Poslední (necelý) týden mého života
ÚterýPředpokládám že to bylo minulé úterý, kdy jsem se poprvé probral z komatu. Pokud se mýlím, pak mi prosím promiňte, ale teprve od minulého úterý si věci pamatuji tak, jak zde zapisuji. Nejdřív bych ale měl nějak začít.
Jmenuji se Ian Harper a byl jsem učitelem na Bloomingtonské univerzitě. Před třemi lety jsem utrpěl těžký úraz elektrickým proudem (má žena zemřela, když se mě pokusila odtrhnout od zdroje napětí, čímž mi zřejmě zachránila život.). Bylo téměř neuvěřitelné že jsem ještě přišel k sobě a doktoři mi to dávali jasně najevo. A právě minulé úterý jsem se poprvé probral.
Bylo to jako když se probudíte po bezesné noci. Byl jsem bez sebe tři roky a přesto jsem se v prvních chvílích toho dne cítil zesláblý a unavený. Pozřel jsem nějaké prášky a prošel kompletním vyšetřením. Všechno vypadalo v pořádku. Můj mozek zřejmě přežil operaci bez poškození a podle slov mého osobního lékaře "již nebyl důvod udržovat mě v bezvědomí". Bohužel vše nebylo tak skvělé jak se na začátku zdálo.
Tehdy jsem se poprvé dozvěděl že má žena je mrtvá. A také že od onoho večera uplynuly tři roky. Celé odpoledne jsem ležel na posteli a přemýšlel o svém osudu. Směs deprese, vzteku a lítosti. A pak večer...
U dveří se objevilo několik doktorů a sester. O něčem se bavili než vstoupili. Jedna sestra mi dala injekci. Sedativa. Pomalu jsem usínal a poslední nač si z toho večera vzpomínám byl poděšený obličej mého lékaře.
Středa
Probudil jsem se na jiném pokoji. Ve spojení s mým večerním uspáním to nebylo zas tak nepochopitelné. Ale co se mnou je? Bylo mi fajn. Oddechnul jsem si, když jsem zjistil, že na pokoji nejsem sám. Dva dalším muži. Otřes mozku a zánět mozkových blan. Cože? Jak? Tyto dvě otázky mi bleskly hlavou v jediném okamžiku. Já to *věděl* aniž bych to *viděl*. Stále jsem měl zavřené oči! Nechápal jsem. Stále to však byl jen pocit. Myšlenka. Nemohl jsem si být jist dokud se nepřesvědčím. Otevřel jsem oči. Dvě další lůžka. Obě osazená. Muži. Zazvonil jsem na sestru. Chvíli jí to trvalo. Musela dopít kafe a vysvětlit kamarádce svou minulou hádku s mužem. Přišla do minuty. Ani nemusela. Ta nehoda ve mně nějakým způsobem probudila mimosmyslové vnímání. Nějakou formu telepatie. Viděl jsem věci myslí.
Ležel jsem v pokoji a poslouchal. Nejdřív jsem se tomu bránil, ale cizí myšlenky prostě nešlo neslyšet. Věděl jsem již předem že se blíží můj doktor. Věděl jsem že pro mě má zprávu. Věděl jsem že je špatná. Přesto jsem byl zvědavý o co se jedná. Velmi brzy jsem si na svou novou schopnost zvyknul. Byla jako smysl, který jsem měl již před tím, ale prostě jsem jej nepoužíval. Bylo to tak ...přirozené.
"Mám pro vás špatnou zprávu, pane Harpere," doktor mě nezklamal.
"Váš mozek..." doktor se zastavil a přemýšlel jak se vyjádřit.
"Můj mozek začal využívat více ze svého potenciálu," odtušil jsem z jeho myšlenek.
"Vy...? Vy to víte? Jak? Tedy chci říct.. Máte pravdu. Bohužel je tu háček. Váš mozek se teprve zahřívá."
"To znamená?" V jeho mysli se míhala procenta a chemické reakce, kterým jsem nerozuměl.
"Teď funguje váš mozek na 108%. Včera to bylo jen 102%."
"A kdy se to zastaví?"
"Doufejme že brzy. Ani kapacita mozku není neomezená. Jestli se to nezastaví, mohl byste do týdne..." sklopil oči.
"Bože." Tenhle povzdech snad ani nepatřil mé neobvyklé situaci ale spíš nadšení a vědecké senzacechtivosti, kterou jsem z něj cítil.
Ležel jsem bez hnutí a myslel jsem. Přemýšlel jsem jak z toho ven. Zvažoval jsem své šance a promýšlel si věci které ještě musím udělat. Usnul jsem s pocitem že vůbec nic nevím.
Čtvrtek
Bezesná noc. Nedokázal jsem zamhouřit oči. Když jsem je zavřel, slyšel jsem sny ostatních obyvatel oddělení. Bylo to jako spát v přelidněné místnosti. Mé vědění navíc začaly doplňovat i obrazy. Sny dalších dvou lidí se mi spojovaly s mými myšlenkami na brzkou smrt. Věděl jsem co se blíží. Šílenství.
Konečně první paprsky olízly okno. Ráno. Děsil jsem se co přijde. Pryč byla přirozenost mé schopnosti. Co mi byl dřív dar, teď byl nástroj hrozivého mučení. Ranní vizita. Doktoři v bílých pláštích, sestry, jejich myšlenky zavalily mou mysl jako povodeň. 124%. Roste to. Zabijí mě to. Věděl jsem to dřív než vůbec otevřeli ústa. Vlastně tehdy jsem si poprvé uvědomil že jsem to věděl dřív než na to jen *pomysleli*. Tohle už bylo vážně moc. Jsem zdráv. Za pár dní mi vypoví mozek službu. Vím co si lidé myslí. Vidím velmi blízkou budoucnost. Má žena je mrtvá...
Bylo to těsně po obědě, když tu náhle přišel nápad. Můžu s tím bojovat. Můžu to přemoci. Ale ne tady. Ne v nemocnici. Touha dostat se pryč za jakoukoliv cenu ve mně rostla a já si začal připravovat plán. Není to vůbec složité když víte jak která akce skončí. Predikce má své výhody.
Odpoledne jsem se poprvé zvedl z postele. Věděl jsem, že chodit nebude problém a tak mi chvíle, kdy jsem se po třech letech postavil na vlastní nohy nepřišla nijak slavnostní. Odešel jsem na chodbu a chvíli jsem naslouchal. Sestra pila kafe a vzpomínala na svou včerejší schůzku. Čas vyrazit. Opatrně jsem se proplížil chodbou a dostal se až do vestibulu nemocnice. Stál tu zcela opuštěný vozík s lékařskými plášti (což mě opět nepřekvapilo, protože jsem *věděl* že tu bude). Rychle jsem se převlékl a vyšel ven. Poslední překážkou mezi mnou a svobodou byla vrátnice. I z této situace jsem však předem znal východisko. Zaparkovaná sanitka nebyla zamčená a za pár minut odjížděla k případu. Vklouzl jsem dovnitř. Slyšel jsem myšlenky přicházejících zřízenců a ačkoliv jsem *věděl* že se nepodívají dozadu, chvěl jsem se nervozitou po celém těle. Automobil se dal do pohybu a já byl konečně volný. Na první křižovatce jsem dal sanitnímu vozu sbohem.
Zbytek dne byl už velmi jednoduchý. V parku jsem otylé dámě ukradl peněženku (stydím se za tento čin, ale neměl jsem v daném okamžiku zbytí a ty peníze jsem potřeboval.) a zamířil do nejbližší herny. Před půlnocí jsem již seděl v luxusním hotelu , řádně oblečen a stále mi slušný obnos zůstal. Predikce má své výhody.
Pátek
V pátek jsem ani nešel spát. Věděl jsem že to nemá smysl. Únava mě nějak opustila a zbývající hodiny svého života jsem nechtěl promarnit spaním. V knihovně jsem pročetl vše o podobných případech, vše o mozku i o parapsychologii abych zjistil, že mi zřejmě není pomoci. Silný elektrický šok by teoreticky mohl poranit můj mozek na tolik aby zastavil jeho stoupající aktivitu. Jenže právě silný elektrický šok mě dostal až sem. Nechtěl jsem riskovat že by se to celé opakovalo. Alespoň zatím ne.
V knihovně jsem objevil další svůj dar. Byl jsem schopen pohybovat myslí předměty. V rámci změn, které ve mně probíhaly jsem nebyl nijak zvlášť překvapen. Mé hledání mi zabralo celý den. Neustále mě rušily myšlenky cizích lidí a látka, kterou jsem studoval pro mě byla novou a velmi složitou.
Když jsem se večer ukládal ke spánku opět mě přepadl pocit beznaděje. Má smrt je nevyhnutelně blízko a já už nevěděl co dělat. Teď, když jsem věděl, že zemřu mě nenapadlo udělat nic lepšího než spát.
Sobota
Hluk. Velmi silný hluk doléhal k mým uším najednou jakoby odevšud. Nebyl jsem schopen jej vysvětlit. Teprve když jsem otevřel oči, došlo mi že se nejedná o hluk, ale o vír myšlenek. Někde poblíž musela být velká skupina lidí. Chvíli jsem se soustředil a poslouchal několik myšlenek. Byly všední, nijak rozrušené. Podíval jsem se na ulici. Normální provoz. Postupně mi to došlo. Mé schopnosti se ve spánku opět zlepšily. Teď už neslyším jenom myšlenky lidí blízko, ale i lidí z druhého konce města. Zkusil jsem i ostatní své dovednosti. Pohnul jsem postelí bez větších problémů. Včera byl problém zvednout knihu, dnes jsem hýbal se vším v pokoji pouhou myšlenkou. Zítra to přijde. Viděl jsem svůj obraz, jak ležím na posteli a horečně cosi sepisuji. Zítra dopoledne zemřu!
Osaměle jsem bloumal ulicemi. Byl jsem mrtvý muž. Věděl jsem kdy zemřu. Viděl jsem to v budoucnosti. Ta osudovost mě téměř dojímala. Náhle jsem spatřil na druhé straně ulice povědomou osobu. To nemohla být pravda. Ačkoliv jsem již přesně věděl, překvapením jsem strnul, když jsem se podíval do tváře... Své ženy.
"Ahoj Iane," usmála se překvapeně.
"Carrie? Carrie, jsi to ty?" Věděl jsem že neodpoví, ale *musel* jsem se zeptat.
"Iane, miláčku, tak dlouho jsme se neviděli. Vypadáš... Rozrušeně?" svraštila obočí a podívala se mi do očí.
"Řekli mi že jsi mrtvá... Věřil jsem jim."
"A řekli ti pravdu. Zemřela jsem, když jsem se tě snažila zachránit, víš?"
S otevřenými ústy jsem na ni zíral.
"Doprovodím tě zpět do hotelu."
To co mi cestou vyprávěla mi přišlo neuvěřitelné. Byla to jakási teorie o částicích, vysílaných lidským mozkem. Tachyony jim říkala. Pohybují se v čase a náš mozek je vysílá a přijímá jako vysílačka. Nepochopil jsem všechno a bylo mi to jedno. Ten večer jsem usínal v náručí milované ženy a vidina blízké smrti mi již nepřišla tak hrozivá.
Neděle
Ráno jsem se probudil. Carrie tu nebyla. Hluk, který mi zněl v mysli mi stále zněl jako rajská hudba. Zesílil a já cítil že mé síly dnes dosáhnou maxima. A tak jsem uviděl, že policie ví kde bydlím a vyráží mě zatknout a uvést zpět na lůžko, že má smrt nastane v 10 hodin dopoledne, že se sám překvapím a že *něco* nebude v pořádku. Seděl jsem na posteli a srovnával si to v hlavě. Čekal mě rušný den. Tehdy jsem dostal nápad napsat tyto řádky. A tak se dostávám ke své kruté současnosti. Když píši, uvědomuji si vše mnohem jasněji. Ano, teď již slyším myšlenky lidí z druhého konce planety. A nejen lidí, zdá se. Zvířata, rostliny, hmyz, houby, to vše produkuje tachyony, které se zachycují do mého mozku. Vidím obrazy zemí, o kterých jsem v životě ani neslyšel. Slyším zvuky, hudbu, rozhovory. Vesmír je jeden živoucí organismus, jeden element a já jsem jiný, druhý element, který od toho prvního přijímá. Vidím svou ženu v objetí hrozivého LaPlaceovského démona, který zdaleka není mrtev, jak si myslí kvantoví fyzikové. Zná pozici každého bodu ve vesmíru a dokáže se pohybovat v nulovém i záporném čase a prostoru. Ne. Já jsem tím démonem. Vše je teď tak jasné. Opouštím své tělo a ruku v ruce své ženy se odebírám mimo prostor a čas až tam, kde budu vládnout vesmírům a sledovat vše v nekonečném běhu. Sbohem světe. Neumírám. Odcházím.
Doslov
Ian Harper zemřel na přetížení mozku ve věku 32 let v hotelovém pokoji, kde se skrýval po svém útěku z nemocnice. Tento materiál jen naznačuje jak bolestivé muselo být umírání jeho duše. Znepokojující je fakt, že laik v mezní situaci vyslovil základ tachyonové teorie mnohem logičtěji a pochopitelněji než současná kvantová fyzika.