Katarino, SLYŠÍŠ mě?"
Nic.
Drobné stavení se zmítalo v bolestivé agónii. Hořelo všechno. Úplně všechno.
Snažila jsem se ... opravdu jsem se snažila ... ale, bože, nemohla jsem se skrz tu nesmírnou výheň přiblížit dále než do zahrádky. Nemohla jsem utíkat do toho plamene a vytáhnout Katarinu. Nemohla jsem...
"Angie!" zazněl trýznivý výkřik. "ANGIE!" Mým tělem projel doslova elektrický šok.
"Katarino?" vykřikla jsem nazpět do plamenů, byla to otázka plná překvapení, nemohla jsem uvěřit, že na mě zavolala...
Pohla jsem se směrem k chalupě, ale plameny mě donutily ustoupit zpátky.
'Musím tam jít!' ta věta se mi drala do mysli, pořád se opakovala... 'Musím tam jít a pomoct jí!' Ale já jsem nemohla. Kristepane, já opravdu nemohla, ty plameny... Stála jsem tam jako solný sloup, s vyvalenýma očima hleděla nehnutě do ohně a hlavou mi probíhalo tisíce scének, tisíce obrazů pálící se Katariny... jak ji oheň pohlcuje, mučí, ona nemůže utéct a musí trpět tou palčivou bolestí... vzlykla jsem a zakryla si rukama obličej...
...a modlila jsem se (doopravdy jsem se modlila?), aby Katarina vyběhla, aby vyběhla z toho domu zdravá a ... živá...

Živá.

"Mělas ji zachránit Angeliko, MĚLAS JI ZACHRÁNIT !"
Jen Bůh a ona ví, že to tenkrát nešlo. Že bych uhořela, kdybych se ji pokusila zachránit (opravdu bych uhořela?)...

Žena si otřela hřbetem dlaně slzy: "Odpusť mi, Katarino. Prosím tě, odpusť mi ..." a otočila se k odchodu...