Víc, než počítačový virus

Domů nechodil rád, když nebyl hotov s prací, ale dnes se po dlouhé době cítil dobře. Svlékl sako a přešel k vařiči, jenž se při příchodu majitele domu automaticky spustil. Henry si nalil hrnek kávy a usedl za stařičké piano. Jedenkráte usrkl a hrnek odložil na nástroj vonící dřevem. Rozevřel noty, chvíli na ně mžoural a pak se mu prsty rozjely po klávesách.
Dál tiskl klávesy, ne, on je netiskl, on nad nimi rozrážel vzduch a hladil je po plochých tělíčkách, líbal je a miloval se s nimi. Zavřel oči v přívalu nádhery, jíž mu dopřávalo jedině piano. Kdekoli se cítil jako v poutech; práce si vážil jako nejvyšší lidské priority, avšak tušil povinnost být jako ti ostatní, jako ti, kteří se domů vrací z práce obvykle o pět hodin dříve než on. Jako Ti, kteří věří v něco většího než v poblikávající monitor, hlásící, o kolik peněz ta která firma novým ničivým virem přišla.
Kdepak. Klapající klávesy počítače se nikdy nemohou vyrovnat zpěvu kláves piana, jsou-li využívány k účelům, k jakým se dnes využívají.
Henry jemně, aby snad pianu nikterak neublížil, přeletěl nad poslední klávesou a poslouchal, jak tón vyhasíná a ztrácí se v nekonečné dálce, v dimenzi, do níž není nikomu jinému možno vstoupit.

Cesta do v dálce se rýsující budovu NetScanu uběhla muži v obnošeném saku překvapivě pomalu. Nikdy se nezajímal o ostatní, o Ty, o nichž minulý večer prvně přemýšlel. Kdo mu dal právo využívat těla jen jako schránky pro nervové centrum? Kdo mu vyrval srdce z těla a přiměl ho k osamělosti, kdo poručil, aby se klamně cítil šťastný v krabici, v níž jediný zdroj světla zajišťoval plochý a chladný monitor?
Henry netušil.
S hlavou svěšenou až u prsou prošel kolem strážného ve vstupní hale NetScanu a výtahem pokračoval až na své stanoviště. Opěradlo rutinně oblékl do saka s potrhanými vlákny a odehnal dohasínající myšlenky o "normálním" životě. Počítač se automaticky rozběhl a než se načetla stránka s aktualitami ve světě virů, měl už Henry svou oblíbenou silnou kávu vedle pravé ruky.
V polovině cesty k natěšenému ústrojí požitkářství se mu ale ruka zastavila a hodnou chvíli takto setrvala.
Ve zprávě o aktualitách pro dnešní den bylo prázdno. Ne úplné prázdno, jak by tomu bylo, kdyby byl server pro Virobijce sám napaden, zůstalo tu datum, uvítací věta a tlustými písmeny napsaný text:

Henry nepřestával udiveně zírat na písmena, než se konečně zvedl, stoupl si na židli a nahlédl přes dřevěnou hranici k sousedovi, kde byla situace obdobná: muž, jehož jméno Henry za celou svou kariéru nebyl schopen zjistit, seděl se založenýma rukama a bezradným výrazem u počítače.
Muž s sebou náhle trhl a vzhlédl k Henrymu.
,,Zdravíčko!" zvolal. ,,Nevíte, co se to děje s informačními stránkami? Musí tam být nějaká chyba, jinak si nedovedu vysvětlit, že je databáze virů pro dnešní den prázdná."
,,Dobrej. Popravdě, ze stejného důvodu jsem vás tu takto neformálně navštívil. Nejspíš to bude krátkodobá chybička, kterou za chvíli někdo opraví - však sami dobře známe údržbu serverů. Je to tam samý přistěhovalec z rozvojových zemí, který si myslí, že tím, že získal práci, pro něj vše skončilo a Virobijci, starejte se."
,,Doufám, že máte pravdu. Takový stav, kdy jsem neměl na čem pracovat, nepamatuji. Možná nastal čas, kdy budou Virobijci zbaveni dobrého jména ochránců miliard uživatelů sítě!"
,,Hm, možná," zamumlal Henry. Nechtěl si přiznat, že v koutu duše pevně doufá, že podobný stav opravdu nadejde a nalezne tak omluvu pro změnu zaměstnání. Vědom si absurdity této představy by si nejraději sám vlepil políček, poněvadž tyto představy jsou hodny sekce fantasy. Viry se ze sítě nikdy neztratí, stejně jako Virobijci nepřijdou o svá privilegia a pověst obětavých pracantů u veřejnosti.
,,Zatím," rozloučil se Henry, aniž by si byl vědom, že tento krátký rozhovor byl jediným po roce.
,,Jo, jo, opatrujte se."
Henry sklouzl zpět do křesla a mžoural do skla jako na manželku, přistiženou se sousedem při aktu rušícím manželskou dohodu. Jak plynuly minuty, vyprazdňovaly se okolní buňky, až tu Henry zůstal sám. Byl ponořen sám do sebe a nehodlal odejít.
Vzpomněl si na dětství, kdy si s ostatními dětmi hrál na hřišti střeženém opatrovnickými roboty. Již tenkrát se odloučil od svých vrstevníků a přijal techniku za svůj nový domov. Již tenkrát přešel na stranu vývoje a ochrany, když pomohl robotovi, který uklouzl a rozbil si navigační panel o houpačku. Mohl dle vzoru ostatních dětí přihlížet, jak si stroj s nastalou situací poradí, ale on byl chlapce činu.
Vzpomněl si, jak mu tenkrát posměšně přezdívali "Ochranář strojů".
Zabrán do dětství a úvah o všedních lidech si nevšiml, že se úplně dole, na hlavním panelu, ocitla ikona pro stahování vzdáleně umístěného souboru. Ikona zablikala, když bylo stahování dokončeno, a automaticky spustila stažený program.
Henrymu se zatmělo před očima a v mžiku upadl do koma.
Jako parazit hodující na svém hostiteli se Henryho tělem prodíral napůl komputerizovaný, napůl biologický virus. Poslední program hackera nesnášejícího hlídače sítě.
Henry samotný se prozatím cítil naprosto uvolněně, přesně jako u hry na piano. Vznášel se ve tmě a celé tělo jej hřálo. Připadalo mu, že takto se cítí "obyčejný" člověk když jej obejme jeho milovaná.
Virus do těla vnikl skrze sítnici a pokračoval směrem dolů. Elektronové uspořádání těla mu umožnilo snadný průchod páteří k míše. Z míchy už byla cesta k ovládnutí nervové soustavy snadná, ale poctivý hacker (nyní cracker, chcete-li) se nespokojí s pouhým ovládnutím cíle. Touží po zborcení systému, po nejistotě v řadách ostatních správců sítí a Virobijců.
Zhoubný crakcer připravil pro Henryho speciální jízdu.

Už už chtěl Henry zakřičet do děsivé tmy, když v dálce uzřel tečku světla. Z této dálky se zdálo, že pulsuje, ale to se jen zvětšovalo světélko. Záře spolu s mocností přivodila Henrymu dočasný stav vyrovnanosti - klid před bouří, jak se říkávalo.
Henry odtud nechtěl, měl tu všechno potřebné - přibližující se světlo a nádherný pocit, že ho mají všichni rádi, že je oblíbený. Kdyby si jen občas zapnul zprávy a zjistil, že byla vynalezena nová droga, která přináší právě tyto pocity, možná by ještě stačil zastavit drtivý postup cizopasníka.
Ale on byl sláb. Cítil se unavený a vyčerpaný, než aby mohl opustit teplo světla. Tímto přístupem si vykopal vlastní elektronický hrob.
Světlo už se rozšířilo po celém obraze Henryho vnímání, nevynechávajíc ni centimetru. Henrymu nebylo pomoci. Už mu mohlo být jedině hůř.
Šok, který zažil při přechodu z vyrovnanosti na bolest na pokraji lidského vnímání, si on sám neuvědomil. V prvním okamžiku si přál zemřít. Ihned a na místě. Pak přišla rána znovu, zabodla se do mozkové kůry, kde jej dráždila asi jako dvaceticentimetrové hřebíky v hlavičce novorozence. Na židličce ve skutečném světě si bolestí sám zlomil prsty na nohou a v agónii kopal do všeho kolem sebe. Rozkopl dřevěnou bariéru, přičemž se mu do kolena zabodla tříska.
Henry nic nechápal. Už nechápal ani život. Nemohl chápat, jelikož se přes bolest nedalo přemýšlet, jen vnímat a snášet bolest maximálních rozměrů.
Nehty si rozdrápal oči a roztrhl ústa až k uším. Ale tato zranění byla oproti bolesti způsobené virem spíše uklidňující. Působila jako slabý jarní vánek, přestože se z Henryho zřítelnic a rozsápaných úst valila krev.
Dávky bolesti nyní přicházely v pravidelných dávkách - stejně jako příděly na popravu v koncentračním táboře. Bodaly a bodaly a balancovaly na hranici, kdy člověk nemůže dále žít, vysmívaly se organismu, kterého ovládly a nemohly se nasytit té krásy z bolesti druhého. Virus se musel dokonce přemáhat, aby Henrymu nezpůsobil takovou bolest, že by uvolnila velkou dávku stimulujícího adrenalinu, který by jej usmrtil. Virus se vyhříval na bolesti hostitele, na jeho podvědomém křiku. Nahlížel do jeho mysli a hledal nejmučivější obrázky hostitelova života, aby tak učinil své hody úplnými.
Henry viděl sebe na hřišti. Viděl posmívající se děti, viděl ostatní lidi, kteří žili veselý život. A pak uzřel sám sebe - trosku, která přežívá jako stroj.
Nesnášel se a za donucení extra silných stupňů bolesti si přiznal, že si všechnu bolest zaslouží. Nyní chtěl poznat jedině bolest, aby odčinil všechny ty dny, kdy (ne)žil. Bolest jej donutila vyjmout z knihovny vzpomínek celý včerejší den. Ukázala mu, aniž by přestala v trýznění, jak hnusným červem pro ostatní je. Od rána, kdy se probudil přesně v 7 : 00 , přes dopoledne, poledne a odpoledne, které strávil usilovnou prací. Cožpak se takto chová člověk?
Bolest se jej bičem bolesti ptala, proč si nenašel ženu. Henry nebyl schopen odpovědět. Ne pro bolest, ale pro vlastní hanbu. Nyní chtěl být zraněn co nejvíc a Bolest mu toto přání splnila.
Bolest se jej mečem mučení zeptala, proč nemá kamarády. Henry znal odpověď, ale nenašel sílu odporovat.
Bolest se jej zeptala, co Henry dělá po práci.
A Henry vzpomínal. Vrátil se v čase do včerejšího večera, kdy se pozdě navrátil domů a automat mu uvařil kávu. Pak se posadil za piano a začal hrát.
No ano! Henry začal hrát. V uších se mu rozezněly známé tóny, pod kterými si představoval vlastní život. Bolest bodala a bodala, ale Henryho nepřiměla vzdát se té líbezné melodie. Nepřipravila jej o poslední stéblo trávy, kterého se chytil.
Bolest nemohla Henrymu vzít naději.
Překvapená Bolest se jej dále pokoušela mučit a ubližovat mu ještě víc, zasypat ho hororovými obrázky a zlomit jej, ale nic z toho se jí nepodařilo.
Henry našel své místo na světě a byl zde šťastný.
Bolest poražená primitivním hudebním nástrojem nevydržela s bioelektronovými nervy a zasadila Henrymu poslední ránu. Vyvolaný adrenalin Henrymu ucpal hlavní srdeční tepnu a vykonal vykoupení.

Dodatek autora:
Ve sci-fi nebývá zvykem, že autor připíše ponaučení, ale zde nemohu jednat jinak. Optám se všech, kteří tuto povídku přečetli, zda jsou naprosto spokojeni se svým životem. Jste opravdu šťastní v tom, co činíte každý den, nebo se cítíte jako Henry? Henryho chyba nebyla v zaměstnání. Spousta lidí bude pracovat na projektu NetScan a nic podobného se jim nikdy nestane a stát nemůže, protože oni jsou spokojení a šťastní. Mají se za co opřít; mají rodiny, děti, přátele, záliby. Mají tedy spoustu naděje.
I Henry nalezl skrze agónii naději, škoda jen, že bylo příliš pozdě.
Vám všem přeji, abyste nalezli dost naděje a abyste se nedostali na scestí.

Jan Zajiczech