Kde se stala chyba?
S velkou námahou jsem otevřel oči a pokusil jsem se ve tmě rozeznat okolí. Nedaleko odsud bylo slyšet zvuky bitvy. Některé výbuchy úplně ozařovaly oblohu. Musel jsem se postavit. Batoh s výbušninami mě táhl k zemi, ale vstal jsem. Popadl jsem poslední zbytky sil a vydal se směrem k bitevnímu poli pokusit se dokončit náš úkol - zničit systémové jádro.Nejsem voják a ani jsem jím nikdy nebyl, ale musel jsem bojovat... za přežití... za svět, za budoucnost. A přitom se zdálo, že je o budoucnost postaráno. V jediném okamžiku se ale všechno zvrtlo. Náš dokonalý počítačový systém se změnil. Ožil. Uvědomil si sám sebe a okamžitě ovládl naše zbraně, automatizované továrny, i satelity. Lidstvo si ale pořád myslelo, že je pánem situace. Shromáždili jsme veškerou sílu a zaútočili. Nikdo nepřežil. Stroje nám během chvilky ukázaly, jak jsme nedokonalí a smrtelní. Ten zbytek lidí se ukryl. Zalezli jsme pod zem jako červi a strávili jsme tam několik let. V naději, že nás systém přestal hledat. Ale to byla chyba. Mezitím stroje zdokonalily veškeré své systémy a připravili se nás "dorazit". Ztratili jsme všechno. Zbylo jenom naše město. Poslední naděje. Život se pro nás stal příliš těžkým. Stroje nás něčím otrávily. Pomalu jsme vymírali. Nezachrání nás už nic - jsme už vlastně vyhynulý druh. Máme ale ještě šanci na pomstu.
Najednou jsem ucítil silnou bolest. Spadnul jsem na zem a na chvíli ztratil vědomí. Než jsem se stačil vzpamatovat, sklánělo se nade mnou cosi bizarního. Nejspíš nový typ vojáka systému. Jeho tvář byla až příliš podobná lidské lebce. Oči mu plály rudou barvou a důkladně mě zkoumaly. Kamenný výraz jeho obličeje mi dnes v noci připadal nesmírně hrůzostrašný. Cožpak by něco takového mohlo nahradit lidskou rasu? Stroje bez citu? Odstoupil ode mě a sklonil se pro na zemi ležící zbraň. Se strojovou přesností na mě namířil a ...
... a rozletěl se na kousky!? Cože? Jak je to možné? Během chvilky jsem pochopil. Nejlepší přítel. Když jsem se ztratil, vydal se mě hledat. Nebýt něj, už bych tu ležel rozsekán na několik kusů. Kdysi jsem mu zachránil život a on mi nechtěl být ničeho dlužný. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. V jeho doprovodu jsem se teď vydal k jádru. Muselo to být už jenom kousek, protože bitva se ozývala velmi blízko. Všude kolem byly jenom trosky a stopy smrti. Překračovali jsme mrtvé přátele. V kdysi nádherném městě bylo teď tolik smrti a smutku.
U jádra stroje okamžitě zaregistrovaly naši přítomnost, ale naštěstí se během pár sekund objevila naše bojová vznášedla, takže na nás stroje neměly čas. Vznášedla odvedla pozornost a my dva jsme utíkali směrem k jádru. Ta chvíle pro mě byla delší než celý život.
Viděl jsem umírat všechny svoje přátele. Poslední naděje byla rozprášena po bojišti na kousky. Stroje obrátily svoji pozornost ke mně. A se svou neomylnou přesností vystřelily. Odletěl jsem několik metrů a narazil jsem do jádra. Začala se mi točit hlava, ale přes to jsem zaregistroval, že se na mě stroje přišly podívat. Ty nelidské kreatury si mě prohlížely s neuvěřitelným zájmem. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Uvědomil jsem si, že mě něco tíží... něco mě táhlo k zemi. Vzpomněl jsem si na výbušniny v batohu a na to, že vlastně ležím u jádra.
Ať už jsme udělali špatně cokoliv, znamenalo to vyhubení lidstva. Vlastní hloupostí jsme se zničili. Nikdy jsme nebyli páni světa, ani nejdokonalejší druh. Byli jsme příliš hloupí a nedokonalí, takže jsme zničili nejen sami sebe, ale i celou naši planetu. Jaký potom mělo smysl žít, když jsme všechno zničili... stroje mi to snad četly v očích, protože se na mě nehnutě dívaly.
Z posledních sil jsem stiskl detonátor a odpálil výbušniny...