Gorčí válka
"Dej bacha vole!" zařval na Rona."Ok, ok nejsem debil, nenechám se tady přece oddělat."
"Vemem to tady doleva, přes ten potok, jasný?" sdělil další plán cesty Pete.
Oba se prodírali vysokou trávou v lese, který snad neměl konec. Nad hlavou temné nebe. Žádné hvězdy, žádný měsíc, jen tma. Běží už půl hodiny a oni jsou jim stále v patách. Ticho ruší jen vzdálený řev hory Gorků. Mají strach, jsou dva a proti nim mnohonásobná přesila.
"Počkej, stůj! Poslouchej. Ticho," zastavil se Pete.
"Cože?" reaguje Ron
"Neslyšíš to hrobové ticho. Asi jsme je setřásli."
"Já nevím něco se mi nezdá," odpovídá Ron
Oba dva vytáhli své plasmové pušky. Otočili se k sobě zády a pomalu se posouvali dokola. Připraveni vystřelit na cokoli, co se hýbe. Najednou něco zašramotilo trávou a Ron bez zaváhání vystřelil dávku.
"Kurva," zařval Pete. "Vždyť to byl nějaký pták," pokračoval rozčíleně. Nebylo mu dobře po těle. Věděl, že by střelil taky.
"Sorry veliteli, já..." nestačil dokončit větu Ron. Opět nastalo ticho.
Základna byla položena na úpatí hory těsně u lesa. Skryta před jakýmkoli pozemním útokem. Protivzdušná obrana zajišťovalo maximální ochranu. Hlavní sídlo velení, ale zaplavila vlna špatných informací o úspěšných útocích Gorků na předsunuté jednotky. Ani boj na frontách nepřinášel kýžený úspěch. Rostlo napětí i mezi nejvyšším velením. Pokládali si otázku, jak zastavit brutální útoky. Gorkové byli vysoce inteligentní, ačkoli jejich vyspělost byla hodně malá. Rychle se naučili používat lidské zbraně a taktiku. K tomu využívali své přirozené schopnosti rychlého, nepozorovaného pohybu. Čím více se setkávali s naší rasou, tak nacházeli své skryté možnosti.
Bohužel se to muselo jednou stát. Naše mezigalaktické výlety přinesli i své zápory. Začalo to už v roce 2352, kdy celosvětový vesmírný program slavnostně zahájili vůdci nejmocnějších federací světa. Věda pokročila, tak daleko, že jsme mohli vyvinout třetinovou rychlost světla. To nám dovolovalo prozkoumávat vzdálené kouty vesmíru. Vše probíhalo v pořádku. Vesmírné koráby se vracely s novými poznatky, horninami, nerosty i novými organismy. Naše civilizace začala novou éru. Stávající suroviny byly nahrazeny novými a technologie se zlepšovaly. Zdravotnictví přineslo nové objevy. Vymýtily se viry, jako Ebola, HIV, Marburg a další závažné nemoci. Osudové datum však přišlo skoro o sto let později - 14.5.2457. Objevila se nová planeta, pojmenovaná podle jejího objevitele Petera Gorka. Věděli jsme, že na ní může být inteligentní život. Po první výpravě nám zůstaly jen satelitní snímky, poslané na nejbližší planetu Vokus 4. Roztrhaná lidská těla a hlavně zrůdná monstra. Druhá mise už byla bojová. Muselo se zjistit, co jsou zač. Bezúspěšně. O to horší bylo, že původně ze zaostalých Gorků se stávali inteligentní vraždící monstra. Další výpravy byly dočasně pozastaveny. To byla první naše chyba. Rychle učenliví nepřátele začali používat naše vesmírné lodě. Zjistit naši polohu, pak pro ně nebyl problém. Zamířili na nedaleký Vokus 4. Planetu zaměřenou na těžbu rytolitu - surovině podobný ropě. Srovnali se zemí úplně všechno. Nechali si "pouze" flotilu našich nákladních lodí. Rozlezli se úplně všude. Z planety na planetu. Nestačili jsme reagovat na jejich brutální útoky. Čím více dobyli planet, tím jejich inteligence prudce rostla. Gorčí mozky čekali jen na nějaký impuls. Stala se z nich dominantní vesmírná rasa.
"Tak to je část zprávy plukovníka Georgie Mullinga," zakončil svoji přednášku ministr pro mezigalaktické vztahy Jorg Munge.
"Nyní se píše rok 2463 a Gorkové se dostali až na planetu Zemi," pokračuje.
"Proč nám to říkáte, ale až teď, kdy je lidstvo nepřipravené na nějaký podobný útok z vesmíru?" přerušuje ho jeden z přítomných novinářů. V sále to začalo hučet. Po chvíli se atmosféra uklidnila a ministr mohl zodpovědět otázku: "Nikdo však netušil, že tito primitivní tvorové nám můžou připravit tolik starostí," polkl a nadechl se k další větě. "Teď víme, že to byla chyba. Mohu to vysvětlit na příkladu!" Sál napětím ani nedýchal.
"Člověk využívá svůj mozek asi na dvacet procent, zatímco cizácký přibližně na devadesát procent."
"Co to znamená v praxi?" zaznělo z davu
"Asi to, že nejsme nejvyšší rasa. Tito tvorové mohou číst myšlenky, pohybovat věcmi na dlouhé vzdálenosti, nebo se telepaticky dorozumívat," odpovídá s chvějícím se hlasem ministr.
"A není to asi vše. Je to jen zlomek toho, co jsme dokázali zjistit!"
"Tak to je konec tiskové konference, děkujeme vám za pozornost, pan ministr už končí," skončil sezení tiskový mluvčí.
V sále ještě zazněli nějaké otázky, ale ministr už jim nevěnoval pozornost a odešel zadními dveřmi. Teď se teprve dozvěděl svět, co se vlastně děje. Všichni novináři okamžitě začali upozorňovat veřejnost. Na Zemi propukla panika.
O 6 měsíců později
"Jednotce Alfa, tedy Delta, přepínám," ozvalo se z vysílačky.
"Slyším, tedy Alfa jsme pod přímou palbou, sou jich tu snad tisíce, přepínám," zněla odpověď.
"Rozumím Alfo, posílám vám skupinu o dvěstěpadesáti mužích, čtyřicet plazmových vznášedel a čtyři vozy země-vzduch, přepínám."
"Beru na vědomí, doufám že tu budou co nevidět. Nevím...," odmlčela se Alfa, " sakra, je to tu hustý. Málem jsme to koupili," zaznělo opět z vysílačky.
"Jsou tam za pět minut, končím."
Jednotky Alfa byla poslední, která chránila přístupovou cestu k lesu vedoucímu na úpatí hory k hlavní základně. Boje pokročili do fáze, kdy třičtvrtiny populace bylo vyhubeno. Většina základen na Zemi padla za oběť Gorkům. Ti co přežili byli evakuováni na ostatní přidružené planety. Válka se ale rozhodovala právě nyní, na Zelené planetě - Zemi.
"Kde jsou sakra s těma..." nedopověděl větu hlavní radista.
"Kurva! John to koupil, potřebuju zdravotníka, rychle!"
"Bohužel nic není!" zaznělo z vysílačky
"Alfo, ozvi se!" zaslechl z vysílačky upevněné na helmě mrtvého radisty. Okamžitě přeladil svůj přijímač na hlavní frekvenci.
"Slyším tady Alfa, kde je ta zajebaná pomoc!!!" řval do vysílačky Petr Mill.
"Negativní, posily nedorazí. Budeme je tady potřebovat, přepínám," mluvil s klidným hlasem muž na druhém konci.
"To je kravina, my tady umíráme po tuctech a vy nám nemůžete nikoho poslat!"
"Je nám líto Alfo, konec!" vysílačka se odmlčela.
Všude kolem létaly vzduchem zelené paprsky plasmy. Občas se mihly záblesky z částicových zbraní. Okolní les byl z půlky v plamenech. Skutečná apokalypsa. Vojáci meziplanetární federace zmateně přebíhali z jedné strany na druhou nepřestávajíc střílet ze svých zbraní. Pohled na ně byl až směšný. Padali k zemi jak podťatý. Paprsky jim uřezávaly ruce, někde byly vidět i vnitřnosti. Jednotka Alfa padla, nastalo hrobové ticho. Jen v dáli zněl hluk boje jednotky Delta. Každý kdo přežil, věděl co nastane.
"Jednotce Alfa, tady poručík Mill, slyšíte mě?" šeptal tiše do vysílačky
"Ano pane, vojín Carter!" oznámil hlas.
"Desátník Majer, přepínám," ozvalo se dál.
"Mám pro vás nemilou zprávu, jsme asi jediní kdo zbyly z naší jednotky," navázal kontakt Mill.
"Musíme se dát dohromady než přilezou ty zasraný svině!"
"Všichni vidíte tu šedivou skálu, tak tam je sraz, jdeme!"
"Ok!" oznámili svorně oba vojáci.
Mill to neměl daleko, sotva sto metrů. Když dorazil na místo, Carter tam už čekal.
"Vojín Carter, poručíku!"
"Pohov!" odvětil Mill
"Kde je Majer?" ptá se Mill. Nečeká na odpověď: "Majere ozvi se!" chvíli čeká a pokračuje "Majere ozvi se! Sakra Majere!"
"Pane," odmlčí se na chvíli Carter a ukáže směrem na západ. Ve vzdálenosti asi padesáti metrů na ně čekalo asi sto hladových Gorků.
"Co budeme dělat?" táže se Majer
"Modlit se..."
V dálce pomalu ustálo dunění zbraní. Nastalo hrobové ticho...