Alegorie
Dopis
Píši Vám z Modré planety, které tady říkají Země. Děje se zde něco, co nazývají životem. Hýbou se a prý myslí (uvědomují si svojí existenci). Asi se ptáte, kdo jsou oni. Říkají si lidé. Vládnou nad celou planetou. Vypadá to zřejmě na nejinteligentnější život tady, což je poměrně smutné. Ovládají barbarsky ostatní tvory (například krávy, psy, koně, slepice…) a nekontrolovatelně ničí své prostředí. A to vše je na Zemi zcela běžné. Někteří lidé myslí na vyšší úrovni - filosofové. Mají na mne
stále otázky. Zajímal je smysl života. Když jsem jim pověděl, že smyslem života je život sám, nějak to nedokázali vstřebat. Potřebují prý něco konkrétnějšího. Uvedl jsem jim jeden příklad: ,,Vezměme si člověka jako hodiny (přístroj, který vymysleli lidé na měření času). Hodiny měří a ukazují čas. Hodiny jsou tu proto, aby měřily a ukazovaly čas. Smyslem hodin je tedy měření času a ukazování času. A nikdo se přece nebude ptát, jaký je smysl měření a ukazování času. Člověk žije život. Smyslem člověka je tedy žití.” Mají ale i otázky týkající se smrti. Někteří se domnívají, že existuje cosi, čemu říkají reinkarnace. Docela se mi ta myšlenka líbí. Mohla by se časem uchytit. Tato reinkarnace spočívá v tom, že by vědomí živočicha přešlo na nějaké jiné, ještě nenarozené. V dalším životě by se mohl tedy člověk stát třeba mravencem. Trochu divné, ale proč ne. Jiní věří, že existují po smrti dva světy, a to nebe (pro ty co žili dobře, ,,svět nekonečného dobra”) a peklo (pro ty co žili špatně, ,,svět nekonečného zla”). Nechápu však, jak je mohla napadnout taková myšlenka. Jak lze posuzovat něco, co se stalo za tak krátký okamžik jako je život a odsuzovat k něčemu nekonečnému? Říkal jsem jim, že po smrti není prostě nic, ale nechtěli to přijmout. Uvedl jsem znovu příklad s hodinami: ,,Hodiny jsou přístroj založený na nějakém jednoduchém principu. Když se rozbijí, nejsou. Prostě konec. Člověk existuje a je stvořen na nějakém principu. Je jedno na jakém. Lidé se pomalu, ale jistě dostávají ke kořenům. Brzy se to rozluští úplně. Za pár set let. Otázek mají spousty. Odpovědí ještě více. Ale činy jsou mizivé. Nedávno se jim podařilo dostat na jejich měsíc a brali to jako něco úžasného. Jinak se tu nic moc neděje.Váš planetolog pro Modrou planetu, se srdečným pozdravem Nejvyššímu Stvořiteli, Pánu třech vesmírů, Velmistrovi tmy…
P.S. Příští zprávu vám pošlu za dalších pět tisíc let.
O smrti
Muž seděl v čekárně. Do místnosti vstoupila kostra. ,,Přeji dobrý den,” ř
ekla kostra.,,Já vám taky,” odpověděl bez zájmu muž.
,,Já jsem Smrt,” řekla kostra.
,,Vážně? Já jsem nějaký Novák,” řekl muž, ,,není trochu divný se takhle potkat se Smrtí?.” ,,Proč by to bylo divný?”
,,No se Smrtí se běžně na ulici nepotkáte.”
,,Myslíte?”
,,No vy jste se snad někdy se smrtí potkala?”
,,Vlastně pokaždé, když se podívám do zrcadla.”
,,Prostě to normální není.”
,,Ale se spoustou lidí jsem na ulici potkala.”
,,Jenže ti byli mrtví. Nebo měli umřít…”
,,Jo. Chápu!!!” Chvíli se dívali na protější stěnu čekárny.
,,A kde bydlíte?”
,,No to je takový místo – je to…takový černý. Ale sranda tam je. Pořád se něco děje. Všichni jednou zemřou, a tak tam narazíte na kde koho. Chcete se tam podívat?”
,,Rád.” Smrt a pan Novák se vypařili z místnosti čekárny.
Smrt a pan Novák se objevili ve světě mrtvých. ,,Pěkný,” řekl Novák, ,,trochu pochmurný, ale dá se to přežít.”
,,Jo. Přežít zrovna nevím, ale dá se to. Támhle, jak stojí ten chlápek na stole s tou kytarou…”
,,Vidím.”
,,To je Elvis.”
,,A co támhleten sklíčený stařík?”
,,No to je takovej odpadlík. Jmenoval se tuším Adolf.”
,,Hmmm!!! Asi se sem moc lidí zaživa nepodívá, co?”
,,Ne.”
,,Jsem první?”
,,Ne.”
,,A kdo byl přede mnou?”
,,Nikdo.”
,,Ale pokud nejsem první a nikdo přede mnou nebyl…” Nastala krátká odmlka. ,,Jsem mrtvý?” zeptal se s trochou sklíčeností pan Novák.
,,Vám lidem než to dojde,”
povzdechla si Smrt.,,Tak to asi jenom obyčejný kašel nebyl. A zrovna jsem si říkal, že to přešlo. Umřel jsem v té čekárně, co?”
,,Správně. Už musím letět.”
,,Letět?”
,,No jindy by to byla jenom metafora, ale dneska má někde nad Atlantikem shořet jedno letadlo. Práce volá…”
O Bolesti
Voják leží na bitevním poli a svíjí se. Jeho výraz ve tváři je tak nějak prázdný. Motá se mu hlava. Mžitky před očima!!! Začíná zaostřovat na své nohy. V tu chvíli se mu udělá nevolno. Už dlouho nic nejedl. I to ale ze sebe dočista vyklopil. Hlava se stále motá a voják upadá do mdlob. Znovu se očima vrací ke svým dolním končetinám. Nejsou tam. Jenom cáry ma
sa. Spousta krve. A teď to přišlo!!! To čeho se bál. Bolest!!! Cítil jí po celém těle. Takovou měla intenzitu. Dokonce ji viděl před sebou. Poťouchle se usmála a dupla nohou. Bolest zesílila. ,,Do prdele s tebou!!!” zařval voják.,,Když chceš i tam,”
vycenila zuby a gurmánsky namířila prst k vojákovu zadku.To ale už voják ignoroval. Bylo mu jedno. Bylo mu všechno jedno. Kolem sebe viděl obrysy pobíhajících lidí. Občas se zvedl prach po výbuchu nějaké miny. Ten, který na bombu stoupnul, jako by v ten okamžik
neexistoval.,,Si v tom opravdu libuješ,” řekl voják.
Bolest odvrátila pohled od své práce.
,,No jo. Když už někdo skonává, tak si ho musím vychutnat. Ale beze mne by ses neobešel. Kolikrát jsem ti zachránila krk?”
,,Cože? Víš, jak si nepříjemná? Víš, jak tě všichni nesnášejí? A já taky!!!”
,,Když jsi se šťoural v oku, tak jsem ti řekla, že ten prst dávat dál nemáš. Nebo nebudeš mít oko. Když jsi si kousal nehty, řekla jsem ti v momentě, kdy měla začít téct krev. A proč asi člověk jen tak neskáče z dvacetimetrového domu? Má ze mě strach!!! To je asi jediný důvod.”
,,Obešel bych se bez tebe.”
,,Ne. Ale to ti už nedokážu.”
Voják se rozhlédnul kolem sebe. Teď viděl jenom mlhu. Najednou se z ní vynořoval obrys postavy. Byla to Smrt.
,,Jdi do hajzlu!!! Ještě ty.” Ozval se voják.
,,Jako bys mně neviděl rád.”
,,To teda neviděl.”
,,Sám tomu nevěříš. Jednou to muselo přijít. Alespoň tě zbavím té fúrie. Té bolesti…”
,,Já ti dám fúrii.” Smrt ji ale nevnímala.
,,Máš pravdu. Vypadneme odsud. Začíná to tu smrdět.” Prone
sl voják.Smrt začichala.
,,Nic necítím.”,,Na tom nesejde. Vypadáš víc sympaticky než tahle káča…”
Bolest se ušklíbla a ukázala prstem k srdci. Voják ucítil děsný chlad a pak se konečně zbavil těla. A
Bolest zmizela.
O lásce a nenávisti
Kluk seděl na lavičce v parku. Díval se dopředu na protější lavičku, na níž cosi četla dívka. Ignorovala chlapcovy pohledy, jenom na něj občas nenávistně zašilhala. Při tom měla ten znechucený výraz. Kluk ale zase ignoroval tyto pohledy. Zasněné oči dívku nespouště
ly z obzoru, naopak se na ní více a více upíraly. A dívka častěji a častěji šilhala se svraštěným čelem přes časopis.Na lavičku vedle chlapce si někdo sednul, aniž to mohl kdokoli zpozorovat. Ten někdo byl neviditelný. Byla to Láska. Láska svoje jméno opravdu nenáviděla. Radši by byla Nenávistí. Pořád sledovat ty oči, jak se v krátkých pohledech střetávají, proplétají si ruce, usmívají se na sebe, hladí se po celém těle, a to ani nemluvila o nekonečných polibcích. Strašlivá nuda. To Nenávist si užila le
grace desetkrát tolik!!! Létaly kolem ní talíře, občas nože. Taky se mohla přiučit nějakých těch sprostých slov. To slovník párů, většinou opačného pohlaví, se omezoval na ,,miláčku” nebo ,,lásko” či ,,broučku” a jiné zhovadilé výrazy, které by člověk za normálních okolností nikdy nevyslovil. Ale když přišla Láska, tak tyto výrazy používal i přeborník v boxu, jenž právě zlámal někomu nos a vyrazil tři zuby. Tohle Lásku nudilo. Jak záviděla Nenávisti. Alespoň na chvíli by si to chtěla vyměnit.Na lavičku vedle dívky si někdo sednul, aniž to mohl kdokoli zpozorovat. Ten někdo byl neviditelný. Byla to Nenávist. Taky dost záviděla – Lásce. To Láska byla ta ,správná‘. A ona ta ,špatná‘. Nemohla za to. Někdy by ráda sledovala, jak se k sobě lidé mají rádi. Ale k
dyž tam byla ona, tak to nikdy nevyšlo… No byla to její práce. Ale samé rvačky, facky, nadávání…to taky chtělo nějaké rozptýlení. Někdy se Nenávist dívala ,Tam nahoře‘ na romantické filmy. Hádala se často s Láskou. Láska chtěla zase nějakou pořádnou akci. Nějaký rozbitý držky, rozpáraný břicha a utrhaný ruce. Toho měla Nenávist dost. Většinou to skončilo u té romantiky, protože přišla Bolest, která utrhaných rukou měla opravdu dost a přehlasovaly tedy Lásku.,,Tak jak se domluvíme?”
zeptala se Nenávist.,
,Nechám to na tobě,” řekla Láska.Teď jak Láska tak Nenávist sledovaly chlapcovy myšlenky, které vyplouvaly z jeho hlavy.- - ,,Ta je vážně opravdu úžasná. Já se jí ale určitě nelíbím. Rozhodně se k ní nehodím. To je jasný. I když se na mě každou chvíli podívá. Teď zase. Proč mi to nikdy nevyjde? Co s tím mám dělat? Ta by byla bezpochyby ta pravá!!! Jsem si jistý. Zase se podívala. Má ale krásný oči. Všechno má perfektní…”
,,Je to ale blázen. Co mají s tou Láskou? Pořád něco takového hledají a nevědí, jestli to vůbec existuje.”
,,Myslím, že to vědí. Nebo to alespoň poznají, jakmile to přijde. Ale v tom se vyznáš lépe ty.”
,,Tak teď by to chtělo ještě zkontrolovat myšlenky té dívky.”
A tak zase obrátily své pohledy, tentokrát na dívku.- ,,Hmmm. Pořád čumí. Vypadá jak úchyl. Zase tak ošklivý není, ale mohl by ty oči na chvíli odvrátit. Nebylo by to na škodu. Chci si to dočíst a strašně to znervózňuje…”
,,Asi bych měla jít. Mám dost práce. Vyřiď to za mně. Co říkáš?” P
ronesla Nenávist.,,Není problém.”
Nenávist zmizela z lavičky a objevila se v ten samý okamžik úplně někde jinde. Kdybyste na to měli ty správné oči, tak byste mohli zpozorovat ještě jednu prapodivnou událost. Děla se s madam Láskou. Láska seděla na lavičce. A najednou se zvedla. Zvedla se a při tom nadále seděla. Takže teď byly dvě Lásky. Ta druhá Láska (která se zvednula) popošla dva kroky a sedla si na protější lavičku – vedle dívky.
Dívka zase zašilhala přes časopis. Tentokrát však ne zamračeně. Usmála se na kluka a odložila časopis. Dala ruce do klína a dívala se mu do očí s úsměvem na rtech. A tak se na sebe dlouho dívali. Pak se chlapec zvednul a přesednul si k dívce. Chytnul ji za ruku. To vše bez jediného slova. Pak se na sebe zase podívali. A dívali se na sebe dokud se nepolí
bili.Láska číslo jedna se přesunula do lásky číslo dvě, společně s chlapcem. A teď to už byla jedna LÁSKA.
,,Tak si do prdele pospěšte. Mám ještě tolik práce. Víte vůbec, kolik lidí se do sebe za den zabouchne??!!!!!”
O válce
Rakety dopadaly na město jedna za druhou. Trhaly domy a převracely ulice. Lidé se krčili ve sklepech, a ti kteří sklep nevlastnili, rychle sháněli nějaký jiný úkryt. Letadla přelétala nad hlavou obyčejným obyvatelům města. Piloti vyhledávali strategické cíle. Často se strategick
ými cíly však stala i škola, protože prostě strategicky vypadala. Veliká budova je strategický cíl téměř vždy. Škola je ovšem také často velká budova. Samozřejmě měli piloti přesné instrukce, ale vždycky to nevyšlo. Jeden z nich právě shazoval bombu na čokoládovnu. Těžko říci, proč zrovna na čokoládovnu. Asi aby se nepříteli zatrhly zásoby čokolády, ale co to mělo společného s válkou, neměl nikdo moc ponětí. Smutné bylo, že nikdo neměl moc ponětí ani o tom, proč se válka odehrávala. Několik vysoce postavených pánů si řeklo, že by to nebyl zase tak špatný nápad… zničíme město a pak ho zase opravíme. Vydělali na tom kupodivu zbrojní firmy, které na ničení měly tu nejlepší techniku. A pak, jak již bylo naznačeno, firmy stavební. Tyto firmy volily strategii: ,,zničte to a my vám to opravíme – ale hlavně zaplatit!!!” Toto by bylo tedy jednoduché vysvětlení, proč zase válka. Problém byl v tom, že stavebním firmám ani zbrojovkám nebylo čím zaplatit, jelikož v tomto státu byste nenalezli ani ložiska ropy, ani zlata.... Pokud nemáte žádné bohatství, tak si neužijete ani takový luxus, jako shazování pum na hlavu.
Stvořitel seděl ve své kanceláři za obrovským stolem a něco psal. V tom se rozletěly dveře.
,,CO SE ZASE DĚJE?????” zařvala Válka. Měla velký černý plášť s kapucí, přehozený přes celé tělo. Obličej jí nebyl vidět.
,,Sedni si a rychle mi vysvětli, co zase blbneš!!!!” řekl s autoritativním hlasem Stvořitel, aniž by zvedl hlavu ze svého dokumentu.
,,CO BYCH MĚLA BLBNOUT???”
,,Ty víš, co mám na mysli.”
,,NEVÍM,” odpověděla Válka trucovitě.
,,Myslím tu válku bez důvodu.”
,,KAŽDÁ VÁLKA JE V PODSTATĚ BEZ DŮVODU.”
,,Ale tuhle válku si dokonce nevymysleli lidé.”
,,TROCHU JSEM JIM POMOHLA. UŽ DLOUHO SI NIC MOC NEVYMYSLELI. MAJÍ DOJEM, ŽE JE VÁLKA BEZVÝZNAMNÁ.
”,,To také je.”
,,NEURÁŽEJ!!”
,,Víš, jak jsem to myslel. Prostě s tím hned přestaň, nebo ti zatrhnu úplně všechny dotace.”
,,TO NEMŮŽEŠ. TO BY NEBYLA ŽÁDNÁ VÁLKA UŽ VŮBEC NIKDY.”
,,O tom jsem mnohokrát uvažoval. Ale svět potřebuje válku, hladomor, nemoci, neštěstí, špatné počasí… jinak by se nedokázali vůbec radovat. Víš, jak to dopadlo s rájem. Jediná špatná věc. To hloupý jablko a konec. Debil Adam si mohl natrhat třeba milion jablek, ale vybral si zrovna to jediný.”
,,TAK ZATRHNI DOTACE POKUŠENÍ. ALE MĚ NECH NA POKOJI…” řekla Válka.
,,Bez pokušení by se taky neobešli. Musíme jim dát hodně neštěstí a čas od času trochu radosti. Hlavně to musí mít pro ně všechno logiku. Jsme v době, kdy na nějakého Stvořitele nemá nikdo ani pomyšlení. A docela mně to vyhovuje. Když necháme vyhrát v loterii žebráka, tak si hned ten žebrák pomyslí, že mu to dal bůh – Stvořitel - a já nebudu dělat nic jiného, než pořád přijímat oběti…”
,,UŽ SKONČI S TÍM PROJEVEM. JÁ TU ŠARVÁTKU TEDA ZASTAVÍM,” pronesla ceremoniálně Válka ,,ALE SLIB, ŽE AŽ BUDE ARMAGEDON, JEDNO KDY, TAK HO ZAPŘÍČINÍM JÁ!!!”
,,Neměj obavy. Jsi na to ten nejlepší prostředek.”
A tak poslední rakety dopadly a letadla se stáhla. Ale dost možná, že se zase vrátí. Ale dost možná, že pak už naposledy…
O Ne
představitelnostiIgor byl starší, zároveň také velice bohatý muž. Důležitým bodem byla jeho národnost. Byl to Rus. Celým jménem se jmenoval Igor Ignacov. Žil v jednom městečku, které Rusové pomalu, ale jistě začali okupovat úplně někde jinde než v Rusku…jako by na Sibiři neměli dost místa.
Igor se houpal na houpacím křesle a pokuřoval doutník.
,,Hmmmmm. Taky bych si dala!!!” řekla Nepředstavitelnost, když se před ním objevila.,,Tak si dej,” nabízel doutník Igor.
,,Nemám ale chuť,”
povídala Nepředstavitelnost.,,Tak proč říkáš, že by sis taky dala?”
,,Nemyslím tím, že bych neměla chuť, ale že nemám chuť. Jako ten smysl…máš zrak…sluch…chuť…”
,,Jsem to špatně pochopil.”
,,Jo.”
,,Co jsi zač? Výběrčí daní?”
,,Jsem Nepředstavitelnost.”
,,Fajn. A kolik chceš?”
,,Nechci peníze. Mně jsou na nic.”
,,Jsi nějaká divná. Tady máš stodolarovku a jdi si po svým!”
,,Víš, kam s tou stodolarovkou můžeš? Nemám čas! Chci si s tebou jenom popovídat.”
,,A na jaký téma? Odmítat peníze je strašidelně podivný. Když o tom tak přemýšlím – nepředstavitelný.”
,,No téma si vymysli sám!”
,,Hlavně by mě zajímalo, jak si můžu představit něco nepředstavitelnýho. Je to přece nesmysl.”
,,Něco nepředstavitelného si představit nemůžeš. Nějaká teorie říká, že se pohybujeme ve 3D prostoru a žádný jiný prostor navíc si nedokážeme představit. Můžeš dopředu a dozadu. Můžeš napravo a nalevo. Můžeš nahoru a dolů. Víc nic, pokud nepočítáš čas…to je ale něco jinýho.”
,,Tak mě ohrom něčím, co si nedokážu představit! Ukaž ten další prostor.”
,,To nesmím. Ale řekněme, že dneska chodíš na koncerty zpěváků. Dřív něco takového bylo nemyslitelné. Písničky se zpívali doma. Přirovnejme to k dnešku. Zatím ještě jakžtakž lidé čtou. Ale již brzy s tím přestanou. Budou spisovatelé a interpreti, kteří budou číst knihu na pódiu. Dobrá kniha = vyprodaný sál… Dokázal jsi si takovou myšlenku představit? Teď už ano…”
,,Spíš knížky zaniknou úplně.”
,,Čas běhá dokola. Je cyklický. To věděli už v Římě. A nic tedy nezanikne úplně. Až vás omrzí poslouchat písničky, tak je budete zpívat. A naopak…”
,,To se mě stejně netýká. Co je ještě nepředstavitelné?”
,,Spousta věcí. Třeba nová barva. Zkus ji vymyslet, aniž bys použil již známé barvy! Když už jsme u těch písniček, tak i vytvořit originální melodii je nepředstavitelné. Jsou lidé, kteří ji vytvoří. Pak jsou to skuteční géniové. Jakmile však někoho nápad napadne, už je to představitelné. Nepředstavitelnost se stává představitelností rychleji než se pohybuje světlo!”
,,Už jsem starej a senilní dědek. Peníze jsem získal díky dobrým nápadům. Pravdou je, že někde musely být před tím. Ležely ve vzduchu. A čekaly na mě.”
,,Správně! Nápad je jako nemoc. Bacil poletuje a nevšímá si tě…až jednou na tebe prostě skočí. A někdo je více náchylný než druhý…”
,,Víš ty co? Teď jsem dostal jeden nepředstavitelný nápad. Chytil jsem ho právě teď.”
Igor seděl v letadle a na zádech měl padák. Vítr zběsile foukal otevřenými dveřmi. Přistoupil mladší muž se slovy ,,tak dědo, už můžete!!!” ,,Jde se na to” zakřičel Igor a vyskočil. ,,Hlavně nezapomeňte zatáhnout za tu šňůru,” říkal muž již sám pro sebe a usmíval se. Igor padal nebo letěl. Těžko říci, co z toho to bylo. Věděl, jaký je rozdíl mezi padáním a letem. Pád jednou skončí. Let nikoli! Igor chtěl letět. Za tu šňůru nezatáhnul. Letěl a nespadnul.
Nespadnul a nedopadnul. Letěl dál…ale už v jiných prostorech…v jiných dimenzích…
O Životě
Pepíček seděl na obrubníku před svým domem, když k němu přišel. Přišel k němu Život. Zní to šíleně. Jako by Pepíček nebyl dost živý. Byl to ten nejvíce živý tvor na Zemi. Přesto k němu Život přišel a promluvil
,,ahoj, jak se máš?”,,Ahoj. Jde to! A kdo jsi?”
,,Život.”
,,Ty jsi život?”
,,No jo.”
,,Jak může být život nějaká postava?”
,,Copak já vím.”
,,A proč jsi tady?”
,,Abych si popovídal.”
,,Tak fajn. A o čem?”
,,Třeba o životě.”
,,Život se chce se mnou bavit o životě.”
,,Je to docela divný. A jak se vlastně jmenuješ?”
,,Špatná otázka. Mám děsně blbý jméno. Můžeš mi říkat Josef, ale to zní jak jméno mého dědy. Pepa je jak nějakej vesnickej týpek. Doma mi říkaj Pepíček. To zase zní jako z těch pitomejch fórů.”
,,Máš to ale problémy.”
,,No je fakt, že kamarádi mi říkají prostě vole.”
,,No a není lepší Pepíček než vykastrovaný býk?”
,,Když to říkáš takhle. Pověz mi teda něco o životě!”
,,No život je období mezi narozením a úmrtím někoho. To ti ale asi nemusím povídat.No a ať už tady děláš, co chceš, tak toho moc nedosáhneš. Každý člověk doufá, že tady má něco za úkol. Myslí si, jak ovlivní celý svět. Jak s ním pohne. Ale jeden člověk ničeho nedosáhne. Snad masa lidí
. Ale člověk si nechce připustit, že je masou. On je on. On je jediný. A nemyslí jako masa…”,,A na co by tady teda lidi byli?”
,,Aby se množili. Aby tady žili. Ale ne aby zničili svůj domov. Problém lidí je v tom, že nevědí co je domov. Co si představíš p
od pojmem domov?”,,No náš byt.”
,,A v tom je problém. Pod domovem si představíš několik pokojů. Nebo barák. Maringotku. Plechovou popelnici nebo palác. A teď mi pověz! Mohl bys doma vyhodit papírek od bonbónů na zem? Házíš vajgly doma na podlahu?”
,,Jasně že ne!! To dělám jenom venku.”
,,Správně. A lidi musí pochopit, že jejich domov není těch pár místností. Doma jsou na téhle planetě. Tady žijí. Těch pár místností, kde přespí…i ty jsou jejich domovem…ale nejen to. Všude tady je jejich domov.Všude tady je tvůj domov. Tak se k němu chovej jako k domovu!!! Byt totiž jednoduše koupíš nový, ale svět ne.”
,,To zní zajímavě. Ale trochu moc ekologicky.”
,,Já vím, ale na tom snad není nic špatnýho. Lidi jsou děsně vypočítavý. Všechno dělají pro sebe. Pro své pohodlí. Dokonce i milují pro sebe. Dovolí ti někdo, abys ho miloval, když nemiluje on tebe? Je to cit. Ten, kdo tě miluje, se o tebe bojí. Bojí se, protože je tady ten cit. Kdyby se ti něco stalo, byl by smutný. On nechce být smutný. Není rád, když je smutný. A tak tě radši rychle najde a zjistí, jestli se ti něco nestalo. Takhle to je, ale nejde to tak brát. Život je prostě takový.”
,,Zní to dost krutě.”
,,Vždyť říkám, že to takhle nemůžeš brát.”
,,To asi ne.”
,,Teď bych potřeboval zjistit jistou záležitost.”
,,O co jde?”
,,Jde o trochu jinou věc, než jsme se dosud bavili.”
,,Sem s tím!!!!!”
,,Kde bydlí Chalupecký?”
,,Cože?”
,,No kde tady bydlí Chalupecký?”
,,Ve třetím patře. A proč?” To už tam ale Život neseděl.
Pepíček dál odpočíval na obrubníku. Šáhnul do kapsy a nahmatal krabičku cigaret. Z další kapsy se vynořil zapalovač. Škrtnul, objevil se plamen a už gurmánsky popotahoval. Přemýšlel, co se tady odehrálo. Nebyl to jenom sen? Nebo nějaká blbost? Zvednul se na nohy a otočil se ke vchodu do panelového dom
u. Díval se na skleněné dveře. Pomalu natáčel hlavu vzhůru. Zastavil se u třetího patra. V tom se z něho ozval pláč ,,béééééééé”. Pepíček se usmál. Dokouřil cigaretu a hodil nedopalek na zem. Ušel dva kroky, když se zastavil. Otočil se a došel k vajglu. Podíval se na něj. Ležel tam a ještě se z něj kouřilo. Červeně svítil. Ohnul se a zvednul ho. Udělal dva kroky a hodil ho do odpadkového koše. A nebolelo ho to. Na světě nebylo lépe……. Ale Pepíček se lépe cítil…