Exorcista
Přerušená večeře
Šarlatové odstíny západu slunce pokryly oblohu, když Namír Jezada usedl nad šálkem vroucí černé kávy. Své dosud mladicky pružné tělo složil na prachový polštář a napil se jediným dlouhým douškem. Po jeho úzké, kostnaté tváři přeběhl požitkářský úsměv. V místnosti vonělo kadidlo, plály svíce a hrací skříňka na okním rámu vyluzovala libé tóny. Námirovi žáci již pokojně oddychovali ve své ložnici a mistr zavolal na Salímu, jednu ze svých tří žen, aby začala podávat večeři. Mistr jedl vždy skromně, ne lépe než jeho studenti, neb jednou z jeho zásad bylo, že skromnost a pohostinnost jsou sestry štěstí. Ačkoliv jeho sídlo bylo svým způsobem krásné a nahodilého návštěvníka udivilo svým duchaplným půvabem, nebylo okázalé a pompézní jako paláce šejků a ajtoláhů v Teheránu či Esfahanu a přes své půvaby nenutilo oči k obdivu. Ba právě naopak, naplňovalo je klidem a nabádalo k meditaci.Stejně skromná byla i večeře. Na hliněných talířích vonělo sušené a dušené maso, ryby i ovoce, ale všeho poskrovnu. Jen tak, aby mistr a jeho nejmilejší žena Salíma utišili hlad a nabrali sílu. Pryč byly časy, kdy mistr sám snědl půl jehněte. Dnes, když práci rukou nahradil prací ducha, pojedl Namír jen dušeného vrabce a pečenou rybu. Právě se chystal zakončit večeři granátovým jablkem či fíkem, když tu se ozvalo silné bušení na dveře.
Namír položil jablko zpět na tác a žena vpustila do místnosti drobného mužíka s honosným turbanem.
"Mistře Namíre, prosím tě jménem Alláha o pomoc, neb jsi jediný, kdo může zachránit život i čest chudého muže," padl na kolena a sepjal ruce.
"Víš, že jména Bohů nemají v mém domě žádnou cenu. Že jsem jen tmářem a kacířem, jak o mě šíří v Esfahanu?" zakabonil se Namír a svraštělé obočí dodalo jeho obličeji zlověstný výraz.
"Jsou to lháři, můj mistře! Lháři a zaslepenci, když nevidí moudrost a umění, se kterým vykonáváš své prastaré řemeslo!"
"Mé prastaré, zatracované a nenáviděné řemeslo," pravil pomalu mistr Namír a po jeho tváři projel záhadný úšklebek. "Mé řemeslo je trnem v oku knězů tvých i knězů tvých nepřátel. Kamenoval bys mne, kdybych se s prosbou objevil u tvých dveří."
"Pak jsem tedy ztracen. Jsem zničen. Zruinován. Znemožněn. Rovnou mě bodni v srdce svým svatým mečem. Nikdo než mistr vymýtačů mou dceru toho démona nezbaví..." muž počal bít hlavou o zem a turban se mu skutálel z hlavy.
"Cožpak tvé náboženství věří v duchy pouště? Cožpak jsi náhle uvěřil, že tvůj Bůh není jedinou bytostí, mocnější než člověk? Cožpak jsi povolil ve své víře?"
"Odpuštění! Odpuštění, pane můj, že jsem kdy uvěřil, že není boha kromě Alláha... Teď Beluziad sní duši mé dcery a zničí mou rodinu svou nesmazatelnou kletbou."
"Beluziad, povídáš? Cožpak jsou tví kněží stále tak neschopní? S Beluziadem jsem měl to potěšení..."
"Vím, mistře, vše vím a žádám, prosím tě o tvé služby. Nikdo jiný se Beluziadovi v jeho snovém království nedokáže postavit. Jen ty jej zaženeš zpět do jeho pouštních doupat."
"Jsi blázen, myslíš-li si, že porazit Beluziada je tak snadné. Je chytrý a znovu mě nepodcení. Navíc jsem se svým řemeslem již skoncoval."
"Oh, pane, pak jsem dočista ztracen. Má dcera v poblouznění křičela tvé jméno. Tvé a pak jméno Naziah. Zní i tobě to jméno tak cize jako mým uším?"
"Naziah..." po mistrově tváři jakoby přeletěl stín, svaly se uvolnily v dlouhé vydechnutí. "Pojďme. Tento případ nesnese odkladu. Nechť mí žáci ráno rozjímají, pokud se nevrátím."
Tak pravil mistr Namír a odešel do svých pokojů. Pak se zas objevil, oděn v lesklých kalhotách z hadích kůží, v bohatě vyšívané lněné kazajce, přes kterou přehodil brnění z drobných kroužků. Na zádech obřadní kopí, u pasu svatý meč, pistoli se zásobou stříbrných kulí i knihu svatých veršů, jež znějí všem démonům jako nesnesitelný zpěv, jsou-li pronášeny bez obav, s jasnou myslí a čistým srdcem. Jasná mysl však mistru Namírovi chyběla.
A tak vyrazili, pan Namír a obchodník Baddar, do tmy a zimy a palác za nimi dál svítil jako šťastný přístav v nekonečném moři pouště. Kvůli zimě oba sundali své zdobné turbany a oblékli dlouhé kožené západní pláště s vysokými límci, hlavy poté ještě omotali pruhem látky jako ochranu proti drobnému prachu létajícímu s větrem pouští. Oba pak nasedli na velbloudy a Baddar zavolal na své dva mameluky, vojáky štěstěny, kteří byli jeho ochranou před lupiči a nájezdníky. Měsíc poklidně plul nad jejich hlavami, kulatý a velký jako jeho bratr, Slunce. Namír se v jeho světle snažil zklidnit své myšlenky a připravit se na nadcházející boj, ale jméno Naziah v něm vyvolávalo nejpodivnější obrazy a vzpomínky, které vždy rozptýlily jeho soustředění. Obrazy války, ne te pozemské, té vnitřní, kterou musí vybojovat každý člověk a kterou když prohraje, ztratí vše. Jestli se Beluziad snaží jen o zmatení nepřítele, pak se mu dílo daří.
Byly to již roky, kdy naposled pozvedl svaté kopí k vrhu, při boji v Nesvaté vesnici. Příliš mnoho hrdinů se tehdy utopilo ve vlastní krvi. Dva tucty vymítačů a půl tuctu mistrů se tehdy odebralo zachránit duše těch ubohých lidí. Zpět se vrátili jen tři. Namír, Zahtor a Nipith. Egypťan Nipith však v brzku padl do rukou pouštních nájezdníků. Domů dorazil v pěti hliněných nádobách. Zahtora dervišové ukamenovali. A jeho, Namíra, vyhnali z rodného Esfahanu do pouště. Nebylo již více vymítačů. Čas démonů skončil a čas vymítačů s ním.
Tak proč kněží posílají zoufalého otce k němu? K heretikovi a zoufalci! Že by se démoni vrátili k druhému úderu? Nechtěl si připustit, že by se něco takového dělo, vždyť ještě nestačil vycvičit novou generaci vymítačů. Jeho žáci byli ještě chlapci a on byl starý. Beluziad není nejchytřejší démon. Znal ho a znal jeho slabá místa. Ve své síle často podceňuje nebezpečí. Hraje si na kočku a na myš a riskuje. Tohle však neměla být hra, byla to pomsta, boj, ze kterého vyjde jen jeden jako vítěz.
Touto myšlenkou vypudil z hlavy vzpomínku na Naziah a plně se věnoval koncentraci na nadcházející boj.
První úder
Matka se skláněla nad tělem nebohé dívčiny přivázaným k posteli lýkovým provazem a lila jí do chřtánu palmový olej, když se konečně rozletěly dveře.Namír Jezada v lesklé zbroji, ověšený svou výbavou a soustředěným výrazem v obličeji ženu jediným gestem, jediným pohledem vyhnal z pokoje. "Mistře, kdybyste..." obchodník se snažil nabídnout pomoc.
"Vypadněte, není mnoho času. Když jí vidím, máme čas nejdéle do rána," odbyl jej exorcista. Ve skutečnosti nedával té dívce mnoho šancí.
Poté co všichni odešli, zapálil Namír vonné tyčinky, potřel si obličej i ruce svatou mastí a zabodl vymýtací meč do podlahy. Uchopil jej pevně oběma rukama a opřel si o něj hlavu. Zpaměti pak odrecitoval Vstupní verš.
"Přichází Světlo, kde temno dlí..."
Exorcista se opatrně rozhlédl. Bohužel bylo výhodou vyzyvatele aby si zvolil zbraně, místo a čas. Namír věděl, že Beluziad dokáže každé z těchto výhod obratně využít a že jej může zničit už jen pouhou volbou místa. Nestalo se tak a mistr stál v prostřed kruhové místnosti jakési pobořené tvrze. Nikde ani živá duše. Staré gobelíny rozvěšené po obvodu celé místnosti páchly hnilobou a oknem sem dopadal narudlý přísvit. Vše bylo klidné a opuštěné. Ten poklid byl Namírovi stejně nepříjemný, jako povědomý. Jakou podivnou hru s ním Beluziad hraje?
Vytasil vymítací šavli. Čepel se leskla a žhnula vnitřním světlem, ale místnost přesto i nadále zůstávala tmavá a tajuplná.
"Beluziade?" oslovil nepřítomného pevným hlasem mistr Jezada. Ticho mu bylo odpovědí. Přešel k oknu a podíval se dolů. Teď se mu vše začalo vybavovat. Jasně viděl můstek, z kterého svrhl Beluziada při bitvě o Nesvatou vesnici. Viděl nádvoří, které se stalo osudné tolika mladým exorcistům. Viděl i bránu, kterou tuto tvrz naposled opuštěl. Postupně si domyslel kde stojí. Místnost bez východu. Právě zde probíhal poslední boj mezi Naziah a pánem démonů Aniamanem. Nikdy se nedozvěděli jak skončil. Do místnosti nevedly dveře. Proto žili poslední exorcisté po léta v nejistotě.
Odvrátil oči a znovu prohlédl místnost. Změnila se. Proti němu teď stál stůl, nalevo pár židlí, vpravo skříň. Nikde nikdo. Tedy na první pohled se tak zdálo. Až po notné chvíli si Namír všiml pohybu pod stolem.
"Beluziade? Konec hry na schovávanou. Pojď se bít!" Namírova čepel prořízla vzduch ostrým svistem.
"Tati?" dětský hlásek zpod stolu patřil jistě Baddarově dceři.
"Beluziade, konec her! Vyzívám tě, pojď se bít!"
Z pod stolu vylezla sotva dvanáctiletá kupcova dcera - musela to být ona, podle toho, jak ji viděl v pokoji - a podávala mu úzkou knížku. "Přečteš mi pohádku, tatínku?"
Mistr Namír se nadechl. Nedělalo mu to dobře i když věděl, že tohle je jen snová past na jeho mysl. Přesto měl ve svém nitru zábrany. Ale ačkoliv se zdráhal, čepel se nakonec přeci jen zaleskla v dlouhém nápřahu. Polkl. Svist padajícího ostří. Dívenka vyjekla úzkostí, ale čepel jen rozťala knihu ve dví a rozvířila déšť stránek. Ze zbytků knihy začala stoupat pára, pomalu se formujíc do podoby muže. Muže nebo démona...
"Beluziade, trik s knihou je fintou na začátečníky. Tentokrát hraješ s mistrem." Namír sledoval, jak přelud dívenky mizí současně se zhmotňováním odporného démona.
"Nepodcenil jsem tě. Spíš ty přeceňuješ své síly, hlupáku," propadl Beluziad v ďábelský smích.
Mistr se na setinu vteřiny zamyslel, pak se bleskově otočil a instinktivně vsunul rameno do neslyšného útoku pravého Beluziada, který se jen vteřinu předtím zhmotnil za jeho zády.
Prudká bolest projela jeho tělem, jak nesvaté ostří rozseklo jeho rameno. Padl k zemi, odrazil se a pozadu se dostal z démonova dosahu. Na chvíli.
Duel
Zády opřen o zeď očekával mistr Namír další rány s mečem v ruce. Démon se však po první ráně zarazil. Opřel se o meč a pozoroval mistra s úšklebkem na rohaté tváři."Co je?" mistr se postavil a zaujal bojové postavení.
"Zestárnul jsi. Ale nezmoudřel..."
"Posmíváš se mi? Bojuj nebo mluv, stejně nemáš šanci zvítězit."
Démon se podruhé zasmál. "Tohle už *je* vítězství, chápeš?"
"Možná ne, vysvětli to," mistr pronášel tato slova skálopevně a bez zájmu, oba však věděli, že démonovi nerozumí.
"Copak jsi zapomněl na Naziah? Z téhle místnosti odejde pouze jeden z nás."
"To vím. Když tě zabiju, můžu odejít."
"Blázne, pochopíš brzy. Teď do střehu!"
"En garde!"
Namír zkusil obratný úder na démonovy nohy, ale ten něco takového očekával. Zkřížili meče a zas od sebe odstoupili. Démon však v mžiku zahájil překvapivý silový útok na tělo. Namír obratně odklonil jeho čepel a protočil se mu za záda. Než však stačil zaútočit, musel odklonit další démonův útok, tentokrát z otočky. Pak opět udýchaně odstoupili.
Další mistrův útok vedl na pravý bok, jak Beluziad bystře odhadl. Nepostřehl však pravou pointu útoku a tak se velmi podivil, když jej do žeber kopla okovaná bota. Rozzuřeně sekl mečem po mistrově hlavě, ale promáchl. Po této zteči opět odstoupili.
"Zlepšil jsi styl, ne nadarmo ti říkají mistr," Beluziad těžce oddychoval, dával si však záležet, aby mu sok rozuměl každé slovo.
"Tys nikdy nebyl dobrým šermířem. Musel jsi tvrdě trénovat od našeho minulého setkání."
"Ani netušíš jak tvrdě," ušklíbl se démon.
"Mluvil jsi o Naziah. Víš, kdo tenkrát vyhrál?"
"Vím."
"Poslouchám. A prosím, nesnaž se lhát, abys mi sebral odhodlání. Víš, že by to bylo spíš trapné, než účelné."
"Vyhrála Naziah," démon si vychutnával překvapení v mistrově tváři.
"Cože? Jak? Proč se nevrátila?" Mistr se zmohl k těmto otázkám až po dlouhé chvíli prázdných pohledů a bouřlivých myšlenek.
"A co když se vrátila? Co když jí ukamenovali jako Zathora? Zapomněl jsi na osud svých přátel?"
"Ah... Ano, máš pravdu. Je tedy mrtvá?"
"Nestarám se o lidské záležitosti i když..." Démon nedořekl, do břicha se mu zabodlo rituální kopí.
"Promiň, ale tohle není fér zápas," řekl Namír a rozběhl se na démona s mečem v ruce.
Velké finále
Démon si vytrhl kopí a s jeho zbytkem se narychlo postavil fanatickému útoku. Odvrátil ho jen s problémy. Z jeho břicha a levého pařátu se valila hustá, bublavá krev. Meč mu upadl do prachu.Mistr se ještě v nápřahu otočil a ostří meče rozťalo démonovi pravý bok. Sotva se zmohl na blok torzem kopí. Další útoky ho jen zasypávaly. Podlomila se mu kolena a padl na zem. Namír do nehybného těla zabodl meč a odpotácel se ke zdi zmožen až příliš dlouhým bojem. S Beluziadem byl konec.
Mistr málem upadl, když si uvědomil, že si démon vytahuje meč ze zad a vrhá se na něj. Skočil po nesvatém ostřím a v kleče se pokusil odvrátit útok. Jeho víra však nebyla dost pevná. Meč se zlomil a on upadl obličejem do prachu. Čekal smrt.
"Slabochu. Jste všichni stejní. I nejpevnější mysl se jednou zlomí. I nejvřelejší srdce okorá. Usnul jsi na vavřínech, stejně jako Naziah, když jsem jí zabíjel. Vůbec netušila, že teď, když může ven z místnosti bez dveří, může i někdo jiný dovnitř. Podřízl jsem jí hrdlo a ona se jen překvapeně otočila. Měl jsi pravdu, tohle nebyl fér boj. Nemohl jsi vyhrát. Promiň. A sbohem!" Démon se rozpřáhl svatým mečem. Namír se odhodlal a s vypětím sil si rychlým pohybem zarazil zbytek démonské čepele do hrdla. Před očima se mu zatmělo, ale rukou bodal do svého těla ještě hodnou chvíli.
Otevřel oči. Ležel na zemi v místnosti, kde nebyl žádný východ. Kus od něj ležel démon Beluziad a zvracel krev. Hrdlo měl rozbodané čepelí. Z Namírova těla tekly proudy krve. Nahmatal zlomené kopí, opřel se o něj a postavil se. Odbelhal se k Beluziadovi.
"Vstávej, brachu. Myslíš, že jsem skutečně takový hlupák? Že jsem netušil, že to celé je lest? Že nevím o tvé přítomnosti v mém těle? Že se mi nevybaví tvoje tvář vždy, když pomyslím na Naziah? Vím, že žiješ jen díky vzpomínce na ni. Vím o co ti šlo v téhle bitvě. Chtěl jsi získat kontrolu nad mým tělem. Jenže já jsem byl vždycky ten lepší z nás dvou, víš? Nevyšlo ti to. Tvoje touha je příliš hlasitá. Sám ses uzamknul do vězení, drahý Beluziade."
Pomohl démonovi vstát a společně, jako jeden muž vyrazili k východu, který se tu z ničeho nic objevil.
"Kdy tohle skončí?" zeptal se zmateně Beluziad.
"Až zapomenu na Naziah. Pak budeš zničen."
"A když vyhraju?"
"To je ta druhá možnost. Uvidíme příště."
Oba odešli průchodem. Jak odcházeli, opět se z nich stal jeden.